Povolební analýzy stavu progresivních sil v Česku jsou skoro stejně depresivní jako samy výsledky voleb: moderní levičáci „jsou uzavření v bublině“, „jsou příliš akademičtí“, „řeší bezvýznamné problémy“, „vězí v zajetí doktrín“ nebo dokonce „vůbec neexistují“. Snažili jsme se málo, soudruzi a soudružky!

Všechno je to pravda, ale přidal bych ještě jeden šťouch: levičáci jsou na sebe přísnější než na ostatní, ba přísnější než jsou ostatní sami na sebe. Český neoliberalismus odsoudil celou levici předem k porážce a ještě ji naučil neurotické sebedisciplíně. Tak to v nerovném mocenském boji chodívá: slabší neúnavně hledá příčiny svého područí ve vlastní nedostatečnosti, zatímco silnější se opájí samozřejmostí své převahy a myšlenkově degeneruje.

Nová levice jako by byla mysteriózní politický proud, který na české mapě statečně „neexistuje“ už nějakých deset let. Ona totiž „neexistuje“ ve stejném smyslu, v jakém neexistuje ani žádná jiná politicky uvědomělá kolektivita. Žádný jiný zdejší politický směr nesdílí ucelený kánon světonázoru, politické strategie a organizační struktury. Žijeme v mlze postmoderního politického chaosu, jehož jediným majákem je institucionálně i subjektivně zvnitřněná neoliberální disciplína.

↗

Prý neexistuje. Ilustrace Robyn Jordan

Jedné fatální chyby se dnešní levice přeci jen dopustila. Přijala předpoklad, že polistopadový režim vytváří prostor pro spravedlivou politickou soutěž. Nenabízí. Od začátku je tu jediná oficiálně levicová strana a druhá zapovězená, se kterou se nesmí spolupracovat. Zbytek je vyhrazen liberální pravici, militantní pravici a sezónním extrémistům středu. Zámožné sponzory, bez jejichž podpory žádná strana nevznikne, totiž může oslovit jen ten, kdo jim slibuje klid na byznys nebo rovnou prodlouženou legislativní ruku jejich ekonomických zájmů. Ve stejných mantinelech se dlouhodobě pohybuje i mediální rámování politického dialogu, jak ve svých studiích ukazoval třeba Jaromír Volek. 

V takto disciplinované společnosti se mezitím ustavilo nové „intuitivní“, co vede lid k urnám: stát je špatný hospodář, levice rozhazuje z cizího, dluhy se musí platit, každý by měl začít sám u sebe, stát nám hází klacky pod nohy...

Nová levice v letošních volbách

Jen dvě politické strany otevřely svoje struktury a své programy alespoň v několika případech idejím a osobnostem progresivní levice, ČSSD a Zelení. Obě strany teď čekají roky vnitřního boje o přežití. Sociální demokracie spadla k čáře ponoru, její klientelistické sítě klesly na ceně a její přirozený elektorát se rozpustil. Sociální demokraté si teď zakusí, co Zelení zakoušejí odjakživa: jak těžké je sehnat velké sponzory pro programově levicovou stranu, která si chce na velké finance posvítit a redistribuovat jejich bohatství k slabším.

ČSSD musela vinou svého rozhodnutí vstoupit s ANO do vlády tři roky mlčenlivě přihlížet tomu, jak se v opozičních lavicích poklidně formuje opozice vůči Andreji Babišovi. KSČM, někdejší druhá levice, mlčí proti Babišovi dobrovolně. Oligarchie je přeci jasným historickým spojencem v třídním boji proti prašivé buržoazii, to dá rozum.

Tady někde se rodily výsledky letošních voleb. Opozicí vůči oligarchizaci České republiky má být čistě pravicový blok ODS, TOP 09 a STAN. Byla to totiž pravice, kdo v posledních letech odpovídal na otázku, v čem je vlastně Babiš nebezpečný: bere dotace, šikanuje podnikatele s EET a je to estébák.

Takový politický diskurz koneckonců stáhl ke dnu i Zelené. Kromě toho, že chtěli programově pomáhat lidem, kteří je programově nenávidí, představovali spolu s ČSSD v posledních měsících pokus o levicovou opozici vůči Babišovi. Jenže zaprvé, levicová alternativa už v té době nikoho nezajímala, a zadruhé měli Zelení jen malou šanci na vstup do Sněmovny, takže v hlavách „uvědomělých“ nakonec převážila obava, že jejich hlas propadne právě k hnutí ANO.

↗

Záchvěv existence. Foto FB Zelených

Kdo šel volit proti babišovské hrozbě, volil pravici, kterou i celý mediální mainstream vyobrazoval jako „dospělou“ alternativu populismu (vsadil bych boty, že třeba taková redakce Respektu se u uren rozdělila do dvou šiků mezi TOP 09 a STAN - už vzhledem k tomu, že Starostové a nezávislí získali v Respektu v rámci předvolebního seriálu velmi vstřícně psaný dvoustránkový profil v době, kdy se jejich preference pohybovaly až pod Zelenými, kterým se od klíčového liberálního média dostalo jen strohého konstatování Hany Čápové, že „jsou podle všeho bez šance“).

Obě pravicové strany měly oproti Zeleným tu výhodu, že „uvědomělým“ voličům z nějakého důvodu nevadily jejich polopsychopatické programové výstřelky. Zelení museli být precizní, aby je nakonec nevolil nikdo.

Výprodej v levicovém vetešnictví

Volby také dokonaly „výprodej v levicovém vetešnictví“, jak jsem onen proces nazval přesně před rokem: „Radikální sociální agenda, která spojuje pocit bezprostřední nespravedlnosti s globálním trhem, dnes patří konzervativním kontrarevolucionářům; kulturní příběh nové levice po nocích vykrádá, kuchá a ve statické, irelevantní a vyprázdněné formě mumifikuje liberální pravice.“ 

Tehdy jsem o nové levici psal, že by měla usilovat o to, aby se stala „třetím pohybem v pasti současného konfliktu, alternativou k liberálně-konzervativnímu závodu k ekonomickému, kulturnímu a civilizačnímu dnu postmoderního fašismu”. Takový třetí příběh nemohl v letošních volbách prohrát, protože v nich vůbec nefiguroval.

Až na některé programové body a některé progresivní tváře se jak ČSSD, tak Zelení rozpustili v dominantním hodnotovém konfliktu současnosti. A v něm to mají obě partaje logicky těžší, ať se přikloní na kteroukoli ze stran: pravice je prostě tak nějak lépe liberální než Zelení, Okamura je prostě tak nějak lépe hnědý než ČSSD.

Ústřední hodnotový konflikt pokračoval i v těchto volbách bez zachvění dál, zatímco v médiích ho zakryl spektakulární, leč bezhodnotový souboj Babiš versus Antibabiš.

Pravicová republika

Stranická levice musela prohrát, protože musela přijmout diktát neoliberalismu. V krajině polistopadového režimu jí ani nic jiného nezbylo. A prázdné místo po odcházející levici snadněji zaplní oligarcha nebo fašista, ke kterému tečou finanční dary od vlivných skupin, než autentická levice, která by zájmy těchto skupin odkryla a ohrozila.

Česká republika je dosud ve své politické praxi významně vychýlená vpravo:

1. Politický antikomunismus „Bohumínského usnesení“ historicky znemožnil levicovou koalici a otevřel tak širší operační prostor pravici.
2. Odmítání pravolevého konfliktu zlehčuje význam politické soutěže a pouští tak tržní mechanismy do veřejných struktur. Tito „neutrální“ centristé takto bezděčně realizují pravicový program. Střed je tedy vpravo.
3. V českém prostředí už dlouho zcela chybí levicové médium hlavního proudu. Naposledy tuto roli hrál deník Právo, posledních několik let se však Právo posunulo ekonomicky do středu a kulturně ke xenofobii. Je to jeden z důvodů, proč se sociální demokracii nepodařilo otevřít pro českou debatu téma progresivního zdanění. Levicový projekt, který měl snížit daně pro 95 procent české populace, představilo Právo titulkem „ČSSD chce zvyšovat daně“. Bez alespoň vyváženého mediálního pokrytí tu nelze praktikovat levicovou politiku.
4. Takzvaná objektivní žurnalistika, jakýsi mediální „extremismus středu“, moderuje politickou debatu okolo pravicové logiky úspornosti veřejných financí. „Kde na to vezmete?“ ptá se libovolná moderátorka, jakmile chcete zvyšovat platy zdravotních sester. Pokud přicházíte s pravicovým rozpočtem, který způsobí výpadek 300 miliard na odvodech, nikdo se už nezeptá, kde vezmete aspoň na to, co je tu teď.
5. Jako „nezávislí experti“ jsou nám dlouhodobě představováni ambiciózní mladíci ve službách Patria Finance, Raiffeisenbank nebo dalších finančních institucí. „Nezávislí“ jsou dozajista v tom smyslu, že nepracují pro žádnou stranu. Ono je to totiž obráceně — strany jako TOP 09 nebo ODS pracují pro ně. Jejich soukromé spořící fondy jsou tak bohaté, jak velkou část veřejných rozpočtů se podaří zprivatizovat, nebo kolik lidí a jejich pracně vydělaných peněz z nuzných českých platů se díky tomu podaří nahnat do jejich likvidity. Být nezávislý ekonom tedy znamená být ve službách kapitálu a principiálně atakovat veřejné finance spolu s pravicí.

Neoliberalismus nebude mít nikdy pochopení pro něco, jako je veřejný důchodový systém. Stát je přeci špatný hospodář, a my ho necháváme hospodařit s naší budoucností — tohle musí špatně dopadnout. A tak se bojí všichni, včetně veřejnoprávních redakcí. „Potřebujeme reformu!“ říká se, jako by to bylo něco intuitivního. Proč a jak by se měl reformovat, se přitom nedočteme.

Potom není divu, že když Respekt udělá z důchodového systému klíčové téma voleb, vyjde z analýzy nejhůř sociální demokracie. Ta totiž „nechce dělat nic“. Na podstatu reformy se nehledí, stačí, když zapadá do škatulky „zabržděná levice by jen rozdávala, progresivní pravice ví, jak uspořit“.

↗

ělení na pravici a levici prý taky neexistuje. Foto FB Radima Hejduka

Veřejný systém je touto nerovnováhou neustále v ohrožení. Levice tahá v principu za kratší konec: musí být modernější, přesnější, vždy o krok napřed a přesto opatrnější. Pravice může plácat nesmysly, protože se vykoupí úlitbou o jednoduchosti, snižování daní a úsporách. Je ironií, že o škodlivosti populismu dnes káže pravice, která naučila české masy volit proti svým zájmům.

„Dělení na pravici a levici je překonané,“ říkali pravičáci, protože jen tak mohli dál nerušeně dělat svou pravicovou politiku. A většina tomu uvěřila. Jenže jak je to s privatizací důchodů a zdravotnictví? Jak je to s minimální mzdou nebo sociálním bydlením? Jak jinak než pravolevě lze o takových věcech rozhodovat? Politická rozhodnutí zůstanou navždy buď pravicová, nebo levicová.

Pokud je tak přestaneme pojmenovávat, nezvítězí nějaká iluzorní střední cesta moudrosti, ale cesta, kterou by si vybral trh. A to je vždy cesta, ze které bohatí bohatnou a chudí chudnou. Dělení na pravici a levici bude překonané až definitivně vyhraje pravice, k čemuž jsme blízko.

Levice proto může v českém prostředí přežít, jedině bude-li stát jednou nohou pevně mimo nespravedlivý systém. Ten totiž nabízí ideologickou oporu jen pravici, jejímž jediným účelem je nasměrovat postupně všechny toky reálné ekonomiky do bezedného tržního moře. Vždyť stát je špatný hospodář, a proto musí být ovládnut a rozpuštěn.

Inventura v levicovém vetešnictví

Přese všechno, nebo právě proto se musíme dál bavit o nové levici. Protože o čem jiném se dnes chcete bavit? Chcete spolu s ostatními jako chytrá horákyně předstírat, že pravolevý politický obsah neexistuje a uvolnit tak cestu k samovolnému sestavování pravicového rozpočtu? Nebo chcete mlčky následovat ČSSD, kterak sama se sebou závodí k Temelínu, přičemž jedna půlka veze betonový reaktor po Dunaji a druhá se tam prokopává z Jiřetína?

Ne, díky. Pevněji než kdy dřív musíme naopak držet myšlenku, podle které se sociální spravedlnost nevylučuje se svobodným životem. Chápejme novou levici jako osvobozený myšlenkový svět: osvobozujeme socialismus od gulagů, marxistických doktrín a front na pomeranče, abychom zároveň osvobodili liberalismus od tržního fundamentalismu, psychotického konzumu a nemorální bezohlednosti.

„Příběh nové levice může být vítězným příběhem naší epochy, příběhem snoubícím modernitu s udržitelností, rozvoj se spravedlností, pokrok s konzervací vzácného. Potřebuje však svou Stranu,“ psal jsem před rokem. Po každé porážce je třeba vrátit se o krok zpátky: než budeme hledat kontury nějaké své budoucí Strany, musíme znovu uvěřit ve svou pravdu.

Sebekritika je potřebná. Ale copak jsme ji někdy zanedbali? Až se trochu oklepeme, nasměrujme prosím svou kritiku zpátky na systém, který nás degraduje víc než všechny naše slabosti dohromady.

Dokud bude nová levice obnažovat svého nepřítele, nemůže být o její existenci pochyb.