Umberto Eco mi dluží peníze. Jeho mohutné romány i sebrané eseje skupuju od puberty a postupem času jsem zjistil, že Ecův hltavý a široký zájem je nakažlivý. Infikován jeho výklady historických bizarností jsem nabíhal do antikvariátů, a pak se z nich potácel jako z kasina: bez peněz a s odhodláním se tam zase vrátit. Nastřádal jsem tak podivné spisky o zednářích, kabale, dějinách templářů a mystických spolků, univerzálních gramatikách i bájných kontinentech. Většina z nich ještě čeká na přečtení nebo na to, až jim začnu aspoň trochu rozumět.

Ale určitě dluží i dalším. Málokterý akademik totiž zasáhl kulturu tak vlivně a zábavně. Své poznatky z mediavelistiky, sémiotiky a filosofie včleňoval do vědeckých statí, detektivek a kratších esejů. Například Jméno růže naplnil dlouhými a odbornými traktáty. Nakladatel ho přemlouval, aby je odstranil — jaké čtenáře to vůbec zajímá? Ale Eco odmítl.

Nakonec se prodalo přes 14 milionů výtisků.

Eco ostatně nikdy neuzavíral své teoretické bádání před světem. Naopak skrze něj komunikoval. Živý zájem o vývoj společnosti dokazovala jeho olbřímí knihovna. Vlastnil přes třicet tisíc knih (a přibližně stejný počet čestných doktorátů). Návštěvníky svého knižního labyrintu dělil na dvě skupiny. Jedna, ta početnější, se okamžitě ptala: „A to všechno jste přečetl?“ Jen mizivé procento pochopilo, že neustále rostoucí sbírka není přehlídkou ega a čtenářských skalpů.