Beletrie nás zve k tomu, abychom na základě několika slov tvořily ve svých myslích nová města a nové světy, setkávali se na blízko s osudy jiných. Při čtení jsme často v širokém světě vlastní imaginace a zároveň zabráni velmi hluboko do osudu druhého.

Knihy rozvíjí představivost, posouvají horizonty našeho poznání, nabourává hranice našich životů. Mohou být jako čarovný koberec, který nás odnese pryč ze stresu, nudy nebo samoty. Na opuštěný ostrov bych si vzala knihu a ve vězení by mi zachránila život.

Přes to všechno je pro mě poměrně těžké nalézt šest prozaických, beletristických knih které mě ovlivnily. Snáze mě napadají sbírky básní, filmy nebo písně.

Na konci výběru svých „šesti“, ale musím uznat, že to byly velkou měrou i beletristické knihy, které jsme četla, které mi otevřely světy, ve kterých jsem se rozhodla zůstat nebo je alespoň pravidelně navštěvovat. Nic nezmění člověka tolik jako příběh druhého, který se odváží vyslechnout a prožít.

Arthur Ransome: Vlašťovky a Amazonky

První knihy, jejichž příběh jsem vyslechla, byly ty, které mi četli druzí. Především dědeček, který s mým narozením na přelomu dvou režimů právě odešel do důchodu. Byl to člověk věnující se vojenství v době míru, jeho hlavním válečným zážitkem bylo ohlášení skutečnosti, že se spojenecká vojska už přibližují k Plzni.

Svět, který pomáhal na konci druhé světové války vytvářet, režim, díky kterému vyrostl, který se pokoušel na konci sedmdesátých let změnit a který ho hluboce zklamal, se uzavíral. Zbývaly mu ještě necelé tři desetiletí života, které věnoval z velké části péči o nás, vnoučata.

Četl nám mnoho dobrodružných knih a fantasy literatury. Nejvíce mi utkvěla věta z knih Arthura Ransomea, kterou pronáší otec, ke svým dětem, které se vydávají na moře: „Nejste-li packalové, neutopíte se.“

Ursula Kroeber Le Guin: Příběhy ze Zeměmoří

První knihou, do které jsem se pustila zcela dobrovolně a sama, byla kniha povídek Ursuly Kroeber Le Guinové Příběhy ze Zeměmoří. Nepamatovala jsem si z ní ještě vytříbenou společenskou kritiku, kterou do svých příběhu autorka včarovala.

“...právě tenkrát si vesnické a především babské čáry získaly špatnou pověst, které se od těch dob nezbavily... Čarodějnice představovaly bohatou studnici zaříkadel a čar, které měly zajistit dobrý užitek určitých podniků.

Ale když to při porodu nebo na poli dopadlo špatně, mohla za to čarodějnice. A špatně to dopadlo častěji než dobře — jak také jinak, když spolu čarodějové válčili a používali jedy a kletby, kdy se jim zamanulo, jen aby získali okamžitou výhodu, ale už nepomysleli, co bude dál.”

Nezapomenutelnou se stala scéna, ve které mladý zotročený čaroděj Vydra získává zpět svoji svobodu skrze podivné propojení s otrokyní Anieb umírající při práci v dole.

Mladík, který si teprve osahával svoji moc, se při prvním kouzlu proti nespravedlnosti dostal do tíživých magických pout nejsilnějšího čaroděje známého světa Galluka. Tento temný mág Galluk svoji moc zaprodal spolupráci s mocnými nájezdníky, kteří zemi nevládnou, jen ji drancují. Díky této spolupráci zotručujícího pólu spirituality a kruté, neřízené moci je možné ničivé zneužívání země.

↗

Příběhy ze Zeměmoří nabízí fantaskní zápletky i vytříbenou společenskou kritiku. Foto sanatatak.com 

Doly neškodí jen zemi: vzácnou látku je možné vytěžit jen skrze tělo umírající otroka.

Anieb je ženou uvězněnou v nejzanesenějších komnatách spalovny, je na dně země, umírající, její vlastní tělo je zdrojem, skrze který její otrokář získává své bohatství. Umírající Anieb se však podaří navázat spojení s Vydrou. Předává mu nejcennější věc — pocit vnitřní svobody.

Vydra získává odvahu, aby se Gallukovi postavil a pohřbil ho na dně jeho vlastní mocenské hry. Vydra vysvobozuje Anieb z jejího vězení v dole. Dívka ještě naposledy spatří kraj, ve kterém vyrostla, a pak umírá. Konec jejího příběhu je ale teprve začátkem příběhu čaroděje Vydry, kterému se díky její pomoci podařilo získat zpět svůj život.

Alice Sebold: Pevné pouto

Dívčí román, který jsem dlouho považovala za svojí nejoblíbenější knihu se jmenuje Pevné pouto. Jeho hlavní hrdinkou byla dívka, již mrtvá, sledující, jak policie vyšetřuje její násilnou smrt, sledující svoji rodinu, o rok mladší sestru a přátele.

Tento román mi pomohl si uvědomit cenu daru života, který jsem měla celý před sebou. Jezdila jsem v kolečkovým bruslích po obrovském hřišti na kraji sídliště a vnímala tu obrovskou prázdnou plochu jako svoji začínají pouť, která čeká na své příběhy.

Alice Sebold příběh znásilnění a vraždy, který je skutečně děsivý, uměla zasadit do širších souvislostí. Ukazuje jeho tíživost, otisk v životě bližních oběti, nekonečný dopad, ale stejně tak kreslí cesty, které vedou z utrpení. Popisuje drobné radosti, které utrpení zacelují.

Učí vnímat cizí tragédii nikoli jako novinový titulek, ale jako součást něčího světa. Špicuje uši, aby zaslechla jemné a pravidelné klapání „božích mlýnů“, ale také ty nejutajenější a nejbolestnější slzy ztrápených.

Bible

Když píšu o knihách, které mě ovlivnily, nemohu opomenout Bibli. Větší část dospívání jsem nad ní usínala. Pomocí tenké knížky Hesla Jednoty Bratrské jsem četla verše vybrané na jednotlivé dny a dohledávala si v Bibli i delší oddíly, které jsou dnům v roce přiřazeny podle liturgického kalendáře a plánu čtení.

Když jsem ve čtrnácti dostala svoji první Bibli, rozhodla jsem se ji vozit od té doby všude s sebou. Paradoxně moje téměř každovečerní chvíle s Biblí skončily ve chvíli, kdy jsem začala studovat evangelickou teologii a čtení Bible po mně začalo studium vyžadovat.

Tehdy jsem svoji tehdy již značně použitou Bibli vložila do křiklavě růžového obalu se slonem, který mi měl připomínat, že ukrývá vášnivá tajemství a dobrodružné boje, nejen rodokmeny a paragrafy nebo „teologická stanoviska“.

Číst Bibli denně pro mě znamenalo s ní navázat klidný, vyrovnaný vztah. Už na mě jen nehřímala z kazatelny, už jsem znala její paradoxy, poezii, jemné i drsné hlasy. Užívala jsem si tu svobodu, kterou si těžce vybojovávali kdysi čeští bratři poschovávaní v horských vesničkách.

Mohli být tehdy za držení Bible kralické zbiti nebo vyhnáni. Ale stejně ji doma měli, schovávali a předávali z generace na generaci.

Ve znalosti Bible může být ona svoboda poznání. Vědomí, že si na mě nějaký „držitel svaté pravdy“ jen tak nepřijde. Protože znám celek, protože vím o kontextu, jelikož ji mohu číst od alfy po omegu. A nebojím se jí a ani těch, co s ní šermují jako se zbraní.

Musím ještě dodat, jak často mě lidé, kteří nahlas vykřikují, že Bibli znají, zklamou. Používají ji často právě jako meč, jednotlivé verše jako bomby, které po sobě hází v konverzacích z bezpečí svých názorových tvrzí.

Mluví o Bibli jako o řádu věznice. Jako by vedli debatu o počasí a neustále jen upozorňovali na kulové blesky. Neměli chvíli pro paprsky slunce nebo jemný déšť.

Musím přiznat, že v Bibli je také velmi lehké se ztratit. Otevřít ji a najít slova, která jsou, vytržená z kontextu, pro dnešního čtenáře naprosto nepřijatelná. Toto prokletí stáří textu sdílí Bible s Koránem. Pokud Bibli čteme, nezapomínejme na to, že je to stará kniha, psaná starým jazykem a často plná starého násilí, které se nám již často i s její pomocí podařilo zmírnit nebo téměř zastavit.

↗

Volnost knihy Na cestě spočívá také v překlenutí tradiční morálky. Ve světle knihy se morálka vyjevuje jako něco měšťáckého, otázka, která vás netrápí, když počítáte dolary na teplé jídlo. Repro DR

Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo

Výběr následující knihy pro mě byl výběrem nejnáročnějším. Přemýšlela jsem nad spoustou úžasných knih ze seznamů povinné četby. Nad Egypťanem Sinuhetem, Quo Vadis a dalšími. Nakonec jsem si, ale uvědomila, že pro mě zůstává důležité dílo českého autora Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo.

Bolestně totiž hloubá nad tím, jak sloužit druhým i v rámci těžkopádného a často zlého systému. Tato kniha se pro mě stala knihou morálních dramat a potácením se mezi černou s světlešedou.

Děj knihy je zasazen do doby rekatolizace, odráží ale i autorovu žitou zkušenost normalizace. Ze vzpomínek na četbu mi vysvítá obraz mladého kněze, který uspořádá v kostele vánoční hru. Jedním z poselstvích hry je, že právě narozený Ježíš patří především pastýřům a prostým lidem, nikoli vrchnosti a kněžím.

Hlavní postava knihy, tehdy již zoufalstvím poznamenaný páter Had, se na hru dívá z odstupu a s vědomím, že „skutečnosti je jinde“. Tuší, že naivita jeho kolegy brzy vezme za své. A přesto je tento okamžik jinak ponuré knihy paprskem, který nakonec rozčesává ony závoje šedé.

Kniha bezmocně vynáší otázky. Jak ustát potácivé tango mezi idealismem a pragmatismem? Jak si uchovat lidskou tvář v rámci nelidských okolností a institucí? Podobnou otázku si kladu zas a znova jako pedagožka, která ráda dává prostor individualitě, jako křesťanka, které se hnusí sektářství, jako polyamorička, která nakonec vytváří stabilní rodinné zázemí.

Celá tragičnost Tovaryšstva Ježíšova, celá jeho totalitárnost nakonec spočívá v rezignaci. Neochotě k sebevydání, neochotě ke kreativitě. Tato hluboká únava a udolanost je tváří v tvář dunícím kolům těžkého režimu snadno pochopitelná, nelze ji ale dál opakovat.

Jack Kerouac: Na cestě

Proč Na cestě? Protože je proudem, protože je řekou. Protože je výrazem svobody. Tentokrát nejen v duchovních smyslu. Svoboda románu Na cestě je něčím hmatatelným, něčím až tíživým, je ohmatáním všech hranic, ať vnějších nebo vnitřních.

Je beatnickou hymnou, je mapou podle které se musíme zákonitě ztratit, je oním malarickým bodnutím komára, kvůli kterému se probudíte sami v Mexiku a váš nejlepší přítel (a všichni víme, že taky trochu milenec) je stovky mil daleko.

Na cestě je básní psanou v chvatu s energií vzkazu od milenky, s obsahem cestopisu a dynamikou románu. Je vztyčeným prostředníčkem některým předchozím titulům tohoto výběru. Jak nakonec lze jinak žít než na cestě? Jak jinak překlenout nesmiřitelné rozpory než pohybem? Jak jinak přečkat věk, kdy poprockové hvězdy páchají sebevraždy a dopachtit se až ke kristovým létům?

Volnost knihy Na cestě spočívá také v překlenutí tradiční morálky. Ve světle knihy se morálka vyjevuje jako něco měšťáckého, otázka, která vás netrápí, když počítáte dolary na teplé jídlo.

Svoboda románu Na cestě na mě čekala jako červený cadillac zaparkovaný v rohu sídlištního sluncem ošlehaného parkoviště. Četla jsem ji už na gymplu, zjenodušenou v edici Penguin Readers. Samozřejmě jsem si mohla užít stěží polovinu krásy, volnosti a překotnosti jejího jazyka.

Ale už jsem na to červené auto v rohu parkoviště prostě nemohla zapomenout. Věděla jsem, že tam někde stojí, když se kolem mě stahovala mračna klerikalismu. Když jsem začala chápat, že mluvit tolerantně není to samé jako mít hluboko v srdci zažitý respekt.

Zkrátka, když moje vize „poklidnýho měšťanskýho“ štěstí začala plesnivět a rozpadat se zevnitř. Tehdy stačilo jen zalovit hluboko v kapse a nahmatat ty klíčky od zaparkovaného cadillacku. Otevřít beatnickou bibli. Věděla jsem, jak krásná je drsná vydannost životu na cestě. Že venku není čeho se bát. A nejste-li packalové, neutopíte se.