„Kniha je jako lžíce, kladivo, kolo nebo nůžky. Jakmile jste je jednou vynalezli, už to lépe udělat nemůžete,“ řekl jednou nedávno zesnulý vynikající spisovatel Umberto Eco. A měl pravdu. Číst knížky znamená prožívat životy, které díky lidským omezením nejsme schopni stihnout. Jen v knížkách a blázinci můžeme být kýmkoliv, bez omezení zažít cokoliv. Právě díky subjektivnímu prožívání, které čtení knih provází, je těžké o nich psát, přemýšlet či interpretovat.

Ano, i mě byl dán úkol zamyslet se nad vlastní minulostí a vytáhnout z ní šest knih, které mě nejvíce ovlivnily, zaujaly nebo jsou hodny doporučení. Po dvoutýdenním usilovném přemýšlení jsem došel k přesvědčení, že to není možné. Vybraných šest knih proto odráží mou současnou náladu a vnitřní rozpoložení, spíše než by skutečně znamenaly šest pro mě nejdůležitějších knih. Ostatně, zpětná rekonstrukce vlastního života je vždycky jen interpretace.

Arthur C. Clarke: Vesmírná odysea

Mé čtenářské dětství a období rané puberty provázely zejména detektivky Agathy Christie a Arthura C. Doyla. Neméně významnou roli jsem přisoudil sci-fi knížkám, od brakových po kvalitní. Z tohoto období musím vyzdvihnout famózní sérii legendy science fiction Arthura C. Clarka, jeho Vesmírnou odyseu. Na první díl jsem v knihovně narazil náhodou, pro další jsem již šel cíleně.

Jako silně techno-optimistický příběh pro mě Vesmírná odysea představovala úplně nový svět, který na rozdíl od jiných sci-fi knížek působí uvěřitelně a z nějakého neznámého důvodu i autenticky. Clarkova odysea není jenom plochou přehlídkou technologií a jejich možností, ale i etických otázek s technologií spjatých. Neobrátí se nakonec proti nám?

Nejlepší pasáží je pak závěrečná vzpoura proti Prvorozeným, stavitelům černých monolitů, kteří celou historii ovládají lidstvo. Jakoby chtěl Clarke říct, že lidská emancipace není možná jen pomocí technologií (a zde s Clarkem souhlasím), ale i pomocí vynalézavosti a lsti rozumu.

Stejně tak bych mohl namísto oslavné ódy napsat kritický komentář na Clarkovu přemrštěnou víru v technologická řešení, která nás mnohdy odvádějí od skutečných řešení každodenních problémů. Ve své době mě však Clarkova neotřelá cesta do neznáma uchvátila a naučila snít.

Honoré de Balzac: Otec Goriot

Nic nedefinovalo můj živelný odpor k romantismu jako četba realistických děl, zejména od klasiků ruského a francouzského realismu. Z nepřeberného množství skvělých autorů a knížek (Dostojevskij, Zola, Hugo) však vyčnívá příběh prostého výrobce nudlí známého jako Otec Goriot.

Balzac je při svém popisu zhýralé měšťanské kultury tehdejší francouzské společnosti naprosto nekompromisní. Člověka v ní nedefinuje osobnost, ale jeho společenské postavení, kterého zase není možné dosáhnout bez pravidelného přísunu peněz. Goriot postupně rozdává veškeré své jmění rozhazovačným dcerám, které si díky nim kupují své místo ve společnosti a nakonec umírá v bídě a osamění.

Do opozice postupnému chřadnutí otce Goriota staví Balzac osud hlavního hrdiny, Evžena de Rastignaca, který od začátku faleš celé situace odmítá. Jeho přeměna z mladého idealisty na povrchního a prohnaného „mladého šlechtice“ je zdrcující výpovědí o moci společenských sil, které člověka přetvářejí k obrazu svému.

Goriotův pád a Rastignacův vzestup se navzájem doplňují, jsou na sobě navzájem závislé. Tragikomiku celého příběhu nejlépe popisuje dilema, které v knížce předestře uprchlý galejník Vautrin. Kdyby jste mohli získat skvělé společenské postavení a hromadu peněz, přičemž na druhém konci světa zemře vám neznámý mandarínec, přijali byste takovou volbu?

Franz Kafka: Nezvěstný

Už když jsem četl Kafkův Zámek, věděl jsem, že jeho knížky jen tak neopustím. V období sedmnáctého roku svého života jsem přečetl snad každou knížku i povídku od svérázného česko-německého autora, známého podivína. Jeho karikaturní a v lecčems nesmyslné světy jsou mnohdy nejdokonalejší alegorií každodenní reality. Nezvěstný (v jiném překladu Amerika) mě z Kafkova díla zaujal nejvíc, hlavně díky účinnému propojení sociální kritiky a kafkovské absurdity.

Cesta naivního chlapce Karla je přesným opakem příběhu o americkém snu. Karel přijíždí do Ameriky, kde jej (i díky jeho naivitě) postupně všichni okradou nebo zotročí. On sám není schopen čelit společenské mašinérii ani všemožným intrikám lidí, kteří v něm vidí snadný terč.

Nejsilnější pasáží pro mě bylo období, kdy Karel pracuje v hotelu Occidental. Kafka při líčení života v hotelu nedává prostor žádné idealizaci, představuje ho jako stroj tvarující člověka a uzavírající ho do jednoho světa, ze kterého není úniku. Do toho zapadají i pokřivené vztahy mezi lidmi, které prostředí hotelu vyvolává.

Nemohu opomenout i poslední (již nedokončenou) pasáž, kdy Karel musí sloužit zpěvačce Bruneldě. Rozhodnutí zůstat otrokem u rozmařilé zpěvačky u něj padne poté, co uvidí alternativu v podobě studenta, který v noci studuje a přes den pracuje (přičemž spánkový hendikep dohání pitím kávy). Tím se dokonale vyjasní motiv Kafkova pesimistického románu (i prakticky celého jeho díla) v celé kráse. Není úniku, proti systémové zlovůli se nejde bránit, jen podlehnout.

Umberto Eco: Jméno růže

Umberto Eco dodnes patří k mým oblíbeným autorům. Před neméně skvělým Pražským hřbitovem jsem dal přednost kultovnímu Jménu růže, ve kterém Eco dokázal do smysluplného celku poskládat celou mozaiku motivů a nápadů. Knížka se dá číst jako detektivka, teologické pojednání, historické vyprávění o konci středověku, sémiotickou hru nebo kritiku církve. Ideální je však vnímat všechny roviny.

Eco vystavěl kontrast mezi moderním humanismem a racionalismem Viléma z Baskervillu, alter egem Sherlocka Holmese a Viléma z Ockhamu, a tmářským fundamentalismem středověké církve ztělesněným inkvizitorem Bernardem Gui a fanatikem Jorgem. Abych případnému čtenáři či čtenářce neprozradil zápletku, naznačím jenom dvěma úryvky z Ecovy knížky, které jsou platné dodnes. Ostatně sám Eco vždy tvrdil, že každý příběh, ať se odehrává kdykoliv a kdekoliv, stojí jednou nohou v současné realitě.

„Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost“.

„Antikrist se může zrodit i ze soucitu, z nadměrné lásky k Bohu nebo k pravdě, jako se kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.“

Sinclair Lewis: Babbitt

Babitt je typickým konzervativním maloměšťákem z americké střední třídy. Věří na americký sen, nenávidí liberály a socialisty, dělníky by držel zkrátka a hodnotu člověka posuzuje podle stavu jeho konta. Z jeho poměrně nudného života jej vytrhne až vzrůstající dělnická stávka, díky které na chvíli zapochybuje o svých hodnotách.

Sinclairova kniha má však oproti podobným dílům (jmenujme například Millerovu Smrt obchodního cestujícího) podstatné přesahy. Sinclair dokázal výborně popsat, jaký vliv má na formování Babittových názorů maskulinita. Jeho ideálem je férový chlap od rány, je členem několika pánských klubů (Ligy uvědomělých občanů, Klubu našinců, Atletického klubu) a chudoba je pro něj selháním mužských schopností.

Sinclair v Babbittovi zachytil i generační napětí, ztělesněné rebelantským Babbittovým synem Tedem. Na svou dobu podrobil americkou společnost (knížka poprvé vyšla v roce 1922) silné kritice hodnot, ze které by (nejen) americká společnost nevyšla dobře ani dnes. Není divu, že Sinclair za Babbitta získal Nobelovu cenu.

Ivan Landsmann: Smetanová revoluce

Se svérázným Landsmanovým dílem jsem se setkal na střední škole, kde nás učitelka společenských věd naverbovala na výborné divadelní zpracování jeho nejslavnější knihy Pestré vrstvy. V ní Landsmann popisuje svůj život horníka na severní Moravě a jeho následný útěk před komunistickým režimem do Holandska. Právě v Holandsku se potkal s Jaroslavem Hutkou, který jej k psaní přivedl.

Síla Landsmannových knih je v jeho autenticitě. Jsou psány bez příkras, bez zbytečného dramatizování, jsou plné vulgarit a dialektu. Mnohé pasáže se odehrávají v hospodě a jsou často téměř doslovnými přepisy. Smetanová revoluce oproti jiným Landsmannovým dílům přidává navíc jeden důležitý aspekt. Jak již název napovídá, odehrává se po sametové revoluci.

Bývalý horník Josef se snaží adaptovat na podmínky života v nové společnosti, avšak po revoluci pro něj už není místo. Svou ostrou mluvou, nezřízeným hospodským životem a prostomyslností postupně naštve všechny v okolí a sám skončí na dně. Josefa při čtení nenávidíte a zároveň je vám ho líto.

Hodnota Smetanové revoluce je hlavně v deziluzi, kterou Landsmann prožívá po návratu z holandského exilu. Je autentickým vyprávěním z periferie, kam často nevidíme, ale kam moc dopadá nejsilněji, jak by řekl Foucault. Patří mezi příběhy odvržené, které se o devadesátých letech nevypráví. Je vzkazem o lidech, kteří Landsmannovými slovy „v porevoluční době ztratili půdu pod nohama, s nevalným úspěchem se snažili podnikat, ale dravý porevoluční trh byl na ně příliš“. Je příběhem z místa, kde jsem se narodil.