Spisovatel David Zábranský se rozhodl přispět ke zprávě o stavu země, v níž žijeme, hrou pro jednoho herce, Stanislava Majera. Podstatnou částí jejího textu je vyprávění o tom, jak se sešel s režisérkou Kamilou Polívkovou, ona si od něj hru objednala a o něčem spolu mluvili.

David Zábranský dokáže vzbudit mimořádný zájem o svoji osobu a  hru. Předem s ním vyšlo několik rozhovorů, takže publikum bylo naladěné na kontroverzní text, převracející způsob nazírání na prezidenta Miloše Zemana z negativního, jak je obvyklé mezi umělci a intelektuály, na — řekněme — poněkud diferencovanější. David Zábranský totiž polemizuje s „angažovaností umělce s cílem odstranit Zemana“.

Premiérové publikum tvořili lidé, kteří zřejmě patří do okruhu diváků Studia Hrdinů a kteří se trochu liší od těch, které vídám na premiérách v jiných pražských divadlech — že by to znamenalo, že Studio Hrdinů si vytvořilo zvláštní klientelu na Praze 7? Možná, protože o zvláštní atmosféře v okolí Veletržního paláce a kavárny Bio Oko se ve hře hovoří.

Lid versus trenky

David Zábranský vychází z předpokladu, že domovinu — tak nazývá zemi, v niž žijeme, vymezují hranice — dokládá to výčtem hraničních přechodů mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, za který herec sklidí dokonce potlesk.

Počítá ovšem jen s hranicí s Německem, hranice s ostatními státy (Polskem, Rakouskem a Slovenskem) nejsou pro hru podstatné (ono je to s nimi také historicky složitější než s tou historickou česko-bavorsko-saskou hranicí).

David Zábranský připomíná několika historickými okamžiky, že vymezování naší domoviny se děje na půdorysu vymezování se vůči Německu. A předpoklad, že tento stav trvá, rozvíjí na případu režiséra Dušana Pařízka a jeho rozpuštění divadla Komedie v Praze a přesídlení do Německa (ale v tomto případě už jde o německy mluvící země, protože se do toho počítá i Rakousko, kde, totiž ve Vídni, Pařízek působí).

A s tím souvisí i režisérka Kamila Polívková, která si díky tomu, že s Pařízkem spolupracuje v Německu (a Rakousku), může dovolit režírovat i doma. Ovšem — v Německu je kostýmní výtvarnicí, kdežto v domovině režisérkou. To bychom zhruba měli jedno téma monodramatu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. V Německu jsme lépe placeni, takže si pak můžeme dovolit působit kulturně i v domovině.

Druhé téma je vztah „lidu“ versus „lidí typu Majer“ k prezidentu Zemanovi. „Lidé typu Majer“, rozumějme, jsou v podstatě to, čemu prezident Zeman říká „pražská kavárna“ — tedy takoví, kteří prezidenta považují za nekulturního arogantního narcise. Kteří vidí kolem sebe zejména negativa a nejraději by domovinu opustili, ale neudělají to (možná proto, že cítí, že by se neprosadili tak jako v domovině a neumějí německy jako režisér Pařízek, který v Německu studoval a vyrostl).

↗

Největším zážitkem je Stanislav Majer, herec a truhlář, který sám v jediné roli hodinu a půl na jevišti předvádí mnohem víc hereckého umění i mužského charismatu než ve svých rolích filmových a televizních. Foto facebookový profil Studia Hrdinů

David Zábranský volá po větším rozhledu a nadhledu, po neulpívání kritiky na jediném muži, jakkoli ten sedí na nejvyšším a nejnápadnějším místě, na Pražském Hradě. Volá po tom, abychom se soustředili na „svou vlastní osobitost, na hloubku svého myšlení, na svou básnivost“ a netratili síly spíláním Zemanovi.

No, proč ne. To se ovšem nepovede, když se budeme jako autoři soustředit na polemiku s lidmi, kterým se říká hipsteři a o nichž David Zábranský svým textem hovoří jako o těch, co odcházejí, ale neodejdou a myslí si, že něco dělají, ale nedělají nic.

Takových je v podstatě málo a vyskytují se jen ve velkým městech, možná především na Praze 7. Jestli jsem to správně pochopila, je to ten typ lidí, kteří jako uměleckou performanci uspořádají vyvěšení trenýrek na Pražském hradě nebo vystavují červenou kartu prezidentovi na Albertově. Ti, kteří to nedělají, jsou podle hry Davida Zábranského „lid“.

A teď už se pustím hry, jejíž text nemám před sebou a nemůžu z ní přesně citovat, a zkusím říct něco k postoji, který zaujímá David Zábranský v rozhovorech (včetně toho v programu). Pokusím se polemizovat s tím, co David Zábranský předkládá jako premisy svého uvažování.

Rozvíjení, nebo zavíjení?

Lid: prezident Zeman nebyl zvolen „lidem“ v opozici k dalším kandidátům, kteří lidem zvoleni nebyli. Lid (ne)volil v přímé volbě všechny kandidáty a Miloš Zeman, když vezmeme v úvahu i hlasy lidí, kteří k volbě nešli, i hlasy těch, kteří volili jeho protihráče, rozhodně nebyl zvolen většinou „lidu“ naší „domoviny“. Pouze vyhrál volby.

„Lid“ rozhodně není množina obyvatel České republiky, která nekriticky souhlasí, popřípadě obdivuje Miloše Zemana. Lid jsou i ti, kteří ho neobdivují a nesouhlasí s ním, a patří mezi ně i ti, kteří ho volili.

Umělci: už se mi chce říct, že aby se pan prezident nepomátl — i se svým proklamovaným smyslem humor — z těch umělců. Jsou horší věci, které se prezidentovi můžou stát. Mohl by si třeba vzpomenout, že na Václava Havla házeli spoluobčané tehdy ještě Československa v Bratislavě vajíčka a na Václava Klause se, pokud si vzpomínám, dokonce střílelo, i když jen kuličkovou zbraní.

Trenýrky jsou proti tomu opravdu pouhý žert a červené karty na  Albertově jen upozornění, nic násilného v tom není a pan prezident se nikterak nemusel bát (zatímco Václav Klaus se jistě velice polekal a jeho ochranka musela při té střelbě ve Varnsdorfu přímo zblednout hrůzou).

Koho má Miloš Zeman a s ním i David Zábranský na mysli kromě těch, kteří vyvěsili na Hradě trenýrky? Spíš bych řekla, že umělce Miloš Zeman moc nezajímá, což ho možná mrzí víc než to mrzelo Václava Klause, protože na rozdíl od něj by Zeman o jejich zájem nejspíš stál.

Hranice: David Zábranský rozvíjí úvahy o tom, že hranice jsou neodstranitelné, že naše ideologie „bezhraničí“ je scestná a neudržitelná a neomezené možnosti našich přání jsou stále konfrontovány s realitou.

To je přece jasné, že každé konání má své hranice, že nikdo nemůže dál, než kam se dokáže dostat. Někdo se, pravda, v globálním světě dostane dál než jiný, většinou mu k tomu pomůžou peníze, které dokáže právě díky globálnímu „bezhraničí“ získat.

Jiný se dostane tak akorát na dovolenou k moři. Ale nepřiklání se David Zábranský svojí obhajobou hranic spíš k těm, kteří vnímají hranici jako něco, co nás v „domovině“ chrání před čímsi zvenčí? A bere v potaz třeba i to, že ti, kteří tak krásně překračují hranice v globálním světě, si velmi pečlivě budují hranice svého privátního světa, ty různé zdi kolem sídel a ochranky a trezory a všelijaká bezpečnostní opatření, která jsou namířena samozřejmě i proti „lidu“?

Čím vlastně spisovatel, který má za povolání propagovat českou literaturu v zahraničí, přispívá k debatě o hranicích?

Kulturnost a nekulturnost: kdysi bych prezidenta Zemana z nekulturnosti neobviňovala. Nesmála jsem se jeho fialovému saku v Semaforu, souhlasila jsem s jeho odporem k budování luxusních prostor na Malé Straně pro poslance Parlamentu a byl mi sympatický jeho názor, že by přece klidně mohli zasedat v budově Federálního shromáždění, která je k tomu postavená.

↗

David Zábranský v jednom z rozhovorů říká, že zbytečně a už vyprázdněně adorujeme Václava Havla, že to byl sladký bonbón, který už nedostaneme. Repro ceskatelevize.cz

Věřila jsem mu jeho lásku k literatuře, nejen k té cizojazyčné a odborné, jejíž četbou se pyšnil Václav Klaus, ale prostě k beletrii včetně třeba detektivek. Dělal dojem obyčejného kulturního člověka, jako jsem třeba já a moji rodiče, děti a přátelé nejrůznějších profesí.

Ale začal s tím sám — když se jako „politický důchodce“ nechal fotografovat pro noviny v bačkorách, když se hrubě a dvojsmyslně vyjadřoval o své kolegyni v sociální demokracii Petře Buzkové (a jiných ženách), když trval na vlastní výsadě kouřit v Českém rozhlase, kde je pro všechny přísně nekuřácký režim, když povýšeně radil politikům v Izraeli, že dobrá rada na problém s Palestinci je jejich odsun, s nímž máme u nás dobrou zkušenost. Když z vlastní zvůle odmítl respektovat rektora Univerzity Karlovy. Ve snu by mě nenapadlo, že by Miloš Zeman byl nekulturní člověk, dokud se tak nezačal chovat.

Havlisté versus Zemanovci: David Zábranský v jednom z rozhovorů říká, že zbytečně a už vyprázdněně adorujeme Václava Havla, že to byl sladký bonbón, který už nedostaneme. Myslím, že tohle každý rozumný člověk ví. Ale kromě toho si nemyslím, že Havla přehnaně adorujeme, byl kritizován už za svého života a zrovna teď, myslím, probíhá spíše období jeho kritiky než adorace.

Udělal řadu chyb a v mnohém narazil na své vlastní hranice, ale pokud jde o vzor, o normu chování a vztahu k „lidu“, nikdy jsem si nevšimla, že by někoho urážel, že by se choval neuctivě, že by se povyšoval nad pohlaví, rasy, náboženství, profese a sociální skupiny. Václav Klaus o něm někde řekl, že byl „princátko“, ale ve skutečnosti daleko víc princátko byli jak Klaus, tak Zeman.

Rozvíjení a zavíjení: David Zábranský ve hře i v rozhovorech říká, že rozvinuté země Evropy nedokážou než se dál rozvíjet, což se projevuje stoupajícím počtem předpisů bezpečnostních opatření — a že nezbytně musí nastat éra zavíjení, a to je proces, který probíhá v zemích, jako je Česká republika, Polsko, Maďarsko. A je to proces budoucnosti.

Ale přece se ví, kudy by měl příští rozvoj vést a že by měl obrátit směr dovnitř zemí, ale protože to není příznivé současným neoliberálním pořádkům, potlačuje se to. Anebo se tomu říká zavíjení, aby se lidé báli, že o něco přijdou.

To je možná obstojná slovní hříčka, ale není to pravda. Rozvoj, pokud to slovo vezmeme vážně, v sobě skrývá směrové určení, rozvíjíme se odněkud někam. Reakcí na hranici rozvoje v jednom směru nemusí — a možná ani nemůže — být zavíjení, ale rozvoj jinudy. Jen k němu najít odvahu. Opevňování hranic je divný způsob řešení a já bych mu na místě spisovatele, který propaguje českou literaturu v zahraničí, nenahrávala. Nemuselo by se to vyplatit.

V inscenaci Kamily Polívkové je k vidění mnohem víc obehraných postupů, než jsme u ní zvyklí. Není divu, Zábranského text k ničemu jinému neinspiruje. Stanislav Majer, na konci vymustrovaný v chodském pseudokroji, zahraje na dudy — no hádejte, co? Správně, špatně a z posledního dechu Kde domov můj, co jiného. Tím je Vypravěč, do značné míry alter ego Davida Zábranského, shozen ve své autoritě — ano, takhle budeme vypadat, až se úplně zavineme. A přes jeviště defiluje kompars „lidí jako Majer“ — ženy, děti, černí, hnědí, stánek s kebabem, mantru odříkávající krišnovec, kdosi s tibetskou vlajkou, romský(?) fotbalista a další, které jsem si nezapamatovala.

Jasně, blbečku s dudami, tihle všichni tě zavalí. To je ovšem moje racionalizace toho zážitku, v inscenaci samé to nijak přesvědčivě nevychází. Snad proto, že autor v rozhovorech říká totéž, co jeho postava.

Největším zážitkem je Stanislav Majer, herec a truhlář, který sám v jediné roli hodinu a půl na jevišti předvádí mnohem víc hereckého umění i mužského charismatu než ve svých rolích filmových a televizních.

Jako takový, herec a truhlář, je větší, hezčí, zajímavější a s prominutím rozvinutější než Vypravěč, kterého hraje. Proto mu to blbství s dudami nevěříme a bereme ho jen jako opelichanou připomínku obrození, Josefa Kajetána Tyla a jeho Strakonického dudáka, který šel do světa zbohatnout a přitom ten pravý poklad měl doma.