„Ústava by měla zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu; posílit pravomoci prezidenta republiky; zavést jeho všeobecnou volbu; zřídit správní soudnictví. Nezbytné je, aby byl zřízen Ústavní soud jako nejvyšší orgán obrany ústavnosti.“ V listopadu 1988, rok před listopadovou revolucí, formuloval takto některé politické požadavky vůči dodýchávající komunistické moci manifest Demokracii pro všechny, kterým československý disent přešel z důrazu na obranu lidských práv k formování politické opozice.

První věta manifestu, na jehož koncipování se velkou měrou podíleli Rudolf Battěk a Jaroslav Šabata a jehož editorem byl Václav Havel, ostatně zní „Čas dozrál k práci vpravdě politické.“ Text je pozoruhodný jako celek (v DR jsme jej vydali k jeho 25. výročí), a mimořádně pozoruhodný je i seznam prvních signatářů, který najdete zde.

Pavel Barša i Václav Benda, Ján Čarnogurský i Jan Dobrovský, Václav Havel a Ivan Hoffman, Eva Kantůrková i Daniel Kroupa, Vladimír Mlynář i Petr Placák, Jiří Ruml i Jáchym Topol, Milan Uhde i Alexandr Vondra, ti všichni a mnozí další se v roce 1988 domáhali na komunistickém režimu „zavedení institutu referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu“ a také „všeobecné volby prezidenta republiky“.

Fakt, že mnozí z nich, a s nimi valná většina české i moravské liberální elity, dnes proti zavedení referenda vehementně vystupují, zatímco komunisté — najednou čáry máry — patří k jeho nejhlasitějším zastáncům, před nás staví některé ne zcela pohodlné otázky o povaze uplynulých třiceti let. Co se to během nich stalo s českou společností?

Cosi se změnilo

Čím si vysvětlit, že demokratická československá kontraelita před třiceti lety se ústavního zakotvení institutu referenda domáhala, zatímco dnes se mu demokratická česká elita brání? Možných výkladů takové změny postoje je několik.

Za prvé můžeme připustit, že požadavek rozšiřování podílu občanů na rozhodování klade jako taktický nástroj politického boje vždy zejména ten, kdo se v něm cítí znevýhodněn. A to tehdejší disidenti jistě byli. Jakmile získali po roce 1989 moc, a zejména jen co ji záhy přepustili nové mocenské elitě zformované z technokratického segmentu předlistopadové šedé zóny, který se posléze shlukl v ODS, rozšiřování podílu občanů na rozhodování přestalo vábit.

Nejdůležitějším referendem, které se nekonalo, bylo nakonec přece už to o rozdělení Československa. Skvělý stát, dílo Masarykova génia, vynikající spoustou velikých a celým světem obdivovaných kulturních i politických výkonů, tak zanikl protiústavně a bez referenda.

A do vínku jak Slovenska, jež si aspoň osamostatněním naplňovalo do značné míry oprávněné národně emancipační a státoprávní aspirace, tak zejména osiřelých českých zemí se vepsalo, že ani nová mocenská elita nemíní v „otázkách závažného celospolečenského významu“ dát lidem příležitost rozhodovat přímo. Trpkost trvá podnes.

Jaké jsou jiné možnosti nově nalezeného odporu české liberální elity vůči referendu? Za druhé se nabízí jako snad nejpřijatelnější výklad možnost, že jsme zjistili nějaké nové věci o referendech jako nástroji rozhodování, kvůli čemuž bychom se jich mohli začít bát.

Za třetí je tu ovšem možnost, že se změnila povaha demokratické elity, která namísto toho, aby chtěla „demokracii pro všechny“ jako před třiceti lety, chce naopak dnes pro všechny „vládu chytřejších“. Rodila by se zřejmě někde v trojúhelníku mezi Vydavatelstvím Economia, Knihovnou Václava Havla a Institutem Václava Klause.

A konečně ze čtvrté je tu možnost, že se změnila během uplynulých třiceti let povaha lidu. Co když po takřka třiceti letech reálné demokracie neoliberálního střihu je český lid méně způsobilý si vládnout, než byl po čtyřiceti letech komunistické tak zvané totality? Co když?

Obáváme se, že zvažovat všechny čtyři možnosti je oprávněné. Mnozí příslušníci nově se formující elity po roce 1989 dávali totiž svým počínáním příležitost výkladu, že jejich volání po širším podílu veřejnosti na rozhodování bylo jen taktickým prostředkem, jak si obstarat všeobecnou podporu, který nemínili po roce 1989 naplnit, a tak se zastavili i před zavedením institutu referenda i všeobecnou volbou hlavy státu. Demokracii chtěli, ale najednou už ne tak úplně „pro všechny“.

Za druhé je faktem i to, že referenda se ocitla v poněkud problematickém světle vinou některých neblahých výsledků, které v nedávné době přinesla: Brexitem počínaje, přes skvělé řecké referendum o bruselsko-berlínském diktátu, které přivedlo Řeky z louže pod okap, až po nechvalně proslulou Orbánovu maškarádu o kvótách. Ano, referenda přinášejí občas mimořádně nepříznivé výsledky, ano, občas je mohou ovládnout odpudiví populisté. Ale to volby taky, tak jako dvoje poslední české.

Rozdíl mezi postojem elitáře a demokrata je však tváří v tvář nedostatkům demokracie nasnadě. Zatímco elitář hledá způsob, jak si vynutit hegemonii svého menšinového stanoviska vůli lidu navzdory, demokrat ví, že nemůže nadávat na zrcadlo, má-li křivou hubu společnost, již obývá. Jak nás učil už Masaryk: demokracie potřebuje demokraty. A také: demokracie má zajisté nedostatky, překonávejme tedy ty nedostatky, nikoli demokracii.

Za třetí povaha demokratické elity se opravdu změnila a prostupuje ji, jak můžeme každodenně pozorovat, čím dál větší nedůvěra k lidem. Zatímco v roce 1988 disidenti obrazně řečeno od Barši po Bendu žili s mile romantickou představou o svých spoluobčanech, o nichž byli v zásadě přesvědčeni, že jen co se zbaví jha komunistického režimu, budou kloudně spravovat, „ztracenou vládu věcí svých, jež se k nim navrátí“, dnes se bojí — Barša snad ne, ale jinak skoro všichni — děsivého lidu, který nejprve zvolil Babiše, a pak i Zemana. Lid se stal přízračným monstrem, ohrožujícím nejlepší možný svět, a kdyby ušlechtilí pražští liberálové mohli, nejraději by ho vyměnili.

Vůbec je nenapadne, anebo jen málokdy, že rozpoložení podstatné části a dnes snad již většiny české společnosti není ve skutečnosti vinou a odpovědností nikoho jiného nežli právě liberální a demokratické elity, která zpackala správu státu po roce 1989 tak fenomenálně, až zde vznikl mohutný a nadále se rozrůstající rezervoár rozhněvaných a vzteklých lidí, kteří volby všeho druhu berou primárně jako příležitost k protestu.