V rámci letošního Jiráskova Hronova jsem viděla inscenaci HRA-Nic-E, vytvořenou pro hraní v dřevníku Broumovského kláštera. Neviděla jsem ji tam, ale v Divadle Aloise Jiráska v Hronově, ale to jí na autentičnosti neubralo, Alois Jirásek v té komedii vystupuje jako jedna z postav, tak se jen vrátil do svého rodiště.

Diváci ocenili režiséra Radovana Lipuse, scénáristku a dramaturgyni Renatu Putzlacher, scénografa Šimona Cabana i profesionální a na přehlídce amatérského divadla také amatérské herce.

Na vzniku inscenace se podíleli také místní muzikanti kolem Kamila Remeše, kteří hráli jednak barokní hudbu, jednak ústrojně do scénáře zamontované písničky zejména Karla Plíhala (Jaromír Nohavica se doufám neurazí).

Dějiny obyvatel, nikoli režimů

Personifikovaná Hranice v podání Martiny Longinové, zprvu zelená, jen na rukávech pruhovaně označená, pak celá výstražně pruhovaná a na rukávech khaki, brechtovsky provedla diváky historií regionu od německé kolonizace přes několik válek a odsun Němců až do současnosti.

Velkou úlohu tvůrci připsali i Emerichu Rothovi, olympionikovi z doby před první světovou válkou a pozdějšímu majiteli pražského obchodu se zálesáckým zbožím, jehož komunisté potrestali za propagaci západního životního stylu a amerikanismus a který dožíval v chudobě na Broumovsku (když se byl předtím pokusil o záchranu Vrbaty a Hanče v Krkonoších).

A celou revuí diváky provází česko-polský pár mladých lidí, kteří se pomocí mobilů stále hledají, pletou, jazykově (ne)dorozumívají.

V případě HRA-NIC-E se podařilo vytvořit inscenaci pro naprosto všechny typy diváků — vzdělanci ocení literární narážky, děti baví písničky, teenageři mají radost z česko-polského páru (zvlášť holka je štíhlá, jako bývaly Polky za časů Solidarity, českým klukům se líbily), milovníci vlastivědy se leccos dozvědí a všeho je tam přesně s mírou, nic nepřetéká.