Před několika lety vzal Vlado Milunić mě a mou ženu do svého ateliéru. Na svých urbanistických návrzích nám zaníceně ukazoval, co a kde by šlo v Praze udělat lépe, než se udělalo a než se právě dělá. A co by se s Prahou dalo udělat, kdyby u nás probíhalo vše jako v civilizované zemi — bez korupce, jánabráchismu a hlouposti.

Nešlo jen o mrakodrapy na Pankráci či zahlcení města supermarkety, proti čemuž Vlado protestoval i veřejně. Hovořil o Praze jako celku. Byl duší i tělem Pražan a doslova jej bolelo, jak s naším krásným městem zachází politická reprezentace, úřednictvo a komise, které rozhodují o výsledku architektonických soutěží.

Po několika hodinách jsme skončili u toho, co štve nás všechny — u stavebních veřejných zakázek, které mu náramně pily krev. Probrali jsme krom jiných i zakázku na Národní knihovnu, jejíž vítěz Jan Kaplický nedodržel zadání (sic!) — a vyhrál, protože měl vyhrát, shodli jsme se. Vlado kritizoval jeho blob i kvůli místu, kde měl stát, nelíbilo se mu, že by tato stavba významně změnila panorama staré Prahy.

Tehdy jsem poprvé nahlas vyslovil myšlenku, že někteří architekti se snaží svými stavbami postavit pomník sami sobě, bez ohledu na okolí či dílo předků. Dříve jsem se s ní nijak nechlubil, protože mi připadala příliš jednoznačná. Vlado však odvětil: „Velká pravda, na to si musíme připít.“

Člověk se smyslem pro krásu a spravedlnost

Kdy jsem Vlada poprvé potkal, nevím určitě. Myslím, že to bylo v první půli devadesátých let na demonstraci za Bosnu na Malostranském náměstí, kterou pořádalo sdružení Tolerance. Vlado byl všude, kde mohl protestovat proti bezpráví. A války v bývalé Jugoslávii mu pochopitelně nedaly spát. Z Chorvatska do Československa odešel v patnácti letech, ve věku dost pokročilém, aby si člověk uvědomoval souvislosti.

Na pravidelné akce Za Bosnu a později Za Kosovo — i do restaurace po jejich skončení — přicházeli i další Pražané z bývalé Jugoslávie, třeba známý intelektuál Raymond Rehnicer nebo vynikající novinářka Goranka Oljača, které odešla z Bosny po bombardování Sarajeva.

Až do příchodu Ukrajinců se u nás zacházelo s uprchlíky často xenofobně. Odpovídalo proto Vladovu smyslu pro spravedlnost, že nevynechal jediný uprchlický festival RefuFest, který každý rok v Praze pořádal sdružení Berkat a v současnosti jeho odnož InBáze.

Tam jsme se potkávali, ochutnávali jídla, která uvařily či upekly uprchlice z různých zemí, popíjeli jsme gruzínské víno a vynikající koňak gruziňák, jedli čečenský čepalgaš, pelmeně, boršč či dobroty z Afriky a střední Asie, poslouchali hudbu, kterou uprchlíci hráli. Sledovali jsme zblízka prostřednictvím smyslů jinou kulturu — byl a je to velký svátek pro lidi s uměleckou duší. Vlado tam nemohl chybět.

Ani jsem to nečekal, protože jsem mu nedal vědět předem, byv zavalen prací, ale přišel mě podpořit na Výstavu proti rasismu, pro niž jsem napsal polovinu vystavených textů. Když jsem na otevření výstavy v pasáži paláce Lucerna kritizoval rasismus a xenofobii v České republice, pokyvoval hlavou a tleskal jak o život.

„Jako bych to řekl já,“ plácal mě poté po rameni. Samozřejmě jsme setkání využili a zaskočili jsme do kavárny Lucerna. Obyčejný pokec nám oběma šel vždycky dobře, na něm jsme postavili naše přátelství. Oba jsme si zanadávali na rasismus a xenofobii a bylo nám hned o trochu lépe.

Po Vladovi nám v první řadě zůstává jeho a pana Gehryho Tančící dům. V Praze je velmi málo současné architektonické krásy, až na naprosté výjimky, k nimž tato stavba určitě patří. A mám za to, že o krásu mu šlo na prvním místě.

Milý Vlado, odpočinek ti přát nebudu, protože nad tím bys jen mávl rukou. Přeji ti, ať tam, kde jsi, máš hodně krásy podle vlastního gusta.