Jakl v RRTV: na neslušnosti bude dohlížet další slušný Čech

Až bude chtít Ladislav Jakl jako kandidát SPD zakázat další „neslušnou“ rozhlasovou hru, mějme na paměti, že v politice je slušnost často zejména efektivním nástrojem k prosazování neslušných myšlenek.

V červenci minulého roku se poprvé otevřelo téma takzvané „slušnosti“ ve veřejnoprávním vysílání. Český rozhlas Vltava odvysílal rozhlasovou hru Linie krásy oceňovaného britského spisovatele Alana Hollinghursta. Hlavní postava v jedné z pasáží barvitě popisuje výhled na obnažená mužská přirození na nuda pláži. Radní za SPD Tomáš Kňourek se z toho málem pominul. Nedlouho poté – určitě zcela bez souvislosti – se poroučel sám ředitel Vltavy Petr Fischer.

Tento týden získala slušná SPD dalšího člověka ve velké vysílací radě. Ladislava Jakla zvolila sněmovna (symbolicky) 88 hlasy v tajném hlasování (taky symbolicky). Proti tajnému hlasování se postavili jen Piráti, ostatní by evidentně byli radši, kdyby veřejnost nevěděla, že jejich poslanci hlasují pro takového člověka.

Podle zákulisních odhadů získal Jakl kromě nominující SPD i podporu od hnutí ANO – a starého rodinného přítele přišel svým hlasem evidentně podpořit i Václav Klaus mladší, který se za Jakla konec konců postavil i v senátních volbách, přestože měl protikandidáta z ODS.

Jaklova image „respektované autority na cokoli“ je v kontrastu s faktickou realitou: nikdy nebyl nikam zvolen veřejností (v roce 1990 byl velmi krátce poslancem Česká národní rady za Občanské fórum), vždy se ve vhodný moment přilísal k těm u moci a s jejich pomocí získal funkci.

Byl poradcem Václava Klause, ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, tajemníkem prezidenta, jako kandidáta na prezidenta si ho v roce 2012 vybrala Strana svobodných občanů (v online primárkách dostal pro změnu přesně 88 % hlasů, a pro změnu pak nedokázal sesbírat podpisy ke kandidatuře). V současnosti je členem správní rady Nadačního fondu Václava Klause i členem správní rady Institutu Václava Klause. Jakl by rád působil jako nepohodlný bouřlivák, který je trnem v oku vládnoucím elitám. Místo v oku umí však Jakl uvíznout polistopadovým elitám především hluboko jinde.

Prohrál všechny volby, kterých se kdy účastnil. Roku 1996 kandidoval do Senátu, třeba proti Petru Pithartovi nebo legendárnímu Miroslavu Šloufovi. Prohrál. Navíc se vsadil, že jestli se do Senátu dostane jediný komunista, tak sní popelník – dostali se tam dva, Jakl pak snědl půlku keramického popelníku „s ostrou a tvrdou, olovo obsahující glazurou“ a málem zemřel.

Nikým nevolený Jakl hrdinně doputoval na další teplé místečko za loajalitu k vládnoucí elitě. Foto Fb Ladislava Jakla

Loni kandidoval do Senátu opět, tentokrát na Praze 2, kde se nakonec stal senátorem Marek Hilšer, a prohrál ještě víc, získal 6,37 % hlasů a nepostoupil do druhého kola. Lidé ho jako svého zástupce nechtějí. Tak mu to už několikrát naznačila v podstatě celá země. Ale má prostě jiné přednosti. A tak ho na další teplé místečko dosadila i současná vládnoucí elita.

Slušný fašismus
Podle svých slov se Jakl chystá ve velké vysílací radě „dohlížet na čuňačinky v Rozhlase“. Po dosavadních zkušenostech lze tušit, co tím má na mysli. Připomeňme si loňské odůvodnění radního Kňourka:

„Alan Hollinghurst je podle mě homosexuální aktivista převlečený za spisovatele. Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu, kdy do některých městských čtvrtí domorodci raději nechodí, ‚lidé‘ se asi z dlouhé chvíle polévají kyselinou a bodají nožem. Fakt, že je zde za slavného spisovatele vydáván chlípník, nelegitimuje Český rozhlas, aby takové prasečiny poslouchaly naše děti. Tak špatně, jak dnešní Velká Británie, na tom ještě Česká republika není a doufám, že nikdy nebude.“

Jeho citaci jsem použil celou, protože dobře demonstruje, jak snadno může člověk ve jménu slušnosti vystavět celou ve své podstatě fašistickou konstrukci – plnou homofobie, nenávisti a antiliberálního sentimentu (pozor, neplést s konzervatismem). A ještě se domýšlet, že ho zastydlé čecháčkovské buranství opravňuje k tomu, aby se vyvyšoval nad svou představu Británie, která má s realitou – zpackanému brexitu navzdory – pramálo společného.

Toto pojetí „slušnosti“ nesmíme brát na lehkou váhu. Sehrálo svou roli třeba i ve způsobu, jakým pravděpodobně Facebook bezděčně dopomohl Donaldu Trumpovi do Bílého domu. Umělkyně Ilma Gore nakreslila politický portrét Donalda Trumpa formou nahého aktu s nápadně malým přirozením. 

Anonymní dělníci facebookové cenzury někde na Filipínách její portrét ze sociální sítě smazali, protože nahota porušuje pravidla komunity (je neslušná). Současně ovšem pravidla komunity ve stejném čase neporušovaly stovky krajně pravicových skupin a stránek, které šířily rasismus, xenofobii a nenávist. Ty všechny postupně vytvořily mix Trumpovy podpory a pomohly formovat veřejnou debatu na sociálních sítích směrem k Trumpově stylu. Bez porušení „pravidel komunity“.

Kromě cenzury se umělkyně dočkala výhružek násilím či znásilněním, jednoho dne byla dokonce pěstně napadena Trumpovým podporovatelem. Svůj monokl pak označila za součást svého uměleckého díla.

Jeho podstatou nebyl výsměch mužům s malým přirozením. Ve skutečnosti totiž nešlo o fiktivní tělo, ale o portrét jejího dobrého kamaráda, jemuž dodatečně dosadila Trumpovu tvář.

Kamarádovi portrétování nevadilo, protože nespojoval svou identitu, sebeúctu ani moc nad svým životem se svým penisem – Trump naproti tomu dokonce obhajoval velikost svého přirození v televizní debatě. Obraz tedy dokonale konfrontoval maskulinní sebepojetí autoritářské osobnosti, která si agresivní rétorikou a militantním programem léčí komplex z nejistého mužství. Nešlo tedy jen o kritiku Trumpa, ale o kritiku celého archetypu, jehož je Trump posledním ztělesněním.

V čase střetů mezi neofašistickými proudy a přepjatou politickou korektností musíme nutně provozovatele sociálních sítí a vyhledavačů naučit identifikovat politický kontext. Například že slušnost může být v politice také efektivním nástrojem k prosazování neslušných myšlenek. Od jiných kandidátů SPD jsme se konec konců už několikrát dočkali mimo jiné zcela „slušného“ zpochybňování holokaustu.

Až bude hrdinný Ladislav Jakl v budoucích letech ze svého dalšího teplého místečka napadat „čuňačinky“ ve vysílání Českého rozhlasu, soustřeďme se místo slov vytrhávaných z kontextu spíš na jeho vlastní neslušné myšlenky. A na celou neslušnou ideologii, která ho v jeho antiliberálním cenzorství motivuje. A v Jaklově případě jistě nebude ani na škodu sledovat, nakolik ho rozhodí nějaký ten penis. Budeme vědět, odkud vítr vane.

EDIT: Článek obsahuje faktickou chybu. Ladislav Jakl ve skutečnosti v senátních volbách 1996 nekandidoval. Autor se omlouvá čtenářům a čtenářkám za uvedení v omyl a na názorech formulovaných v textu dál trvá.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.