No dobře, paní Zemančíková; tak já bych si dovolil k tomu Vašemu příběhu připojit ještě několik poznatků někoho, kdo je se způsobem života západní společnosti (byť i ne té anglické) asi přece jenom poněkud důvěrněji obeznámen.

V té čtvrti v onom německém velkoměstě, kde bydlím, je poštovní filiálka, kde u přepážky pracuje jeden poštovní zaměstnanec, pro kterého je zcela evidentně tou největší životní radostí či životním smyslem své zákazníky nějakým způsobem ponížit. Netroufá si je urážet přímo - to by u svého zaměstnavatele asi velmi rychle narazil - ale kdykoli je to jenom trochu možné tak svému protějšku dá velmi subtilním, ale stejně tak velice nedvojsmyslným způsobem na vědomí, že tento je zjevně velice omezený ve svém intelektu, neboť to či ono dělá špatně, v rozporu s těmi či oněmi poštovními předpisy. Ano, takovýto člověk na této německé poště tedy skutečně je - ale je nutno vzápětí připojit, že je to zcela evidentní psychopat. Porucha osobnosti. Už na pohled je zcela jasně znát, že on vede neustálý boj s celým světem kolem sebe. Jsou prostě takoví jedinci, všude na světě.

Ale - v německých poměrech je to skutečně naprostá výjimka. A co se onoho konkrétního případu se zaseklým nákupním vozíkem týče - já si opravdu nedovedu představit německý obchod, kde by pokladní v takovém případě okamžitě ochotně nevyskočila, a nesnažila se kupujícímu pomoci. Nebo že by někoho nezavolala, pokud by sama neměla čas. Anebo se alespoň - hluboce a upřímně - neomluvila, kdyby v danou chvíli nebylo možno docílit nápravy.

Zatímco v poměrech českých - na straně jedné, ve srovnání s dobami "reálného socialismu" a jeho prodavači proslulými svou neochotou a nevrlostí vůči zákazníkům se mezitím už mnohé změnilo k lepšímu, většina prodávajících je v zásadě stejně ochotná jako jejich protějšky na Západě (a nezřídka čistě osobně dokonce znatelně milejší, bezprostřednější) - ale na straně druhé zde skutečně mnohdy ještě přetrvává mnoho z té dřívější nevraživosti a - přinejmenším - lhostejnosti vůči zákazníkovi.

A ovšemže nejen v obchodech; v celé společnosti jako takové přetrvává a přežívá ještě velice mnoho negativitity, nesnášenlivosti, i vyslovené zášti. Ostatně, právě v poslední migrantské krizi se velice ostře ukázal ten rozdíl mezi západem a východem Evropy. Je možno se dohadovat o tom, jaké jsou vlastně příčiny tohoto dramatického rozdílu ve vztazích lidí navzájem - jestli je to stále ještě především dědictví totality, anebo všeobecným opožděním vývoje občanské společnosti ve východní Evropě. Té občanské společnosti, která je založena na bezpodmínečné svobodě jednotlivce, a tedy i na naprostém respektu vůči tomu druhému. Asi bude svou roli hrát obojí; ale vzhledem že tato linie v rozdílu mentality se táhne i napříč Německem, podél dřívější hranice mezi politickými systémy, zřejmě ta zkušenost s totalitou bude přece asi tím faktorem rozhodujícím.

Myslím, že pan Kolařík má pravdu. V Německu se prodavačky možná ani nebojí vstoupit do odborů. Možná tam dokonce jsou odbory, které nejsou řízené přímo zaměstnavateli, ale dbají o práva zaměstnanců.

jsou prodavačky předstíraně nesestresované - dvě na celou Billu běhají mezi regály a kasou, kde čekají zákazníci s úsměvem vyjadřujícím nervózní netrpělivost plus truchlivý soucit se zaměstnanci.
V rámci ucelení nářků dodávám, že jsem nedávno severně od Milána dokázal zakoupit produkt umístěný ve vysokém zaskleném prostoru teprve po vstoupení na ochoz příkopu s jogurty.
Jiné cesty jsem letos nepodstoupil.
O mínění anglosasů o polish girls vím ale lecos z literatury.

Vážený pane Kolaříku, do Billy si nemůžu zajít 24 hodin denně, v osm večer zavírá. A v sobotu dopoledne byla otevřená i samoobsluha u nás v Tachově na sídlišti, když jsem byla malá - to je přece normální a dokonce bych řekla, že v tu dobu by měl být personál v prodejně posílen, je to tradičně nákupní doba.
Otázku kam jsme se to dostali si kladu, když si vzpomenu, jak jsme si říkali, že je třeba soukroméhjo podnikání, konkurence, aby zmizela ta neochota a nepřívětivost. Na tom našem sídlišti je konkurence až směšně předimenzovaná a je to úplně jedno. Čili v tom to nebude. A tím, že jsou prodavačky v supermarketech špatně placené, si taky nepomůžu, přece chování zaměstnance v práci nemůže být tak úplně závislé na výši příjmu, protože vždycky bude někdo mít pocit, že je špatně placený ( a bude). Ve své otázce spíš mám na mysli to, že běžné poučky o tom, jak dobře vést obchod, tedy osobní zainteresovanost na tržbě, na spokojenosti zákazníka, na kvalitě zboží, konkrétní a pro zákazníka dostupný vlastník obchodu nebo jeho zodpovědný zástupce, konkurenční boj - nic z toho u těch globálních řetězců nefunguje. Jsem z toho vážně jelen.