Rolí ulice není podepisovat výzvy, ale změnit pravidla hry
Petr BittnerPetr Bittner vyjadřuje respekt Milionu chvilek pro demokracii a sčítá jeho úspěchy. Zároveň formuluje šest příčin, proč se dosud nedostavily úspěchy v reálné politice.
Erik Tabery označil hnutí Milion chvilek pro demokracii za „nejúspěšnější občanskou aktivitu od roku 1989“. Pokud by cílem Chvilek bylo „dostat co nejvíc lidí na Letnou“, dalo by se s takovým výrokem souhlasit. Milion chvilek ale požaduje i konkrétní politické změny — a tam zatím nenastal ani dílčí posun (v tomto smyslu situaci popsal ve své analýze Jakub Patočka).
Minimálně z jednoho důvodu jsou obří letenské demonstrace pro kondici české společnosti opravdu zcela zásadní. Nejsem si jistý, jestli povznášejí občanskou kulturu. Docela jistě však ukazují, že tu stále žije konkrétní nezanedbatelný počet lidí, jimž není úplně lhostejné, co se s jejich zemí děje. I kdyby Chvilky nedokázaly uspět ve svých požadavcích, už jen tohle je určitý úspěch.
Přítomnost statisíců lidí na pláni, která symbolizuje historickou vůli po demokracii, ubezpečuje přinejmenším statisíce lidí, že stát ještě není zcela ponechán hrstce k volnému nakládání. Představte si, jak by vám bylo, kdyby se podobné akce vůbec nekonaly — ta deprese by byla hlubší, odevzdanost by se šířila rychlostí epidemie a k horizontu by už vedla jen orbánovská cesta. Dnes je situace stále otevřená.
Můj text není kritikou organizátorů. Nerad bych byl za klávesnicového kibice. Není náhoda, že ty demonstrace pořádají lidé jako Mikuláš Minář, Benjamin Roll a jejich parťáci a parťačky v dalších městech, a ne já a lidé mně politicky blízcí.
Chvilkaři na sebe před časem zkrátka vzali ten nevděčný úděl „jednat“ i ve chvíli, kdy nebylo do detailu jasné jak a s jakými cíli — zatímco mně zůstal ten komfort sledovat jejich snahy a komentovat je. Považuji to od nich za zásadní a radikální krok, proti všem chytrákům nezbytný pro nějaký společenský pohyb.
Proto bych rád zdůraznil, že se necítím být v jakémkoli smyslu jejich opozicí a že k nim pociťuji respekt. Imponuje mi, že jde o citlivé, angažované lidi, žádná namistrovaná bytostně pravicová ega, ale normální mladé lidi, kteří mají autentickou starost o stav světa kolem a projevují maximální otevřenost kritice i schopnost zanášet ji vždy do svých dalších kroků.
Můj text není ani vyloženě „kritikou“ samých demonstrací. Myšlenky, které by z něj doufám mohly vyplývat, směřují většinou těm, kdo jsou k nim z různých důvodů spíš vlažnější, přestože se s jejich cíli v zásadě ztotožňují. Milion chvilek se totiž sice netrefil do vkusu všem, možná ale ostatním otevřel pole k nové aktivitě.
Následujících šest bodů tedy není ani kritika, ani výčet chyb. Jedná se o úvahu nad tím, proč se hnutí nedaří nad rámec udržování naděje ani po dvou letech významněji ovlivňovat reálný politický provoz, tedy babišovský „obvyklý byznys“.
1. Poctivost a respektování pravidel náleží stranické politice — ulice musí pravidla měnit. Chvilkaři sami sebe snad až příliš stylizují do formální opozice, již zavedeného hráče — který cítí velkou zodpovědnost div ne za každý štěk z půlmilionového davu. Kladou na sebe tím ohromné nároky, které by nemuseli, a pod jejichž tíží se mohou jednou zhroutit, zatímco jejich reálný politický osten bude rok od roku tupější. Hroutit by se přitom měli jiní.
Řekněme si jasně rovnou: "Milion chvilek" nakonec ničím nepohne. Tedy ničím podstatným. Nemá na to potenciál, nejsou k tomu objektivní podmínky, není k mání žádná opravdová vůdčí idea. Milion chvilek časem vyšumí, stejně jako například hnutí "Děkujeme, odejděte!" Milion chvilek nedosáhne žádné zásadní systémové změny, a vůbec to ani nemá v úmyslu.
Na straně druhé: je to a l e s p o ň něco. A v každém případě by nebylo správné předem zavrhovat pokusy o to, toto "alespoň něco" posunout přece jenom o kousek dál a výš, i za jeho vlastní hranice.
Inu, podle Bittnera proto, že nejde brát, vážně, jestliže ta labuť snáší vejce a krmí mladé či dokonce to,, že potěší při pohledu na jezírko lidské srdce. Jo, sice se to děje, but
„you ain't done nothin' if you ain't been called a red
if youv'e marched or agitated, you're bound to hear it said
so you might as well ignore it, or love the word instead
cause you ain't been doin' nothin' if you ain't been called a red"
prostě ty labutí vajíčka nejsou k ničemu a to, co se z nich vylíhne, darmo mluvit, protože nejsou rudá a nedávají najevo sousedům, že se jen z nich může vyklubat ta jediná správná pravda, kterou oni burani nepochopí:
"so I went and asked my mamma why our neighbour called me red
my mummy took me on her knee and this is what she said
Well you ain't done nothin' if you ain't been called a red..."
Z ryze estetických předsudků dávám před Eliotem Keninem přednost Nezvalovi.
Prostě (jak já panu Bittnerovi rozumím) chvilaři by měli v ulicích dělat pořádnej bordel (třeba i nějací ti mrtví by pak byli) a to by pak byl ten nátlak na změnu pravidel.
To víte, dneska si člověk musí dobře rozmyslet, co podepisuje - to není jako kdysi za komančů.
Protože panuje svoboda zvolit si jinou vládní garnituru, občanstvo si vybere nějakou méně slušnou stranu nějakého "nepravdomluvky", jenž na stížnosti ohledně konkrétních projevů kapitalismu sdělí: "ANO, to je špatně. A my to dáme do pořádku!" Většinou samozřejmě nedají, ale měšťanstvo, jež toho ostatně zas tolik nežádá, je aspoň trochu uklidněno. Nestačí-li to, "nepravdomluvka" uváží výhody plynoucí z trvání své vlády a shledá, že ten kapitalismus může malinko přistřihnout. Nůžky s sebou sice nenosí, ale nůžtičky na nehty, nebo, lépe, pilníček najde...
Stoupenci první z garnitur, té, která byla "odejita", jsou znechuceni zhoršením politických poměrů a kultury. Zdá se jim, že moc nemají jejich reprezentanti, ale populisté. V tom mají samozřejmě pravdu. Za co však mají spokojení demonstrovat? Jaké radikální požadavky mají vznést? Nejspíš dojde na personální a zůstane u nich. Ač právě tyto jsou ve volební demokracii málo legitimní a nesnadno splnitelné.
- - -
Položme si otázku, proč před 30 lety demonstranti dosáhli svého, zatímco nyní se úspěch nedostavil (zatím) žádný?
Zaprvé je třeba si uvědomit, že za vlády KSČ neměla v žádném případě existovat opozice, a to ani potenciální, nýbrž pouze skupinky „samozvanců a ztroskotanců“. Je-li režim založen na takovém předpokladu, účinně to znesnadňuje vystoupení kritiků. Na druhé straně, překročí-li se nenápadný Rubikon, konstrukce režimu ztrácí své přednosti.
Zadruhé záleží na směřování světa v té které době. Když se začaly „sypat“ režimy ve východní Evropě, bylo tomu těžko místně zabránit (stejně jako později v případě rozpadu zdejších federací).
Zatřetí, demonstrace u nás v listopadu 1989 probíhaly denně a bylo zcela jasné, že jejich požadavky nejsou pouze personální, nýbrž historického významu.
Začtvrté, 27. 11. se konala generální stávka. Nebyla sice ještě zdaleka všude doopravdy, ale bylo jasné, že cesty zpět již není.
Stávka je nejúčinnější prostředek tlaku na systém. Nelze si představit, že by Babiš mohl zůstat předsedou vlády, kdyby probíhala skutečná generální stávka. Jenže málo co je tak vzdálené realitě. Nejen proto, že lidé se stávkovat (v soukromém sektoru) většinou nenaučili, bojí se toho, ba si to neumí ani představit. Také proto, že oni jsou často opravdu a přičinlivě na straně „svých“ podnikatelů (nebo také podnikavců). Takže pořádají protesty coby volnočasovou, navíc sporadickou aktivitu.
Kdyby jednou lidé chtěli dosáhnout změn opravdu podstatných, nebylo by nejspíš jiné cesty než obecná stávka za politické požadavky, již právní řád (samozřejmě) za legální neuznává.
Použití neústavního postupu k odstavení takové vlády od moci by zase bylo dokladem konce demokracie.
Z tohoto důvodu je podle mě morálně přijatelné tlumit své morální rozhořčení.
Důležité ale je, že se ty vlády gaunerů mohou střídat u moci bez střelby v ulicích, bez mlácení demonstrantů a tak podobně. To právě za komunistů nešlo, a to je právě ten důvod, proč před třiceti lety demonstranti dosáhli svého, zatímco nyní se úspěch nedostavil.
Bylo by to na celou knihu, kdybych se měl dát pořádně do vzpomínání. Když mi seženete vydavatele a dostatek čtenářů, k psaní se přinutím.
Mohl bych se zevrubně zaobírat třeba problémy v mém prvním zaměstnání. Na pracovní "zážitky" (i nezaměstnanostní) po Listopadu by to ovšem mělo jen stěží. Stejného poměru by bylo možno dosíci na nejednom poli.
Samozřejmě, že na mnohé z minulého bych si opravdu nechtěl znovu zvykat. U lecčeho přicházejícího tomu ovšem není jinak. Myslím, že chybou je idealizovat si především dnešek.
Při mém postesknutí (že člověk, který nic jiného nezažil nebo si minulost už moc nepamatuje) jsem měl na mysli, že minulost je idealizována jaksi "fyziologicky" - z lidské přirozenosti, sama od sebe. U přítomnosti toto nebezpečí nehrozí.
O minulosti již víme, že to nakonec (i přes mnohá trápení, dramata, osobní neštěstí a tragédie) vždy dobře dopadlo. O přítomnosti ale nemůžeme říct, jak v budoucnu dopadne.
Takováto nejistota pochopitelně vyvolává strach, takže přítomnost je obvykle horší než minulost, ale pořád to ještě není nic proti budoucnosti - tam to teprve bude nejhorší. Jediným lékem na neštěstí budoucnosti je tedy rychlý přesun budoucnosti do minulosti. Takovýto rychlý přesun budoucnosti do minulosti v minulosti skutečně probíhal, a to v "zemi, kde zítra již znamená včera".
Dotud si budou statisíce občanů moci
svorně a kultivovaně vyměňovat pocit nespokojenosti za pocit blahé sounáležitosti,
a své neblahé pocity nad mocí oligarchů od srdce kanalizovat jadrně vyslovenou výzvou k odchod neslušných politiků.
Za růžového soumraku na pláni ....bych vyhrůžně dodal.
Ano, to je přesně ono: takovéto sešlosti plní nakonec jednu jedinou funkci - funkci kanalizace. Uvolnění napětí. V podstatě je to ta samá funkce, kterou za "totáče" plnila hospoda: lidé se sejdou, zanadávají si, a pak se zase rozejdou. A všechno dál běží po starém.
Až jednou došlo zásluhou politiků bavorské pravice ke zvučnému odhalení oprávněnosti obav.
Zadunělo opožděně a tak dochází ke sčítáni politicky motivovaných vražd a ve Spolkovém sněmu se mezitím usadila poťouchlá pravice se zadními úmysly.
Co se demokracie dotejčí....... bych dodal.
https://a2larm.cz/2019/11/marketa-pekarova-adamova-v-cele-top-09-porad-ta-stejna-pisnicka/
je stručný přehled postojů fungl nové předsedkyně nepochybně echt demokratické partaje a toho, co reálně podporují sympatizanti tzv. demobloku včetně chvilkařských demonstrantů.
Za zmínku stojí aspoň toto:
"Markéta Pekarová Adamová [...] opakovaně projevuje nepochopení pro nižší třídy: tvrdila, že zákon o sociálním bydlení nepotřebujeme – prý vyrobí víc ghett. Při debatách o karenční době vyzývala pracující chudé, aby měli „lepší životní styl“. Nepodporuje navyšování minimální mzdy a sama říká, že její strana zastupuje spíše zaměstnavatele. Nejasná stanoviska měla TOP 09 také k exekucím; problém s brutálním předlužením v Česku by nová předsedkyně nejraději řešila podporou finanční gramotnosti. [..] V neposlední řadě bude Pekarová Adamová velmi pravděpodobně obhajovat další privatizace, například ve zdravotnictví."
"Slovník české pravice je dlouhodobě vydáván za nějaký vrcholný projev české demokracie. Kdokoliv jiný než pravice je vždy rozhazovačný, neekonomický, nemyslí na budoucnost, omezuje lidi, odírá je a dozoruje. Právě tento dogmatický přístup dovedl zdevalvované pojetí státu až na absurdní vrchol... [L]idé tak nějak tuší, že mluví-li TOP 09 o odpovědnosti a prosperitě, myslí hlavně šetření na těch, kteří už dnes mají málo. V tomhle ohledu nepředstavuje Markéta Pekarová Adamová žádnou větší změnu a dojímat se nad jejím zvolením nemá smysl."
Pro většinu občanů nejen křesťanské civilizace je takříkajíce bájnou hymnou konzumismu.
A tak se Markéta Pekarová Adamová stala pěvkyní libé odrhovačky.
Čemuž se Gott Karel na nebesích jen užuluje .........bych se domníval.