Erik Tabery označil hnutí Milion chvilek pro demokracii za „nejúspěšnější občanskou aktivitu od roku 1989“. Pokud by cílem Chvilek bylo „dostat co nejvíc lidí na Letnou“, dalo by se s takovým výrokem souhlasit. Milion chvilek ale požaduje i konkrétní politické změny — a tam zatím nenastal ani dílčí posun (v tomto smyslu situaci popsal ve své analýze Jakub Patočka).

Minimálně z jednoho důvodu jsou obří letenské demonstrace pro kondici české společnosti opravdu zcela zásadní. Nejsem si jistý, jestli povznášejí občanskou kulturu. Docela jistě však ukazují, že tu stále žije konkrétní nezanedbatelný počet lidí, jimž není úplně lhostejné, co se s jejich zemí děje. I kdyby Chvilky nedokázaly uspět ve svých požadavcích, už jen tohle je určitý úspěch.

Přítomnost statisíců lidí na pláni, která symbolizuje historickou vůli po demokracii, ubezpečuje přinejmenším statisíce lidí, že stát ještě není zcela ponechán hrstce k volnému nakládání. Představte si, jak by vám bylo, kdyby se podobné akce vůbec nekonaly — ta deprese by byla hlubší, odevzdanost by se šířila rychlostí epidemie a k horizontu by už vedla jen orbánovská cesta. Dnes je situace stále otevřená.

Můj text není kritikou organizátorů. Nerad bych byl za klávesnicového kibice. Není náhoda, že ty demonstrace pořádají lidé jako Mikuláš Minář, Benjamin Roll a jejich parťáci a parťačky v dalších městech, a ne já a lidé mně politicky blízcí.

Chvilkaři na sebe před časem zkrátka vzali ten nevděčný úděl „jednat“ i ve chvíli, kdy nebylo do detailu jasné jak a s jakými cíli — zatímco mně zůstal ten komfort sledovat jejich snahy a komentovat je. Považuji to od nich za zásadní a radikální krok, proti všem chytrákům nezbytný pro nějaký společenský pohyb.

Proto bych rád zdůraznil, že se necítím být v jakémkoli smyslu jejich opozicí a že k nim pociťuji respekt. Imponuje mi, že jde o citlivé, angažované lidi, žádná namistrovaná bytostně pravicová ega, ale normální mladé lidi, kteří mají autentickou starost o stav světa kolem a projevují maximální otevřenost kritice i schopnost zanášet ji vždy do svých dalších kroků.

Můj text není ani vyloženě „kritikou“ samých demonstrací. Myšlenky, které by z něj doufám mohly vyplývat, směřují většinou těm, kdo jsou k nim z různých důvodů spíš vlažnější, přestože se s jejich cíli v zásadě ztotožňují. Milion chvilek se totiž sice netrefil do vkusu všem, možná ale ostatním otevřel pole k nové aktivitě.

Následujících šest bodů tedy není ani kritika, ani výčet chyb. Jedná se o úvahu nad tím, proč se hnutí nedaří nad rámec udržování naděje ani po dvou letech významněji ovlivňovat reálný politický provoz, tedy babišovský „obvyklý byznys“.

1. Poctivost a respektování pravidel náleží stranické politice — ulice musí pravidla měnit. Chvilkaři sami sebe snad až příliš stylizují do formální opozice, již zavedeného hráče — který cítí velkou zodpovědnost div ne za každý štěk z půlmilionového davu. Kladou na sebe tím ohromné nároky, které by nemuseli, a pod jejichž tíží se mohou jednou zhroutit, zatímco jejich reálný politický osten bude rok od roku tupější. Hroutit by se přitom měli jiní.