Před několika lety vzal Vlado Milunić mě a mou ženu do svého ateliéru. Na svých urbanistických návrzích nám zaníceně ukazoval, co a kde by šlo v Praze udělat lépe, než se udělalo a než se právě dělá. A co by se s Prahou dalo udělat, kdyby u nás probíhalo vše jako v civilizované zemi — bez korupce, jánabráchismu a hlouposti.

Nešlo jen o mrakodrapy na Pankráci či zahlcení města supermarkety, proti čemuž Vlado protestoval i veřejně. Hovořil o Praze jako celku. Byl duší i tělem Pražan a doslova jej bolelo, jak s naším krásným městem zachází politická reprezentace, úřednictvo a komise, které rozhodují o výsledku architektonických soutěží.

Po několika hodinách jsme skončili u toho, co štve nás všechny — u stavebních veřejných zakázek, které mu náramně pily krev. Probrali jsme krom jiných i zakázku na Národní knihovnu, jejíž vítěz Jan Kaplický nedodržel zadání (sic!) — a vyhrál, protože měl vyhrát, shodli jsme se. Vlado kritizoval jeho blob i kvůli místu, kde měl stát, nelíbilo se mu, že by tato stavba významně změnila panorama staré Prahy.