Kdo je tady nepřítel?

Lukáš Senft na příkladu války v Iráku popisuje, jakým způsobem vzniká obraz nepřítele. Překvapivě velkou roli zde hraje umění, dnes především film. Další důležitou složkou je obvyklý způsob přemýšlení.

Důvodem k útoku na režim Saddáma Husajna v roce 2003 byly informace o chemických zbraních. Amerika se vydala do Iráku, aby arzenál zbraní hromadného ničení zabavila a svrhla vládu tyrana. Po dobytí země ovšem zbraně nikde nebyly.

Informace o nich totiž dodal Rafid Ahmed Alwan al-Janabi zvaný Křivák. Všechno si vymyslel. Ani nedostudoval chemické inženýrství. Pod tlakem německých tajných služeb jim odevzdal zprávu, kterou sepsal ve svém pokoji na ubytovně. Falzifikátor, který svou fabulí zasáhne do scénáře dějin, je ale téměř archetypální postava západní civilizace.

Příběh skutečnější než realita
Jako jeden z prvních výrazných podvrhů jmenujme dopis kněze Jana. Ve dvanáctém století se objevila zpráva o bohaté říši rozkládající se za muslimskými státy. V této zemi měl vládnout křesťanský vládce kněz Jan.

Území bylo domovem roztodivných zvířat i zdrojem nerostného bohatství: „Na našem území se rodí a žijí sloni, dromedáři, velbloudi, hroši, krokodýlové, methagallinariové, cametheternové, thinsiretové, pardálové, divocí osli, bílí i rudí lvi, medvědi a bílí jeřábi, němé cikády, ptáci nohové, tygři, šakalové, hyeny, divocí voli, hadí káňata, divoši, rohatí lidé, faunové, satyrové a ženy stejného druhu, pygmejové, psohlavci, obři zvící čtyřiceti loket, jednoocí lidé, kyklopové, pták zvaný fénix a téměř všechny druhy zvířat žijící pod nebeskou klenbou.“

Tento dopis se stal po několik století důvodem pro křesťanské expanze na Dálný východ a o knězi Janovi mluvili králové i papežové. Byl považován za potenciálního spojence výbojného křesťanského impéria.


Informace o zbraních hromadného ničení v Iráku si vymyslel Rafid Ahmed Alwan al-Janabi zvaný Křivák. Foto repro Válka lží

Další falzifikaci, která otřásala Evropou, vyrobil mystifikátor Léo Taxil tvořící na konci devatenáctého století. Dvanáct let psal rozsáhlé spisy zaměřené proti svobodným zednářům. Díla se tvářila jako dokumentární reportáže a investigativní odtajnění hrozivých tajemství skrytého bratrstva. Vše bylo samozřejmě smyšleno.

Celá kauza a spisy (s bulvárně skandálními názvy jako třeba Ďábel v 19. století nebo Tajnosti francouzského zednářstva) posloužili jako zdroj mediálního útoku církve na konkurenční společenství svobodných zednářů. Snadno se tak mohla ukázat jejich domnělá libertinská dekadence, spolky se Satanem a pekelné republikánství ohrožující trůn i papežský stolec.

Falza u zrodu staletí
Nejvíce charakteristické jsou ale slavné Protokoly sionských mudrců. Jejich vydání připravili zřejmě dva agenti ruské tajné policie, aby přesvědčili cara Mikuláše II. o přísném postupu vůči všem liberálním tendencím. Text se tváří jako zápis ze schůze židovských vůdců, kteří dohadují strategii k ovládnutí světa. Genealogie spisu nám nabízí fascinující pohled na způsob vzniku takového podvrhu. Jedná se totiž o sumarizaci románových klišé, která byla zkrátka prohlášena za fakta.

Vzorec, na němž stojí Protokoly (tajná skupina se sejde a domluví spiknutí na ovládnutí světa), dohledal Umberto Eco zpětně až do osmnáctého století. Jezuita Barruel vydal knihu, kde označuje Velkou francouzskou revoluci za výsledek spiknutí templářů, jakobínů a zednářů. A ty všechny vedli ilumináti (po Židech zatím ani stopy). Poté se struktura spiknutí vytváří ryze na poli beletrie. V románech Eugéna Suea se o světovládu snaží jezuité – o jejich taktikách vypráví knihy Bludný Žid a Tajnosti lidu.

Liberální žurnalista Maurice Joly dosazuje do role chtivého vládce Napoleona III. Alexandre Dumas vrací příběh do tajuplných kruhů iluminátů v románu Josef Balsamo. Scházejí se v noci, při měsíčku, setkávají se zde vůdci bratrstva z celého světa.

Stejnou scenérii používá Herrmann Goedsche, který nechává svůj antisemitský zápal projevit v knize Biarritz – zde už ale figurují zástupci židovstva plánující pod plachetkou noci rozvrat celého křesťanského světa. Tyto fabulované scény jsou vytrhovány z kontextu a zveřejňovány jako seriózní zpravodajské informace. Tato tendence ústí ve zpracování celé scény tak, jak byla vytištěna v Protokolech.

Ty pak byly Hitlerem považovány za knihu, jejíž poselství promění svět k obrazu konečného řešení. „Protokoly nám úděsnou pravdivostí odhalují podstatu a působení židovského národa, jeho vnitřní organizaci a jeho konečné cíle,“ píše v Mein Kampf. Fantazie romanopisců se tak staly součástí ospravedlnění tragédie šoa.

Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan říkal, že realita má strukturu fikce. Vlivná falza měla na reálnou politiku větší vliv, než bychom v moderní Evropě čekali. Západ, svět pozitivistické a experimentální vědy, nechal o budoucnosti rozhodnout brakové příběhy. Děj dvacátého století odstartovaly Protokoly. Současné století započala válka v Iráku stojící na svědectví vybájeném na jedné německé ubytovně.

Nepřítel jako zachránce politiky
Alfred Hitchcock tvrdil, že čím lepší a působivější je padouch, tím lepší je film. Podle podobného pravidla se mnohdy tvoří i politický boj. Zmíněný Umberto Eco nechává v jednom svém románu promluvit tajného agenta, který se snaží, aby lid neobrátil svou nespokojenost proti vládci. To zajišťuje tím, že pro obyvatele shání protivníka.

„Lid potřebuje nepřítele. Božská prozřetelnost nám dala Židy, tak je probůh použijme, a modleme se, aby tu vždycky byl nějaký Žid, kterého je třeba se bát a kterého je třeba nenávidět. Máme-li dát lidu naději, musí tu být nepřítel. Nepřítel je přítel národů. Vždycky musíme někoho nenávidět, abychom se cítili vykoupeni ze své bídy.“

Vždy je ale zásadní otázka, kdo přesně má být tímto nepřítelem. Nestačí, aby pouze ohrožoval „obyčejné“ lidi. O povaze protivníka rozhoduje hlavně podstata vládnoucí ideologie. Konzervativní církev se obávala individualistického volnomyšlenkářství republikánů, třetí říše se chtěla vymezit proti židovské menšině a USA viděly nepřítele v totalitním Sovětském svazu. Husajn se mohl proměnit ve veřejného nepřítele č. 1 pouze tehdy, pokud zapadal do scénáře většinového světonázoru.

Příběh o silácké Americe, která nás může a musí zachránit od Saddáma, potřebuje být ospravedlněn ideologií, která přirozeně souhlasí s takovou představou USA jako hegemonického impéria. Musí se opírat o to, čemu filosof Antonio Gramsci říká senso comune – obvyklý způsob přemýšlení. Jde o myšlení, které je pro nás tak samozřejmé, že si ani neuvědomujeme jeho nahodilost, jeho dobovou podmíněnost – nejsme schopni myslet jinak. Senso comune umožňuje vyprávět o tom, kdo je hodný a kdo je zlý.

Dobovému přemýšlení odpovídají i způsoby, jakým se o nepříteli mluví. Lidé devatenáctého století, uvyklí na fejetonové romány, museli obdržet beletristický příběh o složitém spiknutí s celou škálou oblíbených klišé. Útok na Irák byl proveden podle narativu akčního filmu: zlý režim chce nějakou nebezpečnou zbraní ohrozit Ameriku a statečný vlastenec musí zasáhnout, nakopat režimu zadek a zbraň deaktivovat.

Většinou se umění chápe jako odraz politické situace. Nefunguje ale tento vztah spíše oboustranně? Nemůže fiktivní příběh předznamenat podstatné politické kroky (třeba už jen proto, že vyjadřuje naladění společnosti a jemné záchvěvy nálad a rozpoložení)? Byl Rambo vyjádřením podstaty tvrdé vlády Ronalda Reagana? Nebo se Reagan nechával inspirovat svým oblíbeným filmem? Vždyť Reagan proslul větami typu: „Včera jsem viděl Ramba, takže příště budu vědět, co mám dělat“.

Ještě v roce 2000 byl nepřítelem amerického hrdiny podlý ruský terorista (tolik let po pádu berlínské zdi a Západ stále postrádal náhradu za Sověty v roli zloduchů). Hrdina filmu Agent Red (2000) musí totiž zničit chemický virus ruských teroristů (chce jej odstřelit torpédometem), kteří touží otrávit celé USA.

Za necelé tři roky po premiéře si skutečné americké tajné služby vyžádají informace jako by okopírované z tohoto filmu. Jen chemický virus nahradily chemické mobilní zbraně a ruské záškodníky nově zastoupila teroristická skupina Al-Káida a Saddám Husajn. Zůstává americký bouchač, který to musí pořešit.

Všechnu moc imaginaci
Donald Rumsfeld, americký ministr obrany v době vyhlášení války s Irákem, považuje za jednu ze základních chyb zahraniční politiky to, co nazývá „selháním představivosti“. Neschopnost zabránit útoku na Pearl Harbor byla prý důsledkem nedostatku fantazie americké vlády – nedovedla si představit takový způsob útoku, takový cíl, takového útočníka. Při svém rozhodování v roce 2003 se chtěl vyhnout dalšímu Pearl Harboru – proto si tak činorodě a kreativně představoval nepřítele.

Sveřepě na veřejnosti označoval za lži všechna prohlášení o neexistenci zbraní hromadného ničení na území Iráku. Chtěl si udržet svého nepřítele. Říká, že si člověk musí vybrat, kterou představitelnou hrozbu zvolí jako svou prioritu – tedy to, na kterého protivníka se zaměří. Znovu se zde setkáváme s problémem našeho obvyklého způsobu přemýšlení – jaká je povaha (společenské) mysli, z níž vystupuje postava padoucha? Z čeho ji tvoříme? Jaké příběhy chceme vymýšlet a vyprávět?

Podívejme se ještě jednou na sled událostí kolem Křivákových informací. Nejprve tu máme silně neokonzervativní Bushovu politiku. Pak útok na WTC. Tajné služby vyžadují informace o zbraních. Ty jim zmatený emigrant al-Janabi dodá (vycucané z prstu). Ale právě zde musí jednat občanská společnost – v bodě, kdy se rozhoduje o tom, kdo bude prohlášen za protivníka. Je třeba znovu položit důraz na normativní část politické praxe – na tázání se, co je z principu správně a spravedlivé.

V situaci, kdy se mluví o hrozbě chemických zbraní, už nebývá čas a prostor pro takové otázky. Útok se prohlásí za nezbytný a oponenti jsou považováni za naivky. Ale podstatné je právě toto: co naše politická reprezentace prohlásí za nezbytné? Útok na kterého nepřítele bude provolán za nezvratný? Bude to boj s muslimy? S Ruskem? S nezaměstnaností nebo chudobou?

Pokud by v Bílém domě seděla, dejme tomu, skupina surrealistů a dadaistů, možná by bezpečnostní služby pátraly po tajných dokumentech o tom, na kterém operačním stole proběhlo setkání deštníku a šicího stroje. Pídění po zbraních by pak nikdo nepotřeboval.

Podle Milana Kundery úzce souvisí naše estetické vnímání světa s naším existenciálním naladěním. Hrdina z románu Muž bez vlastností nesnáší zvuk klavíru a nemůže tedy ani sdílet lyrické světonázory svých přátel. Propast mezi nimi není způsobena politikou ani ideologií. Jde o estetické koncepty, které mají existenciální kořeny. Každý z nás se setkává s kýčem, krásou, vulgaritou, hrdinstvím, s peripetií, katarzí, rozuzlením. A také s padouchy, hrdiny, kráskami v nesnázích.

Všechny ty estetické koncepty „jsou stezkami vedoucími k různým aspektům existence, ke kterým jinak není přístup“. Podobně i my se nemůžeme divit, že dobrodružství Agenta Reda v Iráku vyprodukovala vláda G. W. Bushe v Bílém domě. Senso comune snadno generuje obrysy protivníka.

Reálná politika jej pak pouze přivede k životu. Realizuje jej jako scénář – scénář, který ale musí projít schvalovacím řízením veřejného smýšlení. Až pak se všechny ty vybájené mystifikace stanou skutečností. Stejně jako se válka v Iráku stala živoucím ztvárněním mocného falzifikátu, který odstartoval naše tisíciletí. Všechnu moc imaginaci!

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Výborný článek, Středa, 25.Března 2015, 20:06:56

který skvěle vystihuje, jak se vytvářením obrazu nepřítele vytváří záminka k útoku, jako v nedávné době obraz nepřítele vytvářelo Rusko, aby oddůvodnilo invazi na Krym a vojenské akce na Ukrajině.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.