Minulý týden skončil v České televizi dánský seriál Vláda z roku 2010. Vysílala ho ČT2 v úterý v pozdních hodinách, nejdříve ve 22:00, někdy i později. Jeho autoři nabídli divákům hrdinku, s níž bylo možné se skutečně identifikovat, jejíž politický příběh, ideové smýšlení i peripetie soukromého života byly napsány tak chytře a přesvědčivě, že divák v seriálu našel něco, co ho zajímalo a kvůli čemu neztrácel zájem. Překvapilo mě, že mezi mými známými a přáteli se na něj nedíval skoro nikdo: svědčí to o malém zájmu o to, co vůbec televize vysílá, nebo snad všichni chodí spát už v deset večer?

Nedá mi to, abych si nevzpomněla, jak jsme kolem roku 2000 na reportážních cestách s kolegou z plzeňského rozhlasu vymýšleli seriál jen tak pro zábavu. Už tenkrát jsme věděli, že hrdinkou musí být žena, a to v pozici, na níž jsou ženy spíše vzácné: vymysleli jsme mistryni zvuku. Kolem jejího příběhu jsme zkompilovali do vedlejších linií vlastnosti kolegů, mužů i žen, a vytvořili za těch jízd služebním autem soubor typických profesních příhod, starostí, úspěchů a přehmatů našeho veřejnoprávního média.

Nakonec nám došlo, že do příběhu musí zasáhnout i veřejná sféra, tedy politika, a začali jsme si vymýšlet politické případy, respektive aféry. Velice nás to bavilo a dotáhli jsme to docela daleko — jenže jsme nic z toho nenapsali, měli jsme dost své práce a celkem nám bylo jasné, co by to bylo za martyrium s televizní dramaturgií, kde jsme neměli žádné kontakty (ostatně to byla doba tehdejší „televizní krize“). Po shlédnutí seriálu Vláda mě zahřálo, že jsme to tenkrát v zásadních obrysech vymysleli dobře.

Politická vyjednávání versus rodina

Birgite Nyborgová je dosud mladá žena, která se na politické scéně objeví jako nový člověk. Její stanutí v čele vlády za Centristickou stranu (je jasné, že musí být v politickém středu, aby mezi diváky a jí nedocházelo k fatálním názorovým střetům) je nová zkušenost nejen pro ni, ale i pro zemi, jejíž vládě předsedá.

Prvních deset dílů nám v podstatě ukáže postupy při politických vyjednáváních. Několik mezinárodně politických afér (jako přistání amerického letadla v Grónsku s ilegálně převáženými vězni z Blízkého východu nebo souběžná návštěva postsovětského prezidenta a disidenta z téže země) poslouží k tomu, aby se vyjevily postoje i činy dánských politiků z koaliční vlády. V základních liniích jsou také narýsovány souřadnice politiky země. Pro radost diváků se podaří v prvních deseti dílech vždy najít vyhovující řešení problému, v němž neutrpí čest, demokracie ani byznys.

Premiérka Birgite má ovšem také rodinu, a na této linii je vidět, jak neobyčejně těžké je i v severské zemi, která je, pokud jde o rovné příležitosti, jistě dál než naše postkomunistická střední Evropa, obstát v rodinném i veřejném životě. Dánský seriál se odehrává v sympatických reáliích, například Birgitina domácnost nenese žádné prominentní rysy ani se v ní nepohybuje služebnictvo, politikové jezdí na kole, lidé se oslovují křestními jmény. Že se dá zvládnout život rodiny s politickou funkcí, aniž by se něco podstatného změnilo, je jedna z Brigitiných iluzí (a diváci o tom na internetu vášnivě diskutují).

Situaci neunese manžel Filip, ačkoliv se zavázal, že po dobu, kdy bude Birgite premiérkou, převezme hlavní starost o rodinu. Je univerzitním učitelem, ale přijme nabídku od nadnárodní korporace na místo s pohádkovým vlivem a za jistě veliký plat — ale poruší svůj slib, aniž by dával najevo, že ho to nějak trápí. Ani si nepřipustí, že to místo možná mu bylo nabídnuto právě proto, že je manželem premiérky a korporace tím něco sleduje. Což se také ukáže. Filip ovšem z rodiny odejde, o děti se sice dál střídavě stará, ale najde si novou známost a obě děti se postupně zhroutí. Zhroutí se z toho i Birgite: na to, jak velká je to zrada, je seriál k Filipovi ještě tolerantní (asi aby mu nechal šanci do pozdějších dílů, jak se ještě ukáže).

Birgite, která dokáže urovnat rozpory protilehlých politických zájmů, se náhle nedokáže přimět k podpisu rozvodové žádosti a podat ruku nové Filipově partnerce: na tom je také přesvědčivě ukázáno, jak velkou roli hrají zraněné city. V první sérii mě překvapilo, jak osamělá je premiérka Birgite Nyborgová jako žena, jak se její situace neliší příliš od situace třeba takové Alžběty Anglické v 16. století, jak nemá jedinou přítelkyni ani oporu  mezi ženami (dokonce z vůle scenáristy ani matku nebo sestru).

Důležitými muži vedle ní jsou otcovský spolustraník Bernd, moudrý ochránce a rádce bez konkurenčních ambicí, který se několikrát v průběhu děje na Birgite rozzlobí, dokonce se s ní rozejde na čas jako politik, ale nikdy ji neopustí jako přítel. A spin doktor Kasper, problematická postava (jako je problematická už i funkce spin doktora, který není ani tiskovým mluvčím, ani mediálním poradcem, ani osobním tajemníkem, nejspíš tím vším dohromady, obohaceným ovšem o potměšilé zadání vyrábět kouřové clony a zástupné problémy, když je třeba odvést pozornost).

Ostatní muži (a že jich je) hrají jen své vlastní hry. Birgitina osamělost byla až nápadná, v seriálu sice vystupuje několik žen v důležitých rolích, ale v žádné z nich nemá Birgite oporu. Snad jen jedinkrát, u vedlejší a zcela nenápadné postavy psycholožky, pečující o Brigitinu depresivní dceru, která premiérce jasně zformuluje, že se tím, že přijala vysoké politické angažmá, na svých dětech neproviňuje a nic by nepomohlo, kdyby politiky zanechala. V první sérii Birgite svůj osamělý boj vyhraje, hrozné komplikace zejména soukromého života překoná. Jsou volby, vyhraje opozice a Birgite se teprve pak stahuje z politického života.

V třetí sérii už autoři děj zaplnili ženami v poněkud aktivnějších rolích. Především televizní novinářka Katrine se stane spin doktorkou Birgite Nyborgové poté, co se ta rozhodne vrátit do politiky a založí novou stranu Noví demokraté (díl o zakládání strany je mimořádně zábavný). Na rozdíl od intrikána Kaspera si  Katrine podrazácké praktiky oškliví a nakonec se i ukáže, že to, že je i přes Birgitino svolení neuplatnila, prospěje jejich věci.

I v nově založené straně Noví demokraté je víc žen, než bylo u Centristů a jedna z nich, Birgitina obdivovatelka a po jistou dobu i opora, ji v kritické chvíli zradí doslova jak Jidáš Krista podle verze, že Jidáš Kristu tak velice věřil, že nesnesl pomyšlení na jeho selhání, když se mu zdálo, že k němu dochází. Stejně tak tahle krásná plnoštíhlá zrzavá politička zradí Birgite ve chvíli, kdy ta selže v televizní debatě, protože si při léčbě rakoviny, kterou tají, vzala příliš silnou dávku tlumících léků.

V závěru se staví do čela ultrapravicové Strany svobody rovněž žena s úplně jiným způsobem chování i jednání, než jaké uplatňoval dosavadní předseda, hraný výborným hercem, neustále vypouštějícím z huby slizké a agresivní bonmoty. A televizní publicistka Henne, v první sérii vyřízená alkoholička, se později vzchopí a stane se reprezentantkou novinářské profesionality a etiky ze staré školy, která ve veřejnoprávní televizi nakonec prosadí svůj seriózní tón. Po skončení prvních dvou sériií máme dojem, že skloubit politický život s rodinným prostě nejde, v další sérii se ale situace mění. Filip by se možná i rád do rodiny vrátil, ale Birgite už má nového partnera, který ovšem vstupuje do příběhu ve chvíli, kdy jsou největší rodinné problémy zažehnány.

Bulvár a mediální diktatura hraje v druhé sérii ještě větší roli, včetně extrémního hyenismu těžícího z Birgitiny rakoviny. Do popředí se dostávají poměry v televizi, spor o věcné veřejnoprávní zpravodajství v konkurenci dryáčnických debatních show a revolverových reportáží.

Úroveň hlavního proudu — úroveň kultury

Na náš fiktivní seriál, který jsme vymýšleli na služebních cestách, jsem si vzpomněla ještě na závěr, kdy solidní, neustálými inovacemi usmýkaný šéf televizního zpravodajství vyhraje svůj spor s univerzálním manažerem. Ten se s ním (poté, co ho napřed kvůli neuposlechnutí vyrazil) na chodbě loučí, řka, že má jiný job, ale těšilo ho si to v televizi zkusit. Zkušený žurnalista, kterého tenhle ješitný šéfek trápil, za ním zavolá, aby příště, až bude chtít něco jen tak zkusit, šel do…. Tivoli. Ano, to jsme zažili, jen bez toho řízného konce.

Seriál je záležitost mainstreamu a ten má své zákonitosti. Ale podle pravidla, že úroveň kultury se pozná podle úrovně jejího populárního proudu, můžeme soudit, že dánská televize je na tom se svojí dramatickou tvorbou opravdu dobře. Vláda ukazuje i spoustu temných politických (i hospodářských) a mediálních praktik, vládní činitelé podléhají korupci i klientelismu, jsou neloajální a nečestní, některým to projde a jiní se dočkají trestu z nečekané strany (například jednoho dovede skandalizace jeho homosexuálních kontaktů k sebevraždě), jiní mají temnou minulost, s níž se jim obtížně žije (zneužívané dítě a pozdější spin doktor Kasper), v každém díle se nějaká situace někoho nečekaně osobně dotkne a podle toho se pak zachová v konkrétním politickém případě. Ukazuje se, že politikové i novináři jsou také lidé.

Mezi politickými spory i intrikami je ovšem hlavním motorem prospěch země, který si různá politická uskupení definují různě (výborný je v tomto díl, kdy jde o dánský chov prasat, který zaplavil celý evropský trh za cenu vysokých dávek antibiotik před porážkou. Zemědělce zastupuje zrovna ten nesympatický hrubián Saltum, sám podnikající ve vepřovém mase, a zdůrazňuje, že pro dánské zemědělství je to největší příjem! Mají být dánská prasata krmená zdravěji za cenu zchudnutí dánských zemědělců, nebo má být vepřové maso dražší (jak si to mohou dovolit vyšší příjmové skupiny, které je kupují od menších dodavatelů), nebo mají Dánové tlačit na ještě ochranářštější politiku EU, aby se na místo dánských dodavatelů na trh neprodrali třeba Maďaři?. Balancování různých politických zájmů (a jde i o imigranty, ještě před uprchlickou krizí!) je podstata politiky — ukazuje nám seriál.

Seriál Vláda předvádí výborné scenáristické řemeslo v klasickém veřejnoprávním zadání: „informovat, vychovávat, bavit“. Jeho protagonistka i jednotlivé politické epizody nejsou samozřejmě obrazem skutečnosti, ta je bezpochyby komplikovanější a méně vábná, ale v tom (jak se traduje třeba o Sofoklových hrách) také spočívá smysl dramatického díla: ukazovat lidi, jací mají být.

Vláda (Borgen), Dánsko, 1. série 2010, 2. série 2011, 3. série 2013

Režie: Annette K. Olesen, Søren Kragh-Jacobsen, Rumle Hammerich, Mikkel Nørgaard

Scénář: Adam Price, Tobias Lindholm, Jeppe Gjervig Gram V roli Birgite Nyborgové Sidse Babett Knudsenová