Může člověk vědět, co si o něm myslí?
Alena ZemančíkováSvět supermarketů nás staví do paradoxní role: setkáváme se s obsluhou, na kterou nemůžeme být nikdy oprávněně naštvaní, protože o ničem reálně nerozhoduje. Konkurence tu nic neznamená a na zákaznících nezáleží.
V Novém prostoru jsem si přečetla nabádavý text o tom, jak býváme v pokušení zlobit se na lidi za pokladnami a přepážkami, když fronta nepostupuje a neděje se, co se má dít, protože ti lidé o ničem nerozhodují a náprava není v jejich moci. Přečetla jsem si to v den, kdy jsem zrovna jednu takovou příhodu zažila. Ale musím začít trochu víc zeširoka, od rozmístění obchodů v mém sídlištním okolí…
To je totiž z hlediska selského rozumu úplně nesmyslné a divné, přesto však všechny ty obchody fungují. Podle mého názoru špatně, zdá se mi, že kdekoli jinde přijdu do samoobsluhy té značky (a jde o Lidl, Billu, Panny Market, Normu a Kaufland), je to tam lepší — čistší, zboží (zejména zelenina) je méně ovadlé, mají toho víc druhů. Penny Market se u nás už úplně změnil v jakýsi sklad, kde je i těžké něco najít, protože se zboží pořád přeskupuje a dává do regálu bez ohledu na logiku uspořádání.
Do Billy chodím někdy proto, že tam berou stravenky, které dostáváme od zaměstnavatele. A zrovna toho dne, byla sobota dopoledne a otevřená pouze jedna pokladna, přišla starší paní, že se jí nedaří vyprostit nákupní vozík, který se zřejmě zasekl dohromady s řadou ostatních. Paní pokladní byla příjemná a usměvavá a tímto způsobem řekla, že to zase někdo narval vozík do řady násilím a že s tím nic neudělá.
Ta zákaznice vyslovila mínění, že by třeba mohl pomoci ten silný mladý muž, který u pokladny stává, ale paní pokladní řekla, že to je agentura, která jim zajišťuje ochranku, a oni jim nijak nevelí a nemají právo je úkolovat. Nicméně zavolala nadřízenou. Ta přišla a řekla, že na to a vůbec na údržbu tam nikoho nemají, že to s těmi vozíky dělají zákazníci, a zase odešla.
V té čtvrti v onom německém velkoměstě, kde bydlím, je poštovní filiálka, kde u přepážky pracuje jeden poštovní zaměstnanec, pro kterého je zcela evidentně tou největší životní radostí či životním smyslem své zákazníky nějakým způsobem ponížit. Netroufá si je urážet přímo - to by u svého zaměstnavatele asi velmi rychle narazil - ale kdykoli je to jenom trochu možné tak svému protějšku dá velmi subtilním, ale stejně tak velice nedvojsmyslným způsobem na vědomí, že tento je zjevně velice omezený ve svém intelektu, neboť to či ono dělá špatně, v rozporu s těmi či oněmi poštovními předpisy. Ano, takovýto člověk na této německé poště tedy skutečně je - ale je nutno vzápětí připojit, že je to zcela evidentní psychopat. Porucha osobnosti. Už na pohled je zcela jasně znát, že on vede neustálý boj s celým světem kolem sebe. Jsou prostě takoví jedinci, všude na světě.
Ale - v německých poměrech je to skutečně naprostá výjimka. A co se onoho konkrétního případu se zaseklým nákupním vozíkem týče - já si opravdu nedovedu představit německý obchod, kde by pokladní v takovém případě okamžitě ochotně nevyskočila, a nesnažila se kupujícímu pomoci. Nebo že by někoho nezavolala, pokud by sama neměla čas. Anebo se alespoň - hluboce a upřímně - neomluvila, kdyby v danou chvíli nebylo možno docílit nápravy.
Zatímco v poměrech českých - na straně jedné, ve srovnání s dobami "reálného socialismu" a jeho prodavači proslulými svou neochotou a nevrlostí vůči zákazníkům se mezitím už mnohé změnilo k lepšímu, většina prodávajících je v zásadě stejně ochotná jako jejich protějšky na Západě (a nezřídka čistě osobně dokonce znatelně milejší, bezprostřednější) - ale na straně druhé zde skutečně mnohdy ještě přetrvává mnoho z té dřívější nevraživosti a - přinejmenším - lhostejnosti vůči zákazníkovi.
A ovšemže nejen v obchodech; v celé společnosti jako takové přetrvává a přežívá ještě velice mnoho negativitity, nesnášenlivosti, i vyslovené zášti. Ostatně, právě v poslední migrantské krizi se velice ostře ukázal ten rozdíl mezi západem a východem Evropy. Je možno se dohadovat o tom, jaké jsou vlastně příčiny tohoto dramatického rozdílu ve vztazích lidí navzájem - jestli je to stále ještě především dědictví totality, anebo všeobecným opožděním vývoje občanské společnosti ve východní Evropě. Té občanské společnosti, která je založena na bezpodmínečné svobodě jednotlivce, a tedy i na naprostém respektu vůči tomu druhému. Asi bude svou roli hrát obojí; ale vzhledem že tato linie v rozdílu mentality se táhne i napříč Německem, podél dřívější hranice mezi politickými systémy, zřejmě ta zkušenost s totalitou bude přece asi tím faktorem rozhodujícím.
V rámci ucelení nářků dodávám, že jsem nedávno severně od Milána dokázal zakoupit produkt umístěný ve vysokém zaskleném prostoru teprve po vstoupení na ochoz příkopu s jogurty.
Jiné cesty jsem letos nepodstoupil.
O mínění anglosasů o polish girls vím ale lecos z literatury.
Otázku kam jsme se to dostali si kladu, když si vzpomenu, jak jsme si říkali, že je třeba soukroméhjo podnikání, konkurence, aby zmizela ta neochota a nepřívětivost. Na tom našem sídlišti je konkurence až směšně předimenzovaná a je to úplně jedno. Čili v tom to nebude. A tím, že jsou prodavačky v supermarketech špatně placené, si taky nepomůžu, přece chování zaměstnance v práci nemůže být tak úplně závislé na výši příjmu, protože vždycky bude někdo mít pocit, že je špatně placený ( a bude). Ve své otázce spíš mám na mysli to, že běžné poučky o tom, jak dobře vést obchod, tedy osobní zainteresovanost na tržbě, na spokojenosti zákazníka, na kvalitě zboží, konkrétní a pro zákazníka dostupný vlastník obchodu nebo jeho zodpovědný zástupce, konkurenční boj - nic z toho u těch globálních řetězců nefunguje. Jsem z toho vážně jelen.