Moje maminka říkala ironicky na adresu domovního důvěrníka v dvoupatrové bytovce v Tachově, kde jsme tehdy bydleli: „Někdo se narodí básníkem — a jiný zase domovníkem.“ Velmi mi tím imponovala, na rozdíl od pana Pavla, domovního důvěrníka z přízemí, který nás, děti, malicherně pronásledoval za kdeco.

Sousedské vztahy však byly v tom domě slušné, jediné, co mi u sousední partaje, která léta pokojně snášela mé hraní na piáno, neprošlo, bylo, když jsem se na své první dítě pokoušela uplatnit výchovný názor, že když dítěti nic nechybí, má se nechat řvát, aby si nezvyklo křikem vydírat. Paní sousedka mě chodila napomínat (maskovala to tím, že hrála, jako že předpokládá, že jsem něčím tak zaměstnána, že dětský pláč neslyším) a můj prvorozený syn si skutečně zvykl svým křikem vydírat — ale co se dalo dělat. Nikdo kromě rodičů není povinen poslouchat dětský pláč.

Mnohem později jsme měli sousedy mnohem horší. V Plzni pod námi bydlel člověk, který měl mánii psát na zdi varovné, návodné a nakonec i výhružné nápisy. Podařil se mu komický kousek, když pod vypínač světla napsal červenou barvou SVĚTLO — ten nápis ovšem potmě nebyl vidět. Taky miloval zbraně a měl jejich fotografiemi a terči polepené celé dveře, a kromě toho nesnášel hluk, asi byl opravdu nemocný, protože nás vedl jako hlučnou domácnost, ačkoliv jsme skoro nebyli doma a večery trávili naprosto tiše.

Z celé té situace šel docela strach, zvláště poté, co jeden takový podobný člověk vyhodil do povětří celý dům. Ale nedalo se s tím nic dělat, i když nám střílel za dveřmi, protože střílel slepými náboji z nějaké startovací pistole. Na pár týdnů se ho podařilo zastrašit pepřovým sprejem, když jsme ho přistihli, jak tiše jako duch stojí potmě za našimi dveřmi — ale víc jsme s ním udělat nedokázali. Vysvobodilo nás to, že náhle a nešťastně zemřel.

V jiném domě, ve vnitřním dvoře choval jeden velice tetovaný muž kozu, kamerunského kozlíka, který se tam pokojně pásl a kdyby občas nezamečel milým tenkým hláskem, člověk by o něm ani nevěděl. Jeho pán pak smrtelně postřelil družku, s níž v tom domě žil, jeho tetování, dnes tak módní, bylo tehdy znamením dlouhého pobytu ve vězení. Tehdy byly chodby v našem domě plné policistů a škvírou pod prahem z bytu skutečně tekla krev.

V témže domě bydlel pán, který chodil do práce na šestou a jeho odchod kvitoval jeho pes štěkotem a vytím. Možná, že během dne výt přestal, ale nevím to, když jsem odcházela do práce já, domem se stále ještě ozývalo ochraptělé štěkání malého voříška.

Žigovy oddělovala od našeho bytu jen celkem tenká zeď a za ní se ozýval dvakrát ročně velkolepý romský večírek, o počtu jeho účastníků jsme se dohadovali podle množství bot za dveřmi, mezi nimiž byly i miniaturní botičky dětské. Spát se přitom nedalo, ale jinak na tom nebylo nic špatného, kdybychom byli družnější, mohli jsme zazvonit a přidat se, když už jsme ten mejdan stejně spoluprožívali. Žigovi byli jinak vzorná partaj, paní Žigová uměla vydrhnout schody, jak já bych to nikdy nedovedla (a nikdy bych neřekla, že drhnout schody může být řemeslo), a nikdy termín neprotahovala, což já skoro vždycky.

Solo Lamentoso

Tyhle sousedské trable a neshody bývají námětem komedií a detektivek, ale poprvé jsem na letošním festivalu Divadlo 2016 viděla, jak je učinila tématem své pohybově, tanečně poetické performance slovenská umělkyně Sláva Daubnerová.

Inscenace se jmenuje Solo Lamentoso a je to vlastně soudnička. Jedna žena, podnikatelka v obchodě s nábytkem, koupila dům v městě Štúrovo v Košuthově ulici. Inscenace začíná sdělením o tom, že dům ji vyšel poměrně levně a Štúrovo že je celkem díra. Soused si pořídil psa, který štěkal, z čehož Evu N. bolela hlava. Když neuspěla se svou stížností u majitele psa (od toho je pes, aby štěkal, ne? — odpověděl jí), rozhodla se psí štěkot přehlušit hudbou. Vybrala si jednu operní árii v podání Plácida Dominga a hrála ji od šesti ráno do deseti večer z obehrané, časem poničené nahrávky.

Začalo to v roce 2000 a trvalo to čtrnáct let. Ano, čtrnáct let podivuhodného hudebního teroru, kdy se sousedům nepodařilo s Evou N. pohnout ani o milimetr (v programu jsou citovány i dopisy občanů Košuthovy ulice ve Štúrovu premiérce Radičové, předsedovi Národní Rady Slovenské republiky a reportáže televize Markíza).

Původní pes časem pošel (zdechol), a Eva N. hudbu vypnula, ale zanedlouho si jiný soused opatřil jiného psa a štěkot — a tím pádem i Plácido Domino — pokračovaly.

Jednoduchá soudnička o naprosté bezmoci orgánů veškeré moci (Eva N. neporušovala hygienickou normu hlučnosti, dodržovala noční klid, nebylo možno ji zavřít do blázince, protože celou tu dobu úspěšně vedla obchod, objednávala zboží, řídila nákladní auto i přes velká města, a „robila aj účtovníctvo“) v inscenaci Slávy Daubnerové nabývá metafyzických rozměrů.

Performerka, krásná slovenská intelektuálka a umělkyně, pěstující autorské inscenace, nám ovšem nehraje žádnou bláznivou ženskou. V dokonalých bílých šatech sedí v křesle jako jižanská lady, tančí či spíš se jen tak krásně, trochu výstředně pohybuje, a její výroky na adresu „štúrovčanov“ jsou čím dál nenávistnější. Pohrdá jimi, mluví o nich jako o mentálně zaostalých potkanech a tyhle přepjatě nenávistné věty ovšem prokládá naprosto trefnými postřehy, například o tom, že jim „hučí hlava od cirkulárky a kosačky alebo od vyspevovania. Alebo sa takto narodili“.

Ve skutečnosti měl případ i další souvislosti: ta díra Štúrovo se stala díky televizním reportážím turistickou atrakcí, lidé přijížděli se podívat na „hudební dům“, poslechnout si tu árii — a v městečku, kde do té doby chcípl pes (kéž by, myslí si Eva N.) nastal ruch a v obchodě obrat. Tyhle komické zlomy se nenápadně odehrají v inscenaci Solo lamentoso a mezitím běží jeden „rok s hudbou“ za druhým, nikdo by nepředpokládal, že jich bude čtrnáct. Pak, jednoho dne, Eva N. hudbu z ničeho nic vypne, shodou okolností v den, kdy do Štúrova přijede prezident. Pronese poslední filipiku proti „mentálně postiženým, debilním štúrovským potkanům“, v černém převleku s kloboukem vymění Plácida Dominga za árii Královny noci — a hudba zmlkne.

Inscenace Slávy Daubnerové je směšno- tragicko- absurdní kus, který sám o sobě nemá žádný hlubší smysl, pokud nechceme hledat hlubší smysl v hlubokém prožitku nesnášenlivosti vůči vskutku idiotským zvukovým projevům našeho okolí — proti těm všem cirkulárkám a sekačkám a nejrůznějším motorovým mašinkám, které nás baví a jež si pořizujeme v domnění, že nám usnadní život.

Mám kamaráda, který do hospody, v níž běží televize, nevstoupí, i kdyby měl sebevětší žízeň. Známe majitele zahrad, kteří v největším suchu sekají neexistující trávník jen proto, že prostě mají sekačku. Kdekdo se v jistých situacích chováme vyšinutě.

Příběh Evy N. má leccos společného s českým příběhem Olgy Hepnarové, podle mého názoru neprávem heroizované vyšinuté vražedkyně nic netušících a úplně cizích lidí na tramvajové refýži v 70. letech 20. století. Vede k zamyšlení nad tím, které projevy tupé, obecně přijímané bezohlednosti mlčky a bezmyšlenkovitě tolerujeme, protože za nimi stojí moc nebo peníze, a ke kterým pociťujeme nenávist.

Jsem jenom ráda, že Eva N., o níž se hraje, nikoho svojí árií nezabila, s Olgou Hepnarovou mám mnohem větší potíže. Solo lamentoso vede k zamyšlení nad tím, zda námi pociťovaný teror není odpovědí na teror oficiálně přijímaný a způsobovaný, který tolerujeme.

Paní Eva N. v inscenaci Solo lamentoso není nijak sympatický člověk, veškerá krása, ladnost pohybu i aranžmá, bílé šaty a klobouky a nakonec černá róba královny noci nevedou k obdivu či sebemenší identifikaci s bytostí, která se nám předvádí hodinu na jevišti. Vůbec ne. Ale z mysli to člověku nejde.

Eva N. nakonec, když už bylo ticho, řekla: „Ja som sa nenarodila s pocitom nevraživosti a nenávisti voči potkanom. Znenáviděla som ich za to, akí sú. Za tie prekliate roky, počas ktorých som mala možnosť spoznať správanie a vlastnosti štúrovských potkanov.“

Myslím, že Ladislav Fuks, kdyby se dožil takové inscenace, měl by z ní radost. Včetně její naprosto exkluzivní estetické podoby.