Brněnská demonstrace Kroky pro demokracii pod křídly Milionu chvilek na Den české státnosti se nesla v duchu poklidného, veskrze právnického vysvětlování aktuálního dění kolem kauzy Čapí hnízdo. Spíš než o bouřlivou manifestaci šlo o společné připomenutí, že ukončením trestního stíhání nic nekončí, jelikož za Andrejem Babišem stále stojí fronta prohřešků neslučitelných s výkonem premiérské funkce.

Organizátoři správně několikrát zopakovali, že se dnes nedemonstruje proti rozhodnutí státního zástupce — vždyť důvěra v demokratické instituce stojí v samém srdci chvilkového hnutí. Před velkými listopadovými demonstracemi však bylo potřeba připomenout, že státní zástupce Šaroch stažením trestního stíhání skutečně nenaplnil požadavek hnutí „nemít trestně stíhaného premiéra“…

Mezi poklidnými projevy senátora Goláně nebo bývalé ústavní soudkyně a senátorky Elišky Wagnerové se z úst organizátorů opakovaně ozývala i kritika, které přesahovala taktický rámec chvilkařských demonstrací. Čím? Byla evidentně prostoupena pravicovou ideologií, spojovanou s érou před Babišovým nástupem k moci.

Návrat pravicového rozumu

Mezi největšími Babišovými prohřešky bylo opakovaně jmenováno „zadlužování země“, „nekoncepční rozhazování peněz“ nebo „nárůst byrokracie“. Všechny tři politické kroky je legitimní kritizovat, jde však o to kdy, kde a z jakých pozic. Jejich kritika vychází z ucelené perspektivy na fungování veřejných rozpočtů, efektivitu státního aparátu a váhu deficitu v hospodářské police — a tato perspektiva je pravicová, anebo přesněji neokonzervativní či neoliberální.

Vyčítat Babišovi „nárůst byrokracie“ je politicky mimo. Pokud by nás na vztahu Babiš-byrokracie něco mělo zajímat, je to pravý opak: jak se Andrej Babiš od nástupu k moci systematicky zbavoval úředníků, kteří by se mohli vzpírat jeho převzetí státu. Anebo to, jak dostává instituce pod svou kontrolu a činí z nich složky svého podnikání — od ministerstev, přes Finanční správu, až po GIBS.

Vyčítat toho lze Babišovi hodně, ale „zadlužování země“ rozhodně jedině z vyhrocených pravicových pozic. Podle procentuálního podílu dluhu vůči HDP patří Česká republika mezi „nejřádnější hospodáře“ v EU, s podílem okolo 32 %. Od roku 2013 navíc tento podíl soustavně klesá, protože růst HDP je zkrátka rychlejší. Kromě toho, pokud by se měla vyrovnanost státního rozpočtu řešit, pak na příjmové stránce progresivním a sektorovým zdaněním, jež je v civilizačně vyspělejší části Evropy běžné. 

Nevadí mi stát na protibabišovské demonstraci s pravičákem — vnímám to jako projev sjednocené občanské fronty hájící demokracii. Ale očekávám přiměřenou dávku vzájemného respektu. Vadilo by mi, kdyby se měl celý diskurs Milionu chvilek stočit k té staré pravicové ideologii, vydávané opět za něco intuitivního a přirozeného.

S takovým směřováním bych se osobně nemohl ztotožnit ze dvou důvodů: zaprvé, pravicový deštník je příliš malý, abych se pod něj vešel s pravičákem — pokud chce někdo zastřešit náš společný postup pravicovou ideologií, netoleruje mé politické přesvědčení, které by přitom ve společném postupu proti oligarchovi nemělo být překážkou. A zadruhé a především, právě tuto pravicovou ideologii považuji za hlavní příčinu Babišova úspěchu — sotva se tedy mohu smířit s tím, že bych ji měl teď i svým jménem klást jako alternativu.

Není rok 2009 a já tu nestojím v pozici jednoho z hrstky komentátorů v boji proti celospolečenské neoliberální hegemonii. Je rok 2019 a my si přeci na každém kroku vzájemně připomínáme, že dnes čelíme výzvám, které se kvalitativně úplně vymykají sporu o „vyrovnaný rozpočet“.

Navíc i svět je už jinde. Před třemi lety označil i takový Mezinárodní měnový fond svou dlouholetou strategii „vyrovnaného rozpočtu za každou cenu“ za mylnou, neboť z ekonomického hlediska může být zadlužení i efektivní. Podle zprávy MMF naopak procentní snížení dluhu zvyšuje dlouhodobou nezaměstnanost o 0,6 %, prohlubuje příjmovou nerovnost a ohrožuje udržitelnost hospodářského rozvoje.

Deficit tedy není automaticky špatně. Může být pro někoho špatně z přesvědčení, a takový člověk by jistě nabídl alternativní hospodářský model. Toto přesvědčení i tento model však nejsou objektivními pravdami, na kterých by se měli shodnout všichni demokraté, nýbrž jsou to prostě jen pravicové názory.

Vměstnat tuto pravicovou rétoriku opakovaně do projevů na demonstraci, jejímž cílem je vytvářet širokou občanskou frontu, a to přímo z pozice moderátora znamená uvalit na celou akci stigma minulosti, do které se nechceme vracet. Je to i taktický omyl, protože usnadňuje Babišovi a Zemanovi sebeobranu. Shodu lze přitom tvořit na širším základě, který i jim dvěma bude řádově méně příjemný.

Je mi líto, že ani dekádu potom, co neoliberalismus falešně obsazoval pozici českého „selského rozumu“, jeho návrat do veřejného prostoru nikoho z přítomných stovek demonstrantů nepopudil. Právě takhle funguje v praxi ona obávaná „ideologie“, před kterou mnozí mylně varují, když kritizují jednoho levičáka za to, že přinesl na klimatickou demonstraci transparent s heslem „Zničme kapitalismus, ne klima“.

Skutečná ideologie se nehlásá na jednom z tisícovek transparentů, ale nenápadně prostupuje přirozeným jazykem a ovládá většinové intuice. Bude velmi obtížné hájit chvilkařské demonstrace jako celospolečenské, sjednocující, mimo pravolevou škálu, pokud se budou podobně stáčet k programovým východiskům ODS.

Nepravicoví odpůrci Andreje Babiše a Miloše Zemana těžce nesou nátlak liberálů, aby se vzdali svých symbolů ve společné snaze o „záchranu demokracie“. Ne že by to byli do jednoho tvrdohlaví snílkové, jenom vidí, jak titíž liberálové současně vydávají vlastní ideologii za přirozenou pravdu.