Světoznámá socioložka migrace Saskia Sassenová zavítala v červnu do Prahy, kde vystoupila na konferenci o urbanismu, architektuře a společnosti reSITE. Pro diváky to byla příležitost seznámit se s jejím neortodoxním náhledem na fenomén novodobé migrace.

Saskia Sassenová přijela v první řadě varovat před systémovou změnou, kterou v současné době prochází uspořádání civilizace, a která se mimo jiné projevuje ztrátou životního prostoru na různých místech planety a generuje nový typ migrantů. Sassenová kritizuje sociální vědce, že nedostatečně pátrají po tom, co různé formy migrace uvádí do pohybu, v důsledku čehož jim tato uniká příčina významné části novodobé migrace.

Sassenová konstatuje, že impuls pro vznik migračního toku je vhodné přičítat nikoli množství individuálních rozhodnutí migrantů vydat se na cestu, ale jednání globálních ekonomických a politických aktérů, kteří pro migraci vytvářejí podmínky a stimuly. Na makroskopické úrovni migrace sleduje socioložka vzorce, jakési mosty, které umožňují migrantům volit jejich destinace a do velké míry vysvětlují migrační toky.

Právě to je podle na ní celém fenoménu migrace nejzajímavější — jak a za jakých podmínek vznikají mosty, které později budou nastavovat mantinely pro pohyb migrantů.

Sassenová konstatuje, že vznik novodobých migračních mostů lze zpravidla vystopovat do kanceláří západních vlád a jednacích místností globálních korporací. Za velkou část novodobé migrace jsou zodpovědní aktéři, které autorka ve své poslední knize nazývá „predátorskými formacemi“. Jedná se o propojení globálních politických a korporátních elit se systémovými kapacitami globálního kapitalismu, především s finančními trhy a v rámci nich dostupnými finančními nástroji, jako jsou po vypuknutí ekonomické krize často zmiňované deriváty.

Saskia Sassenová nás upozorňuje, že západní svět se nyní potýká s jiným typem migrace, než který známe z dvacátého století. Tehdy jsme pojmenovali dva typy migrantů — válečného uprchlíka a ekonomického migranta. V případě ekonomického migranta můžeme mluvit o silném subjektu — ačkoliv se pozorovateli může jevit jako pouhý uklízeč či sluha, můžeme mu přisoudit bohatou osobní historii a často i celou řadu schopností, které přesahují tento jeho či její definiční rámec: migrant je například vzděláním a prací doktor, ačkoliv se dočasně živí jako pomocná síla v kuchyni. Takový migrant se cíleně vydává do své destinace, aby tam mohl své schopnosti při vhodné příležitosti zúročit a v důsledku toho žít lepší život.

V současnosti se však stále častěji setkáváme s třetím typem migranta. Jím je migrant, kterého do pohybu uvádí ztráta životního prostoru. Ta je způsobena masivním skupováním půdy například pro účely plantážového pěstování rostlin či těžby. Půdu korporátní vlastníci využívají kořistnickým způsobem — vytáhnou zdroje a nechají za sebou ekologickými dopady znehodnocenou krajinu (mezi formy znehodnocení socioložka zahrnuje otravu průmyslovým odpadem, vyčerpání vodních zdrojů, ale také dopady změny klimatu).

Lidé vyhnaní ze svého životního prostoru se dávají do pohybu a zpravidla končí ve slumech v rámci regionů, ve kterých žili. Zde dochází k významné ztrátě jejich lidského kapitálu — ze slumů dál se migranti vydávají na západ, ale stávají se právě již jen chudinou ze slumu. Jejich předcházející identita — stejně jako příběh jejich vyhnání a převážná část jejich lidského kapitálu ve formě schopností a vědomostí — jsou nenávratně ztraceny.

Tento typ migranta (říkejme mu „ekonomický uprchlík“) nezapadá do západních právních kolonek. Ačkoliv připomíná klasického ekonomického migranta, nemůžeme již mluvit o onom „silném aktérovi“, který se dává do pohybu na základě svého kalkulu směřujícímu k lepším životním podmínkám. Je to naopak aktér křehký, který odchází, aby si otevřel šanci alespoň na minimální živobytí.

Ten přichází do západních měst a setkává se s nepochopením ze strany práva i populace. A to navzdory tomu, že západní města s osudem ekonomického uprchlíka mnohé sdílí — jsou ohrožena ze strany stejného procesu, který přináší riziko obdobně neviditelné.

Obdobným způsobem, jakým dochází k záboru životních prostor rurálních obyvatel ve vzdálených zemích, jsou kolonizovány také západní metropole. Zapojováním nemovitostí do systému spekulativního finančnictví dochází k omezení přirozené schopnosti sebeorganizace městských sousedství a čtvrtí. Napadány jsou takto samotné základy politické a sociální robustnosti města — obyčejná sousedství.

Ačkoliv okázalý urbánní prostor dokáže navozovat dojem moci, skutečná síla města tkví v obyčejném, všedním městském prostoru. Městský prostor je přirozeně demokratický — zatímco vládci odcházejí, firmy zanikají a režimy se mění, sousedství existují v mnohem stabilnějším časovém horizontu. Právě na tento přirozeně demokratický městský prostor útočí procesy globálního ekonomického systému. Kolonizují městský prostor tím, že ho proměňují v objekt finanční spekulace. Města se proměňují v důsledku jejich zapojení do spekulativních systémů generování kapitálu. Dochází k de-urbanizaci města, mizí jeho urbánní kvalita, městský prostor se přeměňuje v hustou zástavbu městského vzezření.

Obyčejná sousedství se proměňují v nástroje generovaní užitku pro investory a developery, a to takovým způsobem, který se nemusí překrývat a zpravidla ani nepřekrývá s blahem obyvatel. Hodnota prostoru se zde již neodvozuje od jeho užitečnosti pro městský život — je nově definována svou schopností figurovat na trzích s finančními produkty.

Tento proces ztráty městské kvality je pro nás ale neviditelný - stále vytváří a udržuje hustotu městské zástavby, nemá ale městotvorný účinek. Z obrazu se vytrácí, že vedlejším produktem tohoto systému jsou desetitisíce domácností přicházející o střechu nad hlavou.

Hodnota nemovitosti na finančních trzích přitom není generována splacením hypotéky, ale pouhým podpisem smlouvy a vytvořením dluhu. Tento dluh je poté smíchán s aktivy jiných typů a je obchodován v rámci komplexních finančních derivátů.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná primárně o problém Spojených států, podle Saskie Sassenové se v přepočtu na hlavu s problémem neschopnosti splatit hypotéku potýká v největší míře Německo. Vzniká tak neviditelná krize, která se odehrává v tisících soukromých ložnic a obývacích pokojů.

Tak jsou jako ekonomičtí uprchlíci vytlačování ze svého životního prostoru, jsou obyvatelé měst vytlačování z městského prostoru ztělesněného nenahraditelnými obyčejnými sousedstvími.

Byla by však chyba prohlásit toto za pouhou gentrifikaci, v rámci které při renovaci čtvrtí odchází chudší obyvatelstvo a je nahrazováno obyvatelstvem, které si může dovolit vyšší životní náklady. Populace totiž není vytlačována bohatší populací, ale matematickým modelem generování zisku.

Obdobně jako v případě ekonomických uprchlíků i obyvatelé západních měst v důsledku zatínání systémů generování kapitálu do živého masa města přicházejí o svůj životní prostor, svůj habitat. Ztrácejí tak mimo jiné schopnost jednat jako urbánní subjekty s jejich přirozenou schopností vzdorovat formám moci.

Vystoupení Saskie Sassen bylo zajímavým milníkem. Názory takto radikálně kritické vůči ekonomickému statu quo zazněly, byly vyzdvihovány a setkaly se s pozitivním ohlasem na konferenci architektů a urbanistů, kterou v žádném případě nelze považovat za alternativní. Co víc — jejím hlavním sponzorem je již tradičně Penta, společnost, která se netají developerskými zájmy ne nepodobnými těm, které socioložka popisovala.

Je otázkou, zda se jedná o husarský kousek jedné profesorky, která svou kritiku propašovala zabalenou v sofistikovaném přednesu pod nosem cenzorů, nebo jestli se odborná veřejnost začíná otevírat kritickým pohledům na vztah globálního kapitalismu, společnosti a města.