Moje maminka říkala ironicky na adresu domovního důvěrníka v dvoupatrové bytovce v Tachově, kde jsme tehdy bydleli: „Někdo se narodí básníkem — a jiný zase domovníkem.“ Velmi mi tím imponovala, na rozdíl od pana Pavla, domovního důvěrníka z přízemí, který nás, děti, malicherně pronásledoval za kdeco.

Sousedské vztahy však byly v tom domě slušné, jediné, co mi u sousední partaje, která léta pokojně snášela mé hraní na piáno, neprošlo, bylo, když jsem se na své první dítě pokoušela uplatnit výchovný názor, že když dítěti nic nechybí, má se nechat řvát, aby si nezvyklo křikem vydírat. Paní sousedka mě chodila napomínat (maskovala to tím, že hrála, jako že předpokládá, že jsem něčím tak zaměstnána, že dětský pláč neslyším) a můj prvorozený syn si skutečně zvykl svým křikem vydírat — ale co se dalo dělat. Nikdo kromě rodičů není povinen poslouchat dětský pláč.

Mnohem později jsme měli sousedy mnohem horší. V Plzni pod námi bydlel člověk, který měl mánii psát na zdi varovné, návodné a nakonec i výhružné nápisy. Podařil se mu komický kousek, když pod vypínač světla napsal červenou barvou SVĚTLO — ten nápis ovšem potmě nebyl vidět. Taky miloval zbraně a měl jejich fotografiemi a terči polepené celé dveře, a kromě toho nesnášel hluk, asi byl opravdu nemocný, protože nás vedl jako hlučnou domácnost, ačkoliv jsme skoro nebyli doma a večery trávili naprosto tiše.

Z celé té situace šel docela strach, zvláště poté, co jeden takový podobný člověk vyhodil do povětří celý dům. Ale nedalo se s tím nic dělat, i když nám střílel za dveřmi, protože střílel slepými náboji z nějaké startovací pistole. Na pár týdnů se ho podařilo zastrašit pepřovým sprejem, když jsme ho přistihli, jak tiše jako duch stojí potmě za našimi dveřmi — ale víc jsme s ním udělat nedokázali. Vysvobodilo nás to, že náhle a nešťastně zemřel.

V jiném domě, ve vnitřním dvoře choval jeden velice tetovaný muž kozu, kamerunského kozlíka, který se tam pokojně pásl a kdyby občas nezamečel milým tenkým hláskem, člověk by o něm ani nevěděl. Jeho pán pak smrtelně postřelil družku, s níž v tom domě žil, jeho tetování, dnes tak módní, bylo tehdy znamením dlouhého pobytu ve vězení. Tehdy byly chodby v našem domě plné policistů a škvírou pod prahem z bytu skutečně tekla krev.

V témže domě bydlel pán, který chodil do práce na šestou a jeho odchod kvitoval jeho pes štěkotem a vytím. Možná, že během dne výt přestal, ale nevím to, když jsem odcházela do práce já, domem se stále ještě ozývalo ochraptělé štěkání malého voříška.