Trochu méně nadšení, milý Fischere

Opravdu mnou otřáslo zdůvodnění, proč vedení Českého rozhlasu nadále nechce Petra Fischera jako šéfredaktora kulturní stanice. Připomíná to způsob, jakým partajní konzervativci před padesáti lety zatočili s reformátory.

S blížícím se koncem roku myslím na to, co se během něj stalo. Mezinárodní politiku nechávám stranou, na to jsem krátká, soustřeďuji se na osobně prožité události. Mezi nimi dominují komunální volby, které někde (například v Chebu) nedopadly tak špatně, jak jsem se obávala. Celkově mi volební výsledek připadl jako malinký obrat směrem k lepšímu vývoji.

Rozkol v sociální demokracii a naprosté zmizení Zelených z veřejné scény (zatímco v Německu vyhrávají volby) považuji za tragédii české společnosti. Ale to všechno jsou celkem odtažité věci, které sice člověku zaměstnávají mysl, ale tělesně se ho přímo netýkají.

To, co se mě dotklo nejvíc, a rovnou řeknu, že velmi příjemně, byl rok práce na stanici Vltava Českého rozhlasu. Tam jsem byla přizvána šéfredaktorem Petrem Fischerem k tomu, abych zavedla a vyprofilovala řadu Kontexty, která si klade za cíl uvádět kulturní a umělecké úkazy do souvislostí se společenskými jevy a pohyby – a naopak.

Bylo to těžké zadání, půlhodinový pořad se vysílá každý všední den v podvečer, pro jeden týden tedy člověk musí připravit dvě a půl hodiny vysílání. Vlivem nutné přítomnosti ve studiích jsem prošvihla mnoho divadelních premiér a přátelských setkání, ale odměnou mi bylo seznámení s řadou lidí, jejichž znalosti, nadání a přístup ke světu mi zůstaly povzbuzením a nadějí pro budoucnost. Skoro bych řekla budoucnost lidstva.

Dramaturgie podle vyjádření vedení Českého rozhlasu „stagnující“ stanice připravila tematické vysílání k výročí státu Izrael, dva Čínské týdny, Africké léto (v souvislosti s nedožitou stovkou Nelsona Mandely), přihlásila se k dvoutisícímu výročí úmrtí básníka Ovidia a jak doufám neotřelým a kreativním způsobem se přihlásila k výročí Československé republiky (v mé řadě například seriálem Martiny Pachmanové a Kateřiny Svatoňové o umělkyních 1. republiky).

Vykládali jsme poezii, mnohdy i takovou, kterou jinak lze sotva uvádět, v cyklu Básní o věcech. Moderní arteficiální hudbu  představil v dlouhém seriálu Pavel Klusák, hovořil v něm o skladbách, které pohnuly hudebním světem, a přitom běžný posluchač by je neposlouchal ani pět minut. Šlo nám o to, učit posluchače kulturní stanice vnímat umění a rozumět mu – a, ovšem, vidět za ním i souvislosti a trochu je i bavit.

To, jak Pierre Friedmann vřadil vývoj izraelského protestsongu do kontextu politiky Státu Izrael, jak Jan Chmelarčík ukázal na pozadí čínské lidové hudby z nejodlehlejších provincií té velké země její politické zvraty a sociální situaci nebo jak Vít Zdrálek prostřednictvím hudebních žánrů předvedl komplikovanost obyvatelstva i politiky Jihoafrické Republiky, jejich tradici i modernost, etnicitu i univerzalitu, se v takovém rozsahu nevyskytuje nikde jinde než na Vltavě.

Leckteré kulturní úkazy jsme představili široké veřejnosti poprvé, například umělkyně blízké avantgardě (včetně jediné filmové režisérky Zet Molas) nebo souvislosti progresivního kulturního vývoje 1. Republiky s tragickým příběhem okupace a holocaustu na příběhu rodiny architekta Rudolfa Welse. Na univerzitách (i zahraničních) jsme našli spolupracovníky ve střední a mladé generaci, lidi, kteří znají svět a jeho jazyky, ale také se umějí podívat na naši vlastní situaci širší perspektivou.

Takových nadšených dramaturgů a autorů nových pořadů bylo na Vltavě mnoho. A, co mi připadalo obzvlášť cenné, na stanici byly zastoupeny všechny generace tvůrců a všichni spolu vytvářeli skutečně pestrý program. Člověk, který by třeba na rok nemohl opustit lůžko nemocného a jenom poslouchal Vltavu, dozvěděl by se o kultuře v podstatě všechno, o čem stojí za to mluvit (a ještě něco navíc).

O to víc se mě nepříjemně dotklo a opravdu mnou otřáslo zdůvodnění, proč vedení Českého rozhlasu nadále nechce Petra Fischera jako šéfredaktora kulturní stanice. To, že Vltava stagnuje, prostě není pravda. To, že na ní publicistika vytlačila hudbu, je také lež, během čtyřiadvacetihodinového vysílání se na Vltavě odvysílá v průměru devět až deset hodin hudby ve speciálně hudebních pořadech (v době Pražského jara i mnohem víc), přičemž v dalších pořadech jako je zpravodajská Mozaika, Vizitka s hostem nebo hudební Reflexe  či odpolední ArtCafé se vydatně hraje.

Skladby jsou uváděny, mnohdy s osobnostním ručením a odborným komentářem. Celý rok byl věnován Leoši Janáčkovi. Neubylo literatury ani dramatu, do důstojného vysílacího času se konečně dostal dokument, po mnoha letech, kdy je na mezinárodním poli respektován jako profilující audio žánr.

Vypadá to, že si vedení rozhlasu ani neprohlédlo vysílací schéma, neřku-li aby si nějaké pořady také poslechlo. Změny, které na Vltavě v programu nastaly, nebyly pouze kosmetické, protože kdyby byly, ukazovaly by se jen na povrchu, a právě proto, že kosmetické nebyly, projevily se v obsahu.

Letní „pornografická“ aféra, kterou Vltava nakonec „vyhrála“ díky vyjádření Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, započala období nervozity, z níž vyplynula i podpisová akce Otevřená Vltava, při níž různé osobnosti kulturního a veřejného života vyjadřovaly Vltavě a jejímu šéfredaktorovi podporu. Ale nic člověku u jeho nadřízených tak neuškodí, jako když se na jeho podporu začnou scházet hlasy (poradil by svému Vladaři Machiavelli, kdyby ho to napadlo). Vždy je to vykládáno jako nedostatek loajality. Fakt, že si akci dotyčný neorganizuje sám, je asi tak prokazatelný jako manželská věrnost.

Jenže co má znepokojená a v případě té letní aféry se zmíněným penisem pod plavkami (což přece opravdu není vulgarismus ani pornografie) dělat jiného, než se ozvat?

Šéfredaktor Petr Fischer se v programu i osobně angažoval. Vedl některé rozhovory v pořadu Vizitka (například s ministrem kultury Antonínem Staňkem – ale to se snad sluší, aby s ministrem kultury vedl rozhovor šéfredaktor) a přispíval do filozofických Reflexí, které se vysílají v neděli v podvečer. Tu a tam taky napsal komentář  pro stanici Plus.  

Člen rozhlasové rady Jandák se vyjádřil, že pracuje pro jinou stanici a ještě si za to nechává platit, ale radní Jandák by měl  vědět, že každý, kdo dělá pořad, který nepatří mezi jeho vlastní povinnosti, musí mít v rozhlase činnost nadřízeným povolenou a honorář schválený. Petru Fischerovi tedy musel činnost povolit programový ředitel. Který mu posléze vyslovil nedůvěru.

Ještě je důležité říci, že Vltava za značně proti původnímu plánu zredukovaný rozpočet udělala spoustu práce. Z mých spolupracovníků se nikdo neptal na honorář předem a nikdo ho nereklamoval, i když často neodpovídal množství práce a výjimečnosti kompetence autora.

Petr Fischer dokázal spolupracovníky Vltavy nadchnout. Možná i to mu nemoli jeho nadřízení odpustit. Foto ČRo Vltava

Když jsem o tom, co se na Vltavě stalo, přemýšlela, napadlo mě, že vedení rozhlasu možná Vltava připadala jako příliš svévolná jednotka. Asi naslouchali kritickým hlasům z jiných organizačních složek, nějaký ten nepořádek v odevzdávání podkladů a výkazů se asi vždycky najde. Někdo, kdo neměl úplně dobré vztahy s vedením Vltavy, měl možná naopak nadstandartní vztahy s vedením rozhlasu.

To se ale zásadně prohřešilo proti pravidlům dobrého řízení tím, o čem tu píše Petr Minařík a výše já. Udělali by lépe, kdyby Vltavu nechali být, však mají dost jiných starostí.

Jenomže Vltava možná funguje až příliš podle představ svého šéfredaktora a dramaturga a pro samou radost z vlastní práce se málo stará o pochvalu shora. Možná šéfredaktor Vltavy svou mediální známostí a popularitou intelektuála zastiňuje samotného generálního ředitele rozhlasu.

Pocit z toho má člověk odporný. A mně to vposledku (když už jsme si připomínali ty osmičky) připomnělo, jak staří partajní konzervativcí zametli s reformními komunisty v roce 68 a označili je za revizionisty. Ano, na Vltavě jsme se dopustili revizionismu, o tom není pochyb.

Ale bojkot spolupráce s Vltavou za nového vedení, ke kterému vyzývá Petr Minařík ve svém článku v Lidových novinách, správnou cestou není. Český rozhlas není soukromé médium, poskytuje veřejnou službu a generální ředitel není jeho majitelem. Je třeba vyvinout úsilí k tomu, aby se proměnila rozhlasová rada a rozetnul její podivný komplot s generálním ředitelem.

Příštímu regulérnímu šéfredaktorovi snad je možno poradit spolu s císařem Josefem II. z Schaeferova Amadea: „Trochu méně nadšení, milý Mozarte.“

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Sobota, 22.Prosince 2018, 19:35:42

"Moderní arteficiální hudbu představil v dlouhém seriálu Pavel Klusák, hovořil v něm o skladbách, které pohnuly hudebním světem..........."

https://vltava.rozhlas.cz/pavel-klusak-predstavuje-prelomove-myslenky-hudebnich-modernistu-a-6481293

To vypadá zajímavě, až budu po Vánocích zase v běžných poslechových kolejích, rozhodně si tenhle cyklus poslechnu.
Děkuji paní Zemančíková.

Je škoda, co se kolem Vltavy děje.

-------------------------------------

P.S.: Contemporary music a modernu poslouchám opravdu hodně, moje poslechové tipy moderní klasické hudby pod nickem dadaft zde:

https://www.hifiroom.cz/hudebni-styly/klasicka-hudba-t2-495.html

(Vše dostupné na streamu Spotify.)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Kam se poděly odbory? Úterý, 25.Prosince 2018, 15:15:12

Apolena Rychlíková napsala:

O neprodloužení pracovního kontraktu se Petr Fischer dozvěděl oficiálně tři týdny před jeho vypršením. A smlouvu měl uzavřenou na jediný rok. Tyto dva faktory vypovídají o pracovní kultuře v Českém rozhlasu možná nejvíc. Obsazování podstatných pozic ve veřejných nebo kulturních institucích prostřednictvím krátkodobých smluv znamená vždy totéž: inklinaci k šikaně, podhoubí pro vznik autocenzury a pochopitelně prostor pro absolutní kontrolu a nadřazenost ze strany vedení. Jenže právě tato forma je dnes úplně běžná, ačkoliv ze své podstaty znemožňuje kontinuitu práce nebo smysluplné plánování a nedává zaměstnanci možnost žádných větších kroků...

Atmosféra, která dnes panuje v řadě veřejných institucí, se podobá jakési parodii na korporáty, kde se lidé třesou o svá místa a bojí se tvrdých vyhazovů. Je deprimující, že ani v prostředí plném slavných nebo vzdělaných lidí s velkým sociálním kapitálem nenajdeme dostatek profesního sebevědomí, pracovní solidarity a kultury demokratického odporu vůči politice silné ruky. Při pohledu na standardy práce v Českém rozhlase se musíme ptát: co všechno si zaměstnanci a zaměstnankyně rozhlasu ještě nechají líbit a proč? A co si z jejich ohýbání zad a mlčení mají vzít ostatní?

http://a2larm.cz/2018/12/ztrata-duvery-na-vlnach-verejnopravniho-rozhlasu/

Smlouva na jeden rok, to je horší než moje smlouva na dobu určitou soustavně prodlužovaná na dva roky. Svým způsobem se zřejmě náš ústav Českému rozhlasu podobá: výsledky navenek máme dobré, patříme snad přímo k nejlepším, ale poměry uvnitř jsou přinejlepším podivné. Docela často od nás kolegové, zvlášť mladší, odcházejí do lépe vedených ústavů — někteří lidé říkají, že vlastně ani tak nejde o lepší vedení, jako jen o větší velikost, že prostě větší ústavy dokážou lépe zvládat výkyvy grantové loterie —, do zahraničí, na vysoké školy — kde jsou často poměry horší, zvlášť větší tlak na chrlení nepříliš hodnotných výsledků, ale aspoň za větší peníze a s lepšími vyhlídkami na kariérní postup —, nebo rovnou někam do soukromé sféry. Přesto i já, třetiřadý vědecký přicmrdávač bez grantů a samostatných publikací, mám smlouvu aspoň na ty dva roky, a výkonnější kolegové, o vedoucích skupin nemluvě, ji dostávají nejméně na tři.

Těžko můžu radit co dělat s poměry v Rozhlasu, když s těmi v našem ústavu taky nic nenadělám, ale něco by se s nimi dělat mělo, když jsou horší než ty naše a spíše než úctyhodnou kulturní instituci připomínají Amazon, jestli ne něco ještě vydřidušštějšího, ne?

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pondělí, 11.Února 2019, 18:25:37

Tak ten cyklus Pavla Klusáka "Okamžik před tím, než porozumíš" je opravdu vynikající.

Být já ředitel Vltavy, má padesát dílů, každý s trojnásobnou stopáží... :-))

Bravo.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 27.Února 2019, 09:57:42

Tak pan ředitel Zavoral má v garážích nové volvíčko s90, ale vyhodil Jiřího Černého.

Nevím nevím, nějak se nám ti Zavoralové, Kňourkové a Žantovští šíří jako sněť...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.