jak placení veřejných médií přímo ze státního rozpočtu pevným podílem stanoveným zákonem dává politikům lepší kontrolu nad jejich obsahem.
Koncesionářské poplatky jsou také stanoveny zákonem, a ten mohou politici změnit úplně stejně snadno. Můžete to nějak vysvětlit?

Média mají na hlavě pěkný díl másla za zhrubnutí a rozklad společenské soudržnosti, za ztrátu uvážlivosti, za hněv nazývaný tekutým, za ztrátu sociálního cítění, za chybějící vnímání proporcí a priorit apod.

Převládá mínění, že je to daň za svobodu, neboť svoboda slova je požehnáním a musí zůstat tak, jak je.

Dovolím si paralelu zásobování informacemi, zásadními pro duševní život, s poskytováním jídla, jako jejich ekvivalentu pro život ve fyzickém smyslu.

Je jasné, že nelze zabránit tomu (snad jen působit osvětou), že lidé mohou jídlo špatně a dlouho skladovat, požívat nečerstvé, přidávat nevhodné, ba zkažené ingredience, sbírat nejedlé houby, vařit blafy, jíst jídla horká apod. Hlavně lidé ovšem jedí často nestřídmě. Za samozřejmost však máme, že v obchodech se prodávají potraviny prověřené a vhodné ke konzumaci a že také restaurace se musí činit, aby dodržely náročná kritéria pro přípravu jídel. Málokdo soudný řekne nahlas, že je takový postup proti zásadě ochrany spotřebitele, ba i svobody podnikání. A když to řekne, je mu to stejně málo platné.

Podobně by tomu mělo být i v oblasti sdělování informací. Také zde nemůžeme zamezit fámám a zjednodušováním, když si lidé sdělují poznatky mezi sebou. Ani čerpání informací ze zdrojů starých a ne dost kvalifikovaných. V případě médií, které podobně jako obchody a restaurace pracují pro zisk, by však mělo být na místě vyžadování podobné zodpovědnosti. Nestačí ověřovat pravdivost sdělení, na místě by bylo trvat i na specifické obdobě zdravotní nezávadnosti. (Možná, že i některé restaurace své pokrmy příliš koření a výrobci výrobky přeslazují a přesolují a je na čase zpřísnit stávající pravidla.

Veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou podstatným prvkem v systému informování veřejnosti. Jsou však často natolik slabé, že se musí přizpůsobovat převládajícímu typu podnikatelského prostředí a způsobů.

Je samozřejmě možné žádat silnější postavení veřejnoprávních médií, neméně možné je však také požadovat kontrolu ve stylu restaurací, také přece soukromých, ohledně jejich produkce. Včetně adekvátních postihů za zjištěné prohřešky.

Samozřejmě, máte pravdu. Financování veřejněprávních medií pevně určeným podílem na HDP, zakotvené na úrovni ústavního zákona, dává pochopitelně těmto médiím větší nezávislost na Poslanecké sněmovně než koncesionářský poplatek.

Co ale nechápu já, je, proč autorka článku tvrdí opak. Přesněji, zatím se mi nepodařilo vymyslet zdůvodnění, které by nevyplývalo buď z deficitu intelektu nebo charakteru.

Je to pravda jen teoretická,Tlak na omezení nezávislosti veřejnoprávních médii je velký a dá se čekat, že jakákokoliv změna financování bude parlamentní většinou využita. k získání vlivu na ně.

Požadovat současně silnější postavení a větší kontrolu veřejnoprávních médií je protimluv, pokud nenajdeme někoho, kdo by mohl media kontrolovat nezávisle na politických tlacích.

Kontrola restaurací ze strany hygienických stanic a jiných odborných státních institucí asi převážně na politických tlacích nezávislá je, ale ukázalo se v minulém vlolebním období, že kontrola placení daní ministerstvem financí politickým tlakům podléhat může.