Erik Tabery označil hnutí Milion chvilek pro demokracii za „nejúspěšnější občanskou aktivitu od roku 1989“. Pokud by cílem Chvilek bylo „dostat co nejvíc lidí na Letnou“, dalo by se s takovým výrokem souhlasit. Milion chvilek ale požaduje i konkrétní politické změny — a tam zatím nenastal ani dílčí posun (v tomto smyslu situaci popsal ve své analýze Jakub Patočka).

Minimálně z jednoho důvodu jsou obří letenské demonstrace pro kondici české společnosti opravdu zcela zásadní. Nejsem si jistý, jestli povznášejí občanskou kulturu. Docela jistě však ukazují, že tu stále žije konkrétní nezanedbatelný počet lidí, jimž není úplně lhostejné, co se s jejich zemí děje. I kdyby Chvilky nedokázaly uspět ve svých požadavcích, už jen tohle je určitý úspěch.

Přítomnost statisíců lidí na pláni, která symbolizuje historickou vůli po demokracii, ubezpečuje přinejmenším statisíce lidí, že stát ještě není zcela ponechán hrstce k volnému nakládání. Představte si, jak by vám bylo, kdyby se podobné akce vůbec nekonaly — ta deprese by byla hlubší, odevzdanost by se šířila rychlostí epidemie a k horizontu by už vedla jen orbánovská cesta. Dnes je situace stále otevřená.

Můj text není kritikou organizátorů. Nerad bych byl za klávesnicového kibice. Není náhoda, že ty demonstrace pořádají lidé jako Mikuláš Minář, Benjamin Roll a jejich parťáci a parťačky v dalších městech, a ne já a lidé mně politicky blízcí.

Chvilkaři na sebe před časem zkrátka vzali ten nevděčný úděl „jednat“ i ve chvíli, kdy nebylo do detailu jasné jak a s jakými cíli — zatímco mně zůstal ten komfort sledovat jejich snahy a komentovat je. Považuji to od nich za zásadní a radikální krok, proti všem chytrákům nezbytný pro nějaký společenský pohyb.

Proto bych rád zdůraznil, že se necítím být v jakémkoli smyslu jejich opozicí a že k nim pociťuji respekt. Imponuje mi, že jde o citlivé, angažované lidi, žádná namistrovaná bytostně pravicová ega, ale normální mladé lidi, kteří mají autentickou starost o stav světa kolem a projevují maximální otevřenost kritice i schopnost zanášet ji vždy do svých dalších kroků.

Můj text není ani vyloženě „kritikou“ samých demonstrací. Myšlenky, které by z něj doufám mohly vyplývat, směřují většinou těm, kdo jsou k nim z různých důvodů spíš vlažnější, přestože se s jejich cíli v zásadě ztotožňují. Milion chvilek se totiž sice netrefil do vkusu všem, možná ale ostatním otevřel pole k nové aktivitě.

Následujících šest bodů tedy není ani kritika, ani výčet chyb. Jedná se o úvahu nad tím, proč se hnutí nedaří nad rámec udržování naděje ani po dvou letech významněji ovlivňovat reálný politický provoz, tedy babišovský „obvyklý byznys“.

1. Poctivost a respektování pravidel náleží stranické politice — ulice musí pravidla měnit. Chvilkaři sami sebe snad až příliš stylizují do formální opozice, již zavedeného hráče — který cítí velkou zodpovědnost div ne za každý štěk z půlmilionového davu. Kladou na sebe tím ohromné nároky, které by nemuseli, a pod jejichž tíží se mohou jednou zhroutit, zatímco jejich reálný politický osten bude rok od roku tupější. Hroutit by se přitom měli jiní.

Chvilkaři jsou zkrátka až příliš „reflektivní“, snaží se zavděčit všem — svým podporovatelům, svým odpůrcům, vybájenému božstvu jménem cílová skupina, do něhož si sami předem projektují všechny potenciální výtky a v němž vidí konečného arbitra svého počínání. V mojí oblíbené americké angažované písničce se zpívá „You ain’t done nothing if you ain’t been called a ‚red‘… You might as well ignore it, or love the word instead“ (Ještě jsi nic nedokázal, dokud ti nenadávali do komoušů… Buďto to ignoruj, nebo se to nauč mít rád).

PR a mediální obraz hrají důležitou roli, ale nesmí převzít kormidlo. Jak nedávno řekl v ČT Jan Beránek — cílem aktivismu není být oblíbený, ale měnit svět.

2. Počet demonstrujících není všechno. To, že se Chvilkařům daří svolávat tak ohromné počty lidí, si možná paradoxně vybírá svou daň na dosavadní nulové praktické účinnosti demonstrací, a to jak vůči Babišovi, tak vůči opozici, která dění samozřejmě pozorně sleduje. Ukazuje se, že masovost manifestace není vším, že jde také o schopnost zasáhnout příslušné instituce na citlivá místa, myslet a říkat nemožné a pohnout tak zdánlivě zabetonovaným hracím polem.

3. Ulice nepožaduje, ulice přikazuje. „Signatáři se připojují ke třem bodům,“ stojí v aktuální výzvě Milionu chvilek. „Chtějí politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce či nejsou ve střetu zájmů. Chtějí být občany, kteří se zajímají o stav společnosti, a chtějí žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti.“ Samotné požadavky poslední výzvy Milionu chvilek jsou tak obecné a píáristické, že se za ně mohou postavit i ti, před nimiž mají demokracii bránit. Andrej Babiš by je prý taky klidně podepsal, protože se moc neliší od jeho vize pro Českou republiku, kterou za něj napsal Marek Prchal.

Ani Tomio Okamura by nemusel mít s výzvou problém: i on chce občany, kteří „se zajímají“ o to, kolik jim chce vláda vnutit migrantů na zahradu, i on chce žít v zemi, v níž se daří „svobodě“ aspoň do té míry, že člověk není trestán za politicky nekorektní výroky.

↗

Přítomnost statisíců lidí na pláni, která symbolizuje historickou vůli po demokracii, ubezpečuje přinejmenším statisíce lidí, že stát ještě není zcela ponechán hrstce k volnému nakládání. Foto Lukáš Havlena pro Milion chvilek

Není náhoda, že Okamura, Babiš, ale i třeba Michal Hašek se před volbami 2013 zavázali dokonce i k o dost konkrétnějším požadavkům Rekonstrukci státu. Mají-li mít demonstrace či požadavky občanské opozice vedené zdola smysl, musí chtít to, co přinese reálnou změnu a co tudíž bude pro terče akcí zcela zjevně nepřijatelné, co bude zasahovat samu podstatu jejich moci.

4. Opozice ani po dvou letech není pod tlakem. Letná deklaruje jediný hlavní cíl: zbavit veřejné instituce Babišovy chobotnice. A opoziční, demokratické strany jsou momentálně ty jediné, kdo po ní může ty instituce převzít. To ony by měly být jedinými konkrétními adresáty letenských výzev.

Politickou opozici však nepostrčíte k činům „prosbou“, „stanovením požadavků“ ani „formulací kroků“, ale tím, že jí v ulicích doslova „vyhrožujete“: Pokud nebudete jednat, pocítíte to! Žádná přehnaná tolerance vůči Pirátům, ODS nebo lidovcům — i oni jsou politická třída, která svým dosavadním jednáním umožňuje více či méně poklidný „obvyklý byznys“ Babišovy politické divize (Piráti sice systematickou snahu zasáhnout Babiše projevují, a to na národní i evropské úrovni, politicky si ji však zatím nechávají „pro sebe“, přestože na něj sami stačit nebudou).

Takto zdola skřípnutá politická opozice by pak musela sama artikulovat, jak nyní bude pod tak enormním veřejným tlakem jednat. Pak by se teprve „něco dělo“. Prosby, vzájemná podpora a schůzky jen nahrávají do karet babišovcům a zemanovcům, kteří vidí v chvilkařských demonstracích jen prodlouženou ruku pravice.

Dosavadní „nabídky“ si můžou opoziční strany různě přebírat a v té spoustě volného času soutěžit, kdo je větší ochránce svobody a kdo má tedy větší právo přivlastnit si letenské hlasy. Jediné, co na politickou opozici skutečně platí, je, když jim někdo tuto iniciativu sebere a zaútočí na jejich bezprostřední zájem.

Kdyby všechny opoziční strany dostaly ultimátum, že Milion chvilek vyzve všechny, aby nevolili nikoho, kdo se do konce roku nepřipojí k plánu společné koaliční předvolební spolupráce celé opozice — to by se najednou začaly dít věci.

Třeba by ta spolupráce nedopadla, třeba to ani není správná cesta, co já vím, ale tyhle otázky si podle mě ulice klást nemusí a nemá, ty patří politologům, komentátorům a stranickým stratégům. Rolí ulice je zatřást šachovnicí a chrlit novou imaginaci.

5. Požadovat nemožné není naivita, ale odvaha, která je ulici vlastní. Pokud občan vyjde do ulic, už tím koná něco nemožného — vystupuje ze své společenské role, role otce, učitele, dělníka nebo studenta, a stává se občanem. Učitel, dělník nebo student musí být realista. Občan ale může požadovat věci, které rámec každodennosti přesahují. Zdravá demokracie potřebuje pravidelně podněcovanou občanskou imaginaci a demonstrace nabízejí jedinečnou příležitost, jak ji dát průchod.

Formulované požadavky nemusí a pravděpodobně by ani neměly splňovat nějakou „realistickou“ linii, aby se vyhovělo kibicům. Právě předběžnou servilitou vůči budoucím kritikům každá demonstrace ztrácí hybnost a přichází o možnost, že se v tak ojedinělém aktu praktické demokracie urodí něco nového, co zasáhne představivost všech politických aktérů.

Demonstrace nemá jen s úctou pojmenovávat vytyčené mantinely a uznale přikyvovat jejich významu — jsou to přeci mantinely, v nichž evidentně pohodlně vítězí Babiš a Zeman. Demonstrace má tyto mantinely konfrontovat, zpochybňovat a snad i pomyslně bourat, stavět nové, klidně nekonzistentní, přehnané, naivní — ať si tomu každý říká, jak chce.

Ale teprve taková demonstrace „něco změní“ — ne nutně to, že by Babiš druhý den odstoupil. Ale proměnit se může samotná hra, ve které oligarcha dosud vítězí.

6. Milion chvilek je výzvou pro ostatní aktivisty. Možná jde o apel na všechny, kteří se v takovýchto pocitech z megalomanských „poklidných“ demonstrací trochu nacházejí. Je tu řada hnutí, iniciativ a skupin, které mají zkušenosti s „radikálními“ přímými akcemi.

A možná že tahle úvaha patří právě jim — třeba to, co Milion chvilek potřebuje nyní, je pár „chvilek“ času těchto radikálních hnutí, která ukážou, co umí. Aby to Babišovo impérium v některém ze svých chapadel skutečně pocítilo.

A Chvilkaři se k takovým akcím nemusí ani hlásit — pokud jde o skutečné politické změny v zemi, nemusí jich docílit nějaká koordinovaná, jednotná poslušná akce. Konec Babišova impéria si přejí nejrozličnější skupiny a s úplně různým pohledem na polistopadový vývoj.

A není žádný důvod, aby se každá jejich část nechala paralyzovat jediným masovým sjednotitelem. Stejně jako pro masového sjednotitele není jediný důvod, aby se snažil z pódia zavděčit všem.