Po shlédnutí filmu Já, Daniel Blake si musí člověk racionálně připomenout, že to není dokument, že příběh je fabulovaný, postavy hrají herci a scénář pracuje se zkratkou. Protože ten film je zvláštním způsobem realistický.

Jiný než britský divák herce nezná, jsou pro film vybráni tak, že se v něm zobrazí fyziognomická pestrost britské společnosti od lidí velice nepohledných (žen i mužů) až po ty vysloveně hezké. Představitel Daniela Blakea, anglický stand-up komik Dave Johns, je někde uprostřed a je třeba říci, že nejen hraje, ale v roli i vypadá naprosto přesně.

Je to štíhlý šedesátník, který přiměřeně dbá o sebe i o svůj byt a okolí, který ovšem nikdy — na rozdíl od řady úředníků soukromého i státního sektoru, s nimiž se ve filmu setkáme — nikdy nemá na sobě oblek ani kravatu. Je konzervativní, chodí stále v téže bundě a džínách a záleží mu na pořádku (na pavlači domu, kde bydlí, přátelsky, ale nekompromisně péruje souseda, aby vynášel odpadky a nenechával je na chodbě) i na dobrých vztazích (které s tím sousedem má i přes to pérování).

Setkání na dně

Jeho příběh, na němž tvůrci filmu Ken Loach (režie) a Paul Laverty (scénář) předvádějí tupost a bezcitnost britského systému úřadů sociální péče, se rozběhne souběhem okolností. Daniel Blake je vdovec, poslední léta se staral o nemocnou ženu, která nedávno zemřela. Jeho život se tím zúžil, sám ve filmu říká, že „když se člověk dlouho stará o blízkého člověka, časem začne žít jeho život“. Pokud jde o jeho sociální situaci, je třeba pomyslet na to, že péče o manželku asi nebyla úplně levná — o pohřbu nemluvě —, a proto že Daniel nemá žádné finanční rezervy.

Je truhlář a pracuje ve větší dílně, jejíž součástí je i pila. Má svou práci rád, i dřevo jako materiál, ale jedenkrát je v pracovní době stižen těžkým infarktem. Dostane se z toho díky lékařské péči, o níž film není, ale není ještě práce schopen. Ocitne se v situaci, která by u nás vypadala asi tak, že pracovní neschopnost už nelze prodlužovat a je třeba požádat o invalidní důchod. To je situace dost běžná, mnoho těžce a dlouhodobě nemocných lidí i u nás se v ní ocitá a časem ji třeba zase změní. V to doufá i Daniel, který počítá s návratem, až mu to ošetřující lékařka dovolí (možná ale bude ještě potřebovat defibrilátor). I jeho kolegové s ním stále počítají.

Na začátku filmu, ještě běží titulky a Daniela nevidíme, odpovídá na otázky posudkového zdravotního dotazníku. Na jeho základě je mu podpora (říkejme tomu raději pro přehlednost invalidní důchod) přiznána není. A protože není schopen práce (a neprošel by pravděpodobně vstupní lékařskou prohlídkou do zaměstnání), ale nemá nárok na důchod, musí jít žádat o podporu v nezaměstnanosti.

Daniel takto postupovat nechce, je to přece nesmysl, reklamuje výrok posudkové komise, argumentuje názorem ošetřující lékařky, ale proces odvolání je velice neosobní a trvá dlouho. Člověk při něm musí po telefonu vyřídit různá přihlášení a vyčkat termínu projednání, před nímž mu bezpodmínečně musí referent odvolacího řízení zavolat: člověk tedy musí mít funkční telefon a musí ho zvednout.

Další peripetie filmu se točí kolem Danielovy žádosti o podporu v nezaměstnanosti, k níž je donucen absolvovat různé kurzy a školení, včetně reálného hledání práce, kterou nemůže přijmout, i když mu ji nabídnou, protože prostě není zdráv a práce schopen. Mezitím se mu hromadí nezaplacené účty.