Samozvaný Islámský stát bojuje na dvou frontách. První bojiště se odehrává na území Sýrie a Iráku. Otřesně krutým způsobem tam hubí nevinné civilní obyvatele i zajaté vojáky — muslimy, jezídy i křesťany. Zde Islámský stát nejdříve slavil vojenské úspěchy, nyní se snad situace obrací.

Islámský stát má perfektně zvládnuté umění sebeprezentace — a to je druhá fronta. Odpovídá těm nejhorším představám o islámu — exemplární popravy zajatců, jejichž forma se střídá, aby to bylo mediálně zajímavé, ženy i děti stávající se jako otroci obchodním artiklem.

Zdá se, že Islámský stát zná z Koránu jen pár nejproblematičtějších veršů. Jeho reklama má zřejmě za cíl poštvat na celém světě nemuslimy proti muslimům. To ovšem funguje jen částečně a někde působí přesně naopak — muslimové označují tzv. Islámský stát za naprosto neislámský a vychází spolu s nemuslimy demonstrovat „já jsem Charlie“ i „já jsem Ahmed“. Boj je zatím — a doufejme, že i zůstane — nekrvavý, vede se o lidská srdce a hlasy voličů.

Na mnoha místech ovšem získal Islámský stát spojence — a totiž odpůrce muslimů, kteří nechtějí vidět pestrou realitu konkrétních muslimských lidí kolem sebe a vyhovuje jim právě obraz krvežíznivého muslima, šířený z Islámského státu, obraz v němž je víra zredukovaná na několik fanaticky vykládaných veršů. Verbířem je zde strach z islámu —  na druhé straně strach z otevřené společnosti a západní civilizace, která takřka ovládla svět.

↗

Nesnášenliví křesťané a ateisté se tak stávají spolubojovníky nesnášenlivých muslimů. Navzájem se tyto skupiny potřebují, protože teprve spolu získají sílu — malá menšina muslimů, kteří jsou opravdu nesnášenliví a taktéž malá menšina nesnášenlivých křesťanů, ateistů i příznivců dalších věr a směrů. Protimuslimští extremisté sice s odporem, ale současně s jistým uspokojením říkají: „jsou takoví, jak si myslíme“ — a tak vlastně hltají a šíří propagandu Islámského státu.

Muslimové — a to nejen ti extremističtí — pak dobře cítí rozpor, který je ve vystupování některých křesťanů — o Ježíši a křesťanech mluví s láskou, o Mohamedovi a muslimech s nenávistí. Ježíšova slova o milování nepřátel jakoby vůbec nezazněla.

A tak v Evropě nejúčinněji šíří ideologii Islámského státu právě ti, kdo ho nenávidí — a není náhoda, že odpůrci islámu působí právě tam, kde je muslimů nejméně. Ke 200 000 bojovníků ve zbrani kdesi v kruté dálavě se pak řadí statisíce evropských mužů i žen za klávesnicemi počítačů, ke generálům Islámského státu i vůdci německé Pegidy a české iniciativy Islám v ČR nechceme.

Nejsilnější zbraní fyzického syrsko-iráckého i virtuálního česko-německého Islámského státu je strach. V České republice se populističtí politici snaží nerealistickým strašením před muslimy a zastrašováním muslimů získat vystrašené voliče — a diskuse, kterou mezi sebou vedou jejich příznivci, je neméně krutá než samotná propaganda Islámského státu.

Při pohledu na fotografie křesťanů, konajících bohoslužbu za mír s muslimy, na internetu diskutují, zda je lepší je zastřelit, ubít, upálit či nabodnout na kůly. Když se podaří porazit tento virtuální tzv. Islámský stát antiislamistů džihádem perem a v srdci u nás, bude to významný krok v boji s tzv. Islámským státem v Sýrii a Iráku, protože se ukáže, že jeho propaganda je neúčinná.

Kdo se zbaví zaslepujícího strachu, najednou uvidí ty druhé, jací skutečně jsou — muslimové i nemuslimové — a obraz nepřítele se pak promění ve spolučlověka, bližního. Islámskému státu i jeho dvojčatům — antiislamistům v Evropě přeji něco nábožensky důležitého — skutečný obrat v jejich uvažování — aby se zastyděli za své myšlení i skutky a potichu se rozešli.