Článek oceňuji a velmi se s ním ztotožňuji. Podobně kvalitních je podle mne málo. Skutečný problém ovšem levice nemá s jejich deficitem, nýbrž s jejich převedením do jazyka lidí, kteří coby voliči a koneckonců i coby politici žijí velmi prakticky a v soutěži-honičce nemají na subtilnější záležitosti čas ani chuť.

Co dělat v situaci, kdy i takový solidní představitel současné levice, jako je dosluhující předseda vlády Sobotka, by asi za cíl svého snažení a dosažitelné maximum uvedl výsledky typu aktuální průměrný plat vyšší o 5.000 Kč, důchod o 2.000 Kč, hotová dálnice do Českých Budějovic apod. Co podstatného by však toto přineslo jeho straně ve volbách? A co podstatného společnosti?

Tady se ukazuje opět v plné nahotě ta základní vada - absence ekonomického programu. Programu odlišného od blairovského (schröderovkého, špidlovského, clintonovského...) převzetí neoliberálního ekonomického přístupu na jedné straně, na druhé straně od návratu do zlatých 60-70. let sociálního státu.

Levice se pohybuje setrvale někde mezi těmito dvěma póly, ani levicová frakce Zelených nevymyslela nic od návratu do 70. let odlišného. O prvním nemá smysl se moc bavit, co se druhého týče, jednak když už v 70. letech přestal tento klasicky keynesovský přístup fungovat,není nejmenší důvod, proč by měl fungovat dnes. Jednak se okamžitě levice vystavuje úderu zprava námitkou - a kde na to vezmete, tak akorát to ukradnete úspěšným (produktivním atd.). Na což reálně nemá co odpovědět, morální apely buďte přece solidární, mějte soucit, na které se zmůže pochopitelně nefungují.

Levicový ekonomický program chybí, program který by do ekonomické politiky vnášel něco nového. Stojí za poznamenání, že právě s Jeremy Corbynem britská Labour jako jediná z velkých levicových stran s alespoň načrtnutým takovým programem přišla, založeným na heterodoxních ekonomických přístupech (ne, skutečně to není návrat do minulosti, jak je tak často obviňován). A stojí za pozornost, že jako jediné významné levicové straně se jí vyhnula drtivá volební porážka jako všem ostatním v poslední době.

Stejně lze položit otázku, co straně a společnosti přináší boj proti bájné příšeře zvané neoliberalismus. Proklínání neoliberalismu je dnes tím hlavním, co novou levici spojuje, mimo kruhy levicové inteligence ale není víra v existenci neoliberalismu rozšířena. Zejména se k neoliberalismu skoro nikdo sám nehlásí.

Téze, že neoliberalismus je tak všudypřítomný, že ho nevnímáme, je jistě pozoruhodná intelektuální konstrukce, ale její obecná přesvědčivost je dost malá.

Neoliberalismus jest směr navazující na klasický liberalismus, odmítající národohospodářské plánování a uznávající, že úlohou státu je pouze zajišťování podmínek tržního mechanismu. V praktické rovině, neboť se ke slovu dostal až po vyčerpání klasického keynesovství v 70. letech a z reálného stavu existujícího sociálního státu s fungující a dalekosáhlou národohospodářskou politikou, je program shrnutelný pod trojici hesel Washingtonského konsensu - liberalizace, deregulace, privatizce.

Jistěže pro pravici a pravicově uvažující je to objektivní fakt a zároveň žádoucí stav, takže ani nevnímá jako produkt jedné z volitelných ideologií, nebo nevnímán ani nijak zvlášť. Příspěvek výše je toho docela dobrou ilustrací.

Názor, že "úlohou státu je jen zajišťování podmínek tržního mechanismu" je u nás v současnosti rozšířen velmi málo. Sotva dost na to, aby boj proti tak excentrickému názoru mohl být základem politického programu.

Hesla privatizace, liberalizace, deregulace, jsou základními východisky programů stran, které získaly v součtu ústavní většinu. Což jsou ekvivalenty základní premisy neoliberalismu, ekvivalenty pro praktickou politiky. Tou premisou - že úloha státu je pouze zajišťování podmínek tržního mechanism -
zdůvodněné, k ní při své čím dál hlubší aplikaci směřující. Jako protějšek je v podstatě celonárodní konsensus a to s překvapivou penetrancí i u lidí nedisponujících žádnými velkými příjmy, že je stát nejhorší hospodář, nejlíp se o svůj majetek stará soukromník, daně jsou krádež , s oblibou doplněno schopným a nezásluhové přisypání neschopným. Opět ekvivalenty, z jistého pohledu dokonce postuláty jenž předcházejí základní premise neoliberalismu.

Neoliberální názor je rozšířen velmi mnoho.

Hesla privatizace, liberalizace, deregulace, nejsou základními východisky programů stran, které získaly v součtu ústavní většinu.

Poté, co A. Babiš sdělil (po volbách) bezelstně národu, že nejbližší ze stran mu přijde ODS (počátek jeho záchranné mise spadá příznačně do roku 2011), mi připadá názor pana Klusáčka trefnější než pana Kubičky. Jestliže však snad přesto "hesla privatizace, liberalizace, deregulace, nejsou základními východisky programů stran, které získaly v součtu ústavní většinu", pak především proto, že dílo bylo v podstatné míře již pravicí uskutečněno a ČSSD mu újmu nezpůsobila.

Na "otázku, co straně a společnosti přináší boj proti bájné příšeře zvané neoliberalismus", bych odpověděl, že na ideologii, a to dokonce levicovou, je opravdu málokdo zvědav. Můj souhlas s článkem Petra Bittnera se týká mimo jiné jeho mínění, že "slabší neúnavně hledá příčiny svého područí ve vlastní nedostatečnosti". Na ČSSD, která jako v podstatě střed nevládla nikdy se subjektem nalevo, se nemohu hněvat, že nezměnila základní nastavení společnosti. Asi to ani nechtěla a ono to nebylo v evropském kontextu v zásadě ani možné. Přece jsem však výše, ve snaze otevřít diskusi, konstatoval, že růstem platů a výstavby se nejen naše země nestane lepší, ale ani levice populárnější. Ba spíše naopak.

Cílem levice by opravdu mělo být ukázat příliš bohatým a mocným, že "konec dějin" v momentě pro ně tak příhodném neuznává. Totéž sdělení, se specifikací konkrétních (a upřímných) cílů by měla mít ČSSD ovšem především pro své voliče.

Popírat, že deregulace, liberalizace, privatizace stojí v základu programů ODS, TOP09, ANO, převážné části STAN a Pirátů, je popírání nosu mezi očima.

Důkazy o existenci neoliberalismu.
Privatizace - u nás jasná věc. Došlo k ní. Z pozice stoprocentního státního vlastnictví. V některých evropských zemích jsou zaznamenatelné střídavé vlny zestátňování a privatizace, související s předvolebními sliby a následnými ekonomickými potížemi.
Liberalizace - přiznávám, že netuším, co to konkrétně obnáší. Obecně se pod tím pojmem rozumí odstranění nějakých společenských zákazů, ale co liberalizačního páše neoliberalismus, fakt nevím.
Deregulace - pokud je v programech stran, pak se toto heslo jeví jako výkřik zoufalství proti všeobecnému regulačnímu trendu, který se týká zejména živnostníků.
Jsem na tom podobně jako pan Kubička. Neoliberalismus je pro mě fantóm vznášející se nad levicovým diskurzem. Pravicový diskurz zplodil v téže době fantóma jménem neomarxismus a přisuzuje mu totální ovládnutí dnešní Evropy.

Politický program těžko založit na boji proti něčemu, co už se stalo, ledaže bychom chtěli změny zvrátit, například privatizaci zvrátit znovuzestátněním. K tomu, aby se boj proti neoliberalismu stal politickým programem, chybí především představa o tom, jaké konkrétní kroky z něj plynou.

Z četby DR by člověk mohl nabýt dojmu, že největším problémem české demokracie je Respekt a programem levice by mělo být hlavně vyčítání a hledání viníků.

Hledání a nalézání viníků je ovšem velmi úspěšná politická strategie, nic tak nespojuje jako společný nepřítel.

K tomu, aby ji mohla levice úspěšně uplatnit stejně úspěšně jako třeba SPD jí chybí dvě náležitosti:

Za prvé alespoň iluze o tom, jak se s nepřítelem vypořádat. Například vystoupit z EU a tím se zbavit diktátu Bruselu, nepustit sem žádné uprchlíky a tím čelit ovládnutí islámem.

Za druhé silný pocit identity, představa "my", kterému "oni" škodí. pro nacionalisty je tím "my" národ, pro levici to v minulosti byla dělnická třída či proletariát. "My", které používá pan Bittner je velmi exklusivní. Pravice ukřivdila levici tím, že vykradla levici její duševní vlastnictví . Kolik lidí to asi zajímá? O vykrádání programu hodně mluví Sládek, ale kdo se bude identifikovat s levicovými intelektuály? Pokud někoho zajímá program, tak by logicky měl být přece rád, že se rozšířil mimo okruh jeho party.

Ten pozitivní moment iniciativy pana Kubičky ohledně neoliberalismu spočívá v tom, že se ukázalo, jak dalece je i v řadách levice nejasný význam tohoto pojmu, kterým se jinak tak velice často operuje, ne-li přímo pohazuje sem a tam, jako ideovým (či ideologickým) kyjem. Takže se zdá, že vůbec nebude na škodu si tento pojem poněkud vyjasnit.

"Neoliberalismus" - asi ze všeho nejlépe je možno si současný význam tohoto pojmu vymezit kontrastem k jeho významu původnímu.

Ten původní neoliberalismus byl totiž vším jiným, nežli programem tvrdé, asociální tržní ekonomiky, s nímž je spojován dnes. Ten původní liberalismus se zrodil v roce 1938 v rámci kolokvia Waltera Lippmanna v Paříži; a jeho cílem bylo víceméně nalézt nějakou třetí cestu mezi právě tím "tvrdým" liberalismem na straně jedné, a mezi komunismem sovětského ražení na straně druhé. Zcela jednoduše řečeno: program tohoto původního neoliberalismu byl víceméně identický s tím, co se po válce v Německu ustanovilo pod známějším označením "soziale Marktwirtschaft", sociální tržní ekonomika. Tedy takový typ ekonomiky, který sice odmítá tuhé centrální plánování jako v socialistických státech, nicméně hlásí se k principu, že jediným cílem ekonomické činnosti nesmí být pouze zisk, nýbrž že zde musí být zároveň přítomna komponenta sociální odpovědnosti a solidarity. Garantovaná státem.

Ten novodobý neoliberalismus oproti tomu se zrodil prakticky v Chile, v sedmdesátých létech, za vlády vojenské junty generála Pinocheta, který na socializační a zestátňovací opatření svého předchůdce Allendeho reagoval tvrdou reprivatizací, jakož i odbouráváním oněch sociálních opatření. Čelní řídící místa v hospodářství obsadil takzvanými "Chicago boys", kteří studovali u Friedmana, a řídili se jeho - a Hayekovým - tržním fundamentalismem. Opoziční ekonomové pak tento tržní a soukromovlastnický fundamentalismus začínali označovat jako "neoliberalismus", pro tentokrát s negativní, antisociální konotací.

Takže, definice současného pojetí neoliberalismu je v krátkosti taková, že je to program fundamentalistické víry v samospasitelnost volného trhu - bez jakýchkoli zásahů státu, a tedy i bez jakýchkoli sociálních opatření. Základní heslo je: postarej se každý sám o sebe! Prominentními představiteli tohoto pojetí ekonomiky byli Reagan v USA a Thatcherová ve Velké Británii.

Dosti závažné trhliny tato víra v samospasitelnost trhu dostala ovšem v souvislosti s posledními finančními krizemi - tady se ukázalo, že bez aktivních zásahů státu by ty krize měly ještě daleko dramatičtější průběh. (Ovšem na straně druhé existuje i ten názor, že to naopak byly právě zásahy ze strany jmenovitě amerického státu, které tu krizi s nemovitostmi teprve vůbec vyvolaly.)

Celkově se dá říci, že současný stav je charakterizován dosti nekoncepčním kolísáním mezi sociálním státem a neoliberalismem. Sociální stát (nesený poválečným ekonomickým boomem) let šedesátých a sedmdesátých dnes už není možný; na straně druhé naprosto tvrdý neoliberalismus reaganovské éry dnes už také nemá zrovna dobré karty. (Aktuálním příkladem může být snaha současného prezidenta Trumpa o jakýsi nový neoliberalismus, který ovšem nakonec naráží na odpor i v jeho vlastní straně. To heslo "postarej se každý sám o sebe, i kdybys měl zemřít hlady" se dneska už jen stěží dá v reálné politice uplatnit.)

Takže jak řečeno, kolísá se sem a tam, bez jasného konceptu. Jednou trochu více sociálního státu, jednou zase trochu více neoliberalismu.

Co se českých poměrů týče, tady existuje situace dosti specifická: například ani fundamentalistický hlasatel "svobodného trhu" Klaus se neodvážil v praxi nastolit skutečně takto tvrdý režim; a po Klausovi už nepřišel žádný relevantní politický subjekt, který by i navenek hlásal takovýto fundamentalistický neoliberalismus. (Zřejmě proto má ČR v mezinárodním srovnání nejmenší procento lidí ohrožených chudobou.)

Takže, má v současné době ještě vůbec smysl hrozit strašidlem neoliberalismu? - Ale jistě že má. To že aktuálně není možno takovýto tvrdý neoliberalismus prosadit, ještě zdaleka neznamená, že není dost jeho fundamentalistických zastánců a teoretiků. Kteří, jakmile by dostali příležitost, by ho velice rádi opět zavedli. (Jakožto příklad budiž opět jmenován Donald Trump.) A nemohou ho v plné míře zavést právě jenom díky odporu protistrany, tedy politické levice.

Jinak se v daném ohledu plně přikláním ke konstatování pana Klusáčka, že základním deficitem současné levice je absence jasného a přesvědčivého ekonomického programu. (Ovšem, nejen ekonomického.)

Jestli by tady ovšem skutečným řešením mohla být "heterodoxní" ekonomika - nemohu odpovědně soudit, nejsem tak dopodrobna seznámen s ekonomickým programem corbynovské Labour party, ale dost dobře si nedokážu představit že by v tom mohlo být něco více nežli klasické elementy levicové politiky: zestátňování, přerozdělování ve prospěch sociálně znevýhodněných. Snad ještě nějaká podpora "alternativním" modelům ekonomiky, jako je družstevnictví apod.

Ekonomický program je jedna z oblíbených pravicových pohádek. Co by to mělo být? Plán na zajištění dalšího růstu zisků pro vlastníky kapitálu? Plán zapojení státu do svobodného světového trhu?

Měli bychom mluvit o ekonomické demokracii — a nejen mluvit, ale zavádět ji. Ale je tohle v tom našem krásném jediném pravém světě ekonomický program? A není tvrzení, že levice nemá ekonomický program, jen jedna z frází pravicové propagandy, sloužících k zabití debaty o čemkoliv levicovém, aniž by bylo potřeba použít jakýchkoliv argumentů?

Normalizační komunisté — tedy příslušníci tehdejší vládnoucí třídy řídícího aparátu — mívali na takové zabíjení diskuse jiný pěkný argument: Kritiku ano, soudruhu, ale konstruktivní!