Po skončení druhé světové války byly české země dějištěm největších migračních pohybů a nejrozsáhlejších přesunů obyvatelstva ve svých dějinách. Postihly na pět milionů lidí. Vyhnání a nucené vysídlení německého obyvatelstva i nové osidlování pohraničí hluboce a natrvalo změnily v těchto oblastech jejich etnickou, kulturní i konfesijní strukturu. „Transfer“ německého obyvatelstva a nové osidlování se vzájemně prolínaly a podmiňovaly,“ píše autor v prvním odstavci své knihy.

Pracuje s archivními materiály i s dosud publikovanou literaturou českých i zahraničních badatelů a konstatuje, že výzkumu nových obyvatel pohraničí se v minulosti hojně věnovali etnografové, že je detailně zpracována historie volyňských Čechů. Připomíná, že pohyb obyvatel v pohraničí je nutno nazírat ze dvou stran: jako nucenou migraci Němců a jako dobrovolné stěhování obyvatel do vysídlených krajů.

Přitom je třeba mít na mysli nejen pohyb lidí z vnitrozemí do pohraničí, většinou vedený touhou zlepšit vlastní majetkové a sociální poměry nebo postavení, ale také návraty ze zahraničí. K těm se váže poněkud tajemné slovo reemigrace (které jsem slýchala celé své mládí v pohraničí, aniž bych rozuměla jeho obsahu a aniž by mi ho kdokoli srozumitelně vysvětlil).

Komplikovanost toho výkladu spočívá v tom, že za reemigranty byli považováni jak lidé, kteří byli za války v exilu, tak třeba Češi, kteří odešli v 19. století z různých důvodů do různých částí světa (reemigranty z Ameriky autor neuvádí, asi v té době nebyli a dnes už se to slovo nepoužívá), tak třeba obyvatele Podkarpatské Rusi, kteří po jejím připojení k SSSR optovali pro československé občanství, nebo třeba slezské Čechy, kteří žili v okolí Srzelina od dob rekatolizace.

Je důležité si uvědomit, že po skončení války v pohraničních regionech přestala existovat jakákoli homogenní skupina obyvatel. Novoosídlenci byli Češi a Slováci (ať už přišli odkudkoli a z jakýchkoli pohnutek), a s nimi Romové, Maďaři a zbytky německého obyvatelstva, které z různých důvodů nebylo vystěhováno.

Češi a Slováci ovšem přišli i z oblastí, které se kulturně i přírodními poměry od Čech a  Moravy liší, z ukrajinské Volyně a Podkarpatské Rusi, z Rumunska, Maďarska, Německa a ze Slezska, které bylo do konce války německé, nyní však připadlo Polsku. Romové (v Čechách a na Moravě za protektorátu téměř zlikvidovaní v nacistických koncentrácích) přišli zejména z východního Slovenska, nesmírně poškozeného boji za války, kde byly jejich vesnice a vůbec možnosti uživit se zničeny.

Je známo a dnes už i literárně a filmově zpracováno, že první měsíce po skončení války se odehrával nejen divoký odsun Němců, ale také divoké stěhování do pohraničí. Podniky a zemědělské usedlosti byly přidělovány do národní správy, a ačkoliv nelze říci (a autor publikace se problematice národních správ a činnosti národních správců a jejich prověrek věnuje velmi podrobně a pečlivě), že každý národní správce byl rovnou kořistník, je nutno vidět, že šlo o šanci něco získat a založit tak na novém majetku nebo postavení nový život, vyjmutý ze struktur a omezení dosavadního života ve vnitrozemí.

V kapitole Vyhnání a osídlování se dočteme řady vedle sebe umístěných citátů představitelů demokratických stran tehdejšího Československa (Prokop Drtina — Česká strana národně socialistická, Zdeněk Fierlinger — Československá sociální demokracie, Helena Koželuhová — Československá strana lidová), které dokumentují, že přání „očistit republiku od Němců“ bylo všeobecné a bylo vyjadřováno slovy, nad kterými dnes trneme (Helena Koželuhová, křesťanská poslankyně: „Máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi“).

↗

V době, kdy se mluvilo o 

Také dikce osídlovací propagandy byla jednoznačně nacionalistická, případně slovanská, „slovanský živel“ se měl posílit výzvou v zahraničí žijícím Čechům a Slovákům, aby se vrátili. Operuje se Bílou horou a Přemyslovci.

V pohraničních oblastech se měla vytvořit nová společnost, složená z těch nejlepších, národně i politicky uvědomělých lidí, s nejlepší pracovní i občanskou morálkou. To byl pochopitelně bohapustý plakát, nic takového ani nebylo možné, ale ve své době to znamenalo nosnou ideu.

Proces osidlování pohraničí pod taktovkou KSČ

V publikaci se dočteme příkladů bezohledného uchvatitelství a zneužití národní správy i sociální situace lidmi, kteří se často s kořistí rychle vraceli do vnitrozemí, ale také zůstávali a mnohdy si i úspěšně vybudovali pozice založené na strachu a výhrůžně pronášených heslech. Důležité je připomenutí, které knihou prochází od začátku do konce, že proces dosidlování měla v rukách od počátku KSČ, která dokázala vzbudit v dosídlencích dojem, že na věci dohlíží, má konkrétní plán, stará se a problémy řeší.

KSČ měla své osidlovací komise při svém ústředním výboru, ale i při krajských a okresních výborech strany. Je nepřekvapivým důsledkem, že noví obyvatelé pohraničí ve volbách roku 1946 většinově volili KSČ, která se nejen sama prohlašovala, ale i objektivně jevila zastánkyní obnovy pohraničí v sociálně spravedlivých a národně uvědomělých souřadnicích. Novosídlenci i v dalších volbách roku 1948 považovali komunisty za garanty svého nabytého majetku a svého vzestupu (píše autor monografie). Fakt, že se podoba českých zemí po odsunu a dosídlení změní, nebyl pociťovám negativně, patřil do budovatelské rétoriky.

V propagaci procesu osidlování pohraničí sehrál významnou roli Československý rozhlas, jehož relace (mnohdy ovšem diletantsky agitační a zmatky působící) měly veliký vliv na obyvatele, kteří se rozhodovali ke stěhování do pohraničí. Nejjednodušší a nejčasnější bylo stěhování do oblastí sousedících bezprostředně s vnitrozemskými bydlišti osídlenců, zapadlé končiny západních a jižních Čech zůstávaly vylidněné a ostatně nedosáhly předválečného počtu obyvatel dodnes.

Téma osidlování pohraničí se do značné míry nese na problematice nedostatku pracovních sil, to je již poměrně reflektovaná záležitost. Méně známo ale je, že příchozí byli často zklamáváni ve svých očekáváních samostatných hospodářství a kvalifikovaných míst, že se cítili podvedeni a manipulováni povinným zařazením do pomocné práce v dolech hnědouhelného revíru a v továrnách, a pokud měli kam, takto nespokojení lidé zase odcházeli.

Odcházeli také lidé z venkova, pro něž byly povinné dodávky, jimiž měli splácet úvěr za zemědělské usedlosti, nad jejich síly. Podporu rozvoje odlehlých zemědělských oblastí nahradila po roce 1948 podpora industrializace. Kolektivizace sice probíhala v pohraničí snáze a jevila se jako perspektivní řešení tamějších problémů, ale stěhování lidí z venkova nezabránila, spíše naopak. Ujišťování, že kolektivizace se bude odehrávat v podobě obnovy předválečného družstevnictví, nebylo pravdivé.

Soužití a konflikty

Velice zajímavá kapitola pojednává i o soužití a konfliktech mezi jednotlivými složkami obyvatel pohraničí, připomíná, že starousedlíci, tedy ti, kteří žili v pohraničí už před válkou, měli mnohem diferencovanější vztah k Němcům i k majetku a uspořádání obcí než nově příchozí. Na to, že protiněmecká nenávist u novoosídlenců dosahovala až iracionální úrovně, mám už osobní konkrétní vzpomínky z Tachova let šedesátých, stejně jako na národně uvědomělou dikci oslav „hraničářství“ a v Tachově také husitských tradic.

Ona národovecká rétorika umožnila necitelnost vůči kulturním hodnotám pohraničí (mnohdy úplně fenomenálním), spojeným s dějinami německého obyvatelstva, církve a šlechty.

Budování nové společnosti nebylo (přes všechny proklamace) spravedlivé. K nejotřesnějším místem v publikaci Andrease Wiedemanna patří kapitola věnovaná jednání československých orgánů i obyvatel s Židy, vracejícími se domů z nacistických koncentráků nebo z emigrace, a s Romy.

Obnovená Židovská obec v Praze dávala v dopise ministerstvu vnitra najevo pobouření nad tím, že Židé v Ústí nad Labem, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé národnosti, musí nosit bílou pásku na rukávě jako Němci, určení k vysídlení. Když židovská náboženská obec v Teplicích poukazovala na to, že Židům hrozí zařazení do nových transportů (totiž odsun do Německa), odpověděla předsedkyně okresního národního výboru v Ústí Marie Vobecká, že Židé nesplňují podmínku „věrnosti demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky. Protivníky nacistů se nestali z věrnosti republice, nýbrž v důsledku pronásledování Židů.“

Český zemský národní výbor například požadoval, aby dělníci z řad Romů nechávali děti v dětských domovech na Slovensku, státní a regionální úřady dokonce zvažovaly od roku 1945 možnost koncentrovat Romy v pracovních táborech. Poukazovalo se na zákon z roku 1927, podle něhož byl „kočovníkům zakázán pobyt v lázních a v pohraničí“.

Je třeba pohříchu konstatovat, že „když se komunisté po roce 1948 zmocnili vlády, vztah mezi státními institucemi a romským obyvatelstvem se změnil. Romové upírali naděje na zlepšení své pozice k nové ústavě z 9. května 1948 a ke slibům komunistické strany, že zvýší úroveň sociálně slabých vrstev. Důležitým krokem bylo zrušení zákona z roku 1927, romské obyvatelstvo tak bylo zrovnoprávněno s většinovou společností.“

Současně o naší společnosti

Kniha Andrease Widermanna probírá problematiku dosidlování pohraničí v letech 1945 — 1952 ze všech myslitelných stran. Je seriózní studnicí faktů, přesných názvů, jednotlivých složek rozvoje i úpadku poválečného pohraničí (zemědělství, průmysl, školy, kulturní obnova, média). Nejde v ní o vystižení regionálních specifik, věnuje se zejména lidskému aspektu, vzájemnému soužití lidí, kteří přišli (popřípadě zůstali) s různými motivacemi, očekáváními, schopnostmi i neschopnostmi. Upozorňuje na předsudky a stereotypy a rozlišuje. Společnost obyvatel, kteří se rozhodli usadit v československém pohraničí po odsunu Němců, se po přečtení knihy jeví docela plasticky. A z toho obrazu jakoby dvojexpozicí vystupuje i cosi současného o naší společnosti.

Vidíme obraz nadšených nových začátků a dost brzy následujících neúspěchů. Autor oproti stereotypu nepřipisuje neúspěch v zemědělství v pohraničí nebo v menších závodech nějakým mytologickým „kořenům“ a jejich absenci, jak je u nás zvykem pohraniční neúspěchy vykládat, ale faktickým vystižením situace, například pokud jde o úvěry a (ne)schopnost je splatit.

Takových neúspěchů jsme viděli celou řadu i po roce 1989, je to zřejmý projev „nové doby“. Doložená germanofobie v poválečných letech vede k zamyšlení nad tím, jak jsme ji postupem času překonali, a to zase dává celkem naději do budoucna, že dá-li se překonat i tak silná, propagandou posilovaná nenávist, je možno překonat i naše současné iracionální nenávisti. Zpráva o chamtivosti jako motoru lidského chování potvrzuje v rovině faktů, že za velkými slovy je často zcela nízký úmysl.

Zásadní poučení je i ve zjištění, jak politicky pošetilá je povýšenost a pohodlnost politických představitelů poznat věc zblízka. Ve vztahu k Němcům nebyli komunisté po roce 1945 o nic horší ani lepší než příslušníci jiných politických stran Národní fronty. V praktické organizaci v oborech, které jim v politickém uspořádání připadly, si ale vedli mnohem aktivněji, věcněji a s větším smyslem pro potřeby nejen své cesty k moci, ale i v tomto případě dosídlenců. Praktickými opatřeními a jistou důsledností se u lidí, vystavených nouzi, překážkám a tvrdému životu v neznámých regionech projevili jako věrohodní a této pověsti odpovídal volební výsledek v roce 1946. Ostatní politické strany tento úkol zanedbaly.

Rovněž si ale čtenář uvědomí, že spolu se sociálním programem patří k neblahým prvkům programů stran, usilujících o totální ovládnutí moci, také strašení válkou, rozdělování na „my a oni“ a vyvolávaní nenávisti k „oněm“. Rovněž vzájemná neznalost historie spoluobyvatel vede k neporozumění a nepřátelství (Němci z horských obcí na Tachovsku byli Čechům určitě kulturně bližší než reemigranti ze Zakarpatí, rodilí Češi pak jedny nenáviděli jako nepřátele a druhých si nevážili ani jako Čechů, protože jim připadali zaostalí).

KSČ dokázala využít situace dosidlování pohraničí k vytvoření jakési laboratoře, kde si mohla vyzkoušet a připravit výstavbu nové socialistické společnosti a pak si ji i naplánovat. „Obratně taktizujícím komunistům pomohla masa novoosídlenců, která za svůj vzestup vděčila KSČ a projevila tak svůj vděk,“ píše autor monografie.

Nezbytnou konsolidaci a diferenciaci společnosti po rozsáhlých otřesech prvních poválečných let znemožnil únor 1948. A já mohu dodat, že některé jevy, které vysvítají z knihy Andrease Wiedemanna, jsem zaznamenala po otevření hranic v roce 1990 znovu, kdy jako by se dosud zadrátovaná a přísně mnoha vojenskými posádkami střežená země utrhla z řetězu. I to je dodnes vidět.

V roce 1952 bylo stanoveno hraniční pásmo a tímto faktem kniha končí. Její četba je vzrušující a pro poznání české společnosti v prvních poválečných letech neobyčejně přínosná.

Pojď s námi budovat pohraničí. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2016, český překlad Petr Dvořáček (německá verze je z roku 2007). 432 stran. Autor, narozen 1970, je historik, pracuje jako tiskový referent na Rakouském velvyslanectví v Praze.