Pokud ANO vyhraje, musíme se připravit na protesty

Letošní volby jako by neměly zásadní téma. Každá strana mluví o tom svém a všichni považují Andreje Babiše za vítěze. Na druhou stranu, protestní hnutí proti Babišovi může otevřít cestu k pozitivní změně.

Vyhlásit válku levné práci je jedno z nejlepších hesel, které sociální demokraté od dob boje za „dolních deset milionů“ adoptovali. Přesto to nestačí, a to zejména proto, že nositelem tohoto úsilí nejsou primárně oni, ale odbory, které už tři roky důsledně prosazují navyšování mezd.

ČSSD místo toho vládne se svým dnešním největším konkurentem, hnutím ANO. Dostává se tak do podobné situace jako její němečtí soudruzi z SPD. Ti po mnoha letech vlády velké koalice s CDU/CSU získali vůbec nejhorší poválečný volební výsledek a přesunuli se do opozice. Stejně jako v Německu i v ČR čelí sociální demokraté konkurentovi lépe připravenému a schopnějšímu důvěryhodněji prezentovat výsledky vlády.

Sociální demokraté v krizi
I přes snahu získat si sympatie voličů nasazením Lubomíra Zaorálka jakožto volebního lídra, který svými rétorickými schopnosti i charismatem patří k tomu nejlepšímu, co ČSSD má, jsou preference sociálních demokratů nízké. Nejde však ani tolik o to, zda bude ČSSD na druhém, nebo dokonce třetím místě. Problémem této strany zůstává v jejím slabém ideovém i personálním vybavení.

Img_5503Musíme se připravit na protesty, protože Babišova cesta vede k posílení logiky zisku nad zájmy lidí. Foto archiv DR

Ve vládě zvládla znovu zavést pracovní povinnost pro nezaměstnané, byť o něco měkčí, než byl návrh bývalého ministra Drábka z TOP 09. Zákon o sociálním bydlení, který by ulehčil chudým a mladým rodinám a sociálně vyloučeným, naopak spadl pod stůl. Řadu výtek lze mít k zahraniční politice v otázce Ukrajiny a Ruska, EU i USA a Číně.

Sociální demokraté si velice rádi zvou na své akce slovenského premiéra Roberta Fica. Tleskají ve stoje jeho projevům, zejména když útočí na menšiny. Ale inspirovat by se mohli jinou Ficovou politikou. SMER se totiž dvakrát pokusil splnit svůj zásadní volební slib: ochránit zdravotní systém Slovenské republiky před soukromými zájmy. Poprvé v říjnu roku 2007, kdy novela zákona o zdravotních pojišťovnách stanovila těmto subjektům povinnost investovat veškerý zisk zpět do zdravotního systému. To vedlo k mezinárodní arbitráži ze strany holandské společnosti Achmea (v té době Eureko), která se táhla až do roku 2012.

Slovenská vláda musela za „nepřímé vyvlastnění“ zaplatit 22 milionů eur a další náklady, které celkem činily přes dva miliony eur. Snahu o zavedení jedné zdravotní pojišťovny z roku 2013–2014 zastavila další arbitráž iniciovaná společností Achmea. Ačkoli tedy úspěšný jen napolovic, dokázal Fico alespoň omezit odtok finančních prostředků ze zdravotního systému. Podobný český příklad, církevní restituce, strana vyměnila za příslib vytvoření vládní koalice, a to takřka bez boje.

Zatímco řadu nesplněných slibů můžeme ČSSD těžko vyčítat, nebo i lehko odpustit, protože se mnohdy jedná o dílčí kroky, které se dají realizovat v dalším volebním období, skutečný problém představují rozhodnutí, která nastavují meze dalších dílčích změn. Řeč je samozřejmě o mezinárodních smlouvách a v našem případě o smlouvě CETA (Komplexní hospodářská a obchodní dohoda) mezi EU a Kanadou. Ta obsahuje posílení role nadnárodních korporací, ošetřuje případy, kdy by měla být znovu zavedena regulace v liberalizovaných odvětvích, umožňuje žalovat státy před arbitrážními tribunály exkluzivně zřízenými pro nadnárodní korporace.

Pokud tedy po letošních volbách budeme mít vládní koalici, která se rozhodne k privatizaci všech možných služeb, a zároveň nebude jinde v Evropě CETA zastavena, může každá další vláda, která bude chtít deprivatizovat a regulovat ona odvětví a služby, poděkovat dvaceti dvěma poslancům ČSSD za jejich hlasování. Následovat totiž budou podobné arbitráže, jako jsme popisovali ve slovenském případě. Schválení smlouvy CETA je systémová prohra pro ochranu pracujících, spotřebitelů a přírody a všechny předvolební slogany vůči tomu blednou.

Chyba samozřejmě není jen v ČSSD jako takové. Stejně jako její sesterské strany v Evropě, i ona je stále vedena představou, že neoliberální globalizace je v zásadě objektivní přírodní proces, který můžeme tu a tam modifikovat, ale v zásadě se proti němu nedá nic dělat. Proto je pro ni a její představitele téměř nepředstavitelné postavit se takzvanému volnému trhu, který znamená jen více pravomocí pro ty nejsilnější. Ze stejného důvodu nejsou naši sociální demokraté schopni pochopit problémy klimatických změn a nutnost přejít na bezuhlíkovou ekonomiku, tedy omezit zastaralé zdroje energie, jako je uhlí a jádro.

Inspirativní v tomto směru jsou britští labouristé. Ti uvažují o problémech dneška a blízké budoucnosti a chápou se témat, jako je například platformový kapitalismus. Ptají se, zda by nemohly platformy sloužit jako model pro družstevnictví 21. století, ve kterém by, jako v každém řádném družstvu, rozhodovali jeho členové o důležitých otázkách fungování podniku (ceny, zisky, rozvoj).

Volit české sociální demokraty se dá z pocitu, že jsou reálnou silou stojící proti Babišovu ANO. Jenže stejně jako v Německu oslabuje toto rozhodnutí fakt, že právě s ANO čtyři roky vládli. Babiš je politický oportunista, který bude vydávat za svůj nápad každý, který bude jen trochu populární, bez ohledu na to, že se původně stavěl proti němu. Tuto výhodu mít ČSSD nikdy nebude a jedinou šancí by byla hluboká programová proměna, jakou naznačují již zmínění britští labouristé.

Háček je v tom, že zatím není, kdo by takovou změnu v ČSSD provedl. Ani idealisté (a to nejen ti, co jsou členy stejnojmenného spolku) za vlády „jejich předsedy“ Sobotky vlastně nebyli ničím jiným než pilnými státními úředníky. Ukazuje se tak, že za příznivých okolností mohou „idealisté“ dělat práci lépe než kariéristé, ale na samotné povaze strany to zásadně nic nemění. Chybí zde propracovaná politická strategie a programová reorientace strany.

Piráti a Okamura
Jako o černém koni letošních voleb se mluví o Pirátech a Okamurovi. Ti první se snad po více než osmi letech konečně dostanou do poslanecké sněmovny a možná se budou podílet i na vládě. Někteří novináři se je snaží vykreslit jako antidemokratické extremisty tajně spolupracující s ANO. Je to opravdu bizarní představa. To, co mají Piráti a ANO společné, je ale přístup k politice, který je technokratický. Systém jako celek je v pořádku, je potřeba jen zprůhlednit procesy rozhodování, „hodit to online“ a bude vše, jak má být. Ze všeho nejvíce tak připomínají jinou variantu „depolitizovaného rozumu“ a povídání o tom, že chodníky nejsou ani levicové, ani pravicové.

Jenže jak za ANO, tak za Piráty stojí ideologie, jen není koncentrována do jednoho pojmu či směru, ke kterému by se ony strany hlásily. Zatímco ANO představuje manažerismus, ve kterém hlavní šéf usiluje o co nejlepší výsledky své firmy („chci řídit stát jako rodinnou firmu“), druzí jsou směsicí antikapitalistického uvažování o sdílení duševního vlastnictví a pravicově-libertariánské představy o minimalistickém státu. Proto u Pirátů i u ANO existuje veliký rozptyl v důrazech na různé politické otázky. Piráti jsou čitelní alespoň v tom, že mají klasický volební program, a ne slohovou práci svého předsedy.

Jenže zatímco ANO bude přesně v logice kapitalismu prosazovat ta opatření, která budou výhodná pro holding a systém vládnutí (ve kterém se nelze ohlížet na nějaké jednotlivce, slabší kusy), Piráti mohou být stejně prospěšní jako škodliví, právě kvůli rozporuplnosti svého politického přesvědčení. Uvidíme, zda a jak brzy ztratí svůj rebelský nádech a kolik „chaosu“ do zaběhlého systému vnesou.

Naopak zásadním problémem je potenciální úspěch otevřeně rasistické a islamofobní SPD. Přes veškeré skandály, kterými si Okamura prošel se svou první volební formací Úsvit, bude v poslanecké sněmovně znovu. Znovu tak může čerpat státní prostředky a mediální pozornost pro šíření nenávisti, k útokům na slabé a vyloučené a, což je nejdůležitější, ku prospěchu vlastního konta.

Okamura je politický podnikatel. Prodává rasismus a strach a jako sladkou šlehačku dává navrch přímou demokracii. To od strany jednoho muže zní jako opravdu důvěryhodná nabídka. Antirasisté a antirasitky budou mít jistě dost práce, aby dostali toto uskupení pryč z parlamentu. Dříve nebo později se totiž projeví, že za hesly není nic jiného než marketing a že mnoho lidí se prostě nechalo napálit.

Plno problémů
Nová vládní koalice, ať už bude mít jakoukoli podobu, bude nutně čelit několika výzvám. Za prvé jsou tu odbory a zaměstnanci, kteří získávají stále více sebevědomí v prosazování svých oprávněných platových nároků. Růst mezd v soukromém i veřejném sektoru byl za poslední roky samozřejmostí a vláda, která se této politiky nebude držet, se dostane do přímé konfrontace s odbory a dalšími organizacemi hájícími práva pracujících.

Druhou výzvou je pokračující nestabilita EU. Rozdělení na pevné jádro zemí platících eurem a zbytek, jejich nové institucionální uspořádání a pokračující hospodářská rozdílnost tvoří z prostoru EU stále nestabilnější prostor. Jakou roli v něm bude hrát Česká republika? Od roku 2020 budou evropské programy už přidělovány podle soutěžního klíče a konkurovat si v něm budou jednotlivé členské země. Jak dopadnou smlouvy CETA, JEFTA (smlouva s Japonskem) nebo obnovená TTIP, nikdo nedokáže předpovědět. A jakou pozici bude hájit ČR a potažmo EU tváří v tvář Trumpovu odstoupení od dohody COP21 z Paříže?

Nakonec je tu velká systémová otázka. Centrální bankéři, kteří dlouhou dobu zaujímali místo „vládců vesmíru“, ztrácejí své postavení, jejich modely nevycházejí a o další otřes v horních patrech systému globálního kapitalismu je postaráno. Za pár měsíců to bude deset let od vypuknutí jedné z největších krizí poslední doby a ani „moudré hlavy“ v Davosu zatím nepřišly na nic jiného, než že si pohrávají s nápadem nepodmíněného základního příjmu. Hospodářská krize politickou krizi systému jistě jen prohloubí.

Po volbách nás pravděpodobně čeká vládní koalice, které bude dominovat hnutí ANO. Musíme se proto připravit na protesty, které zastaví to nejhorší, co si politická divize Agrofertu vymyslí. Zároveň bychom se měli postarat o to, aby v příštích volbách byly lepší alternativy než v těch letošních.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.