Jazykem Evropy je překlad

Umberto Eco zprostředkovává to, co je v Evropě nakonec nejdůležitější: její kulturu a mnohotvárnost. Jako příslušník starého evropského kulturního národa odkrývá čtenářům spodní vrstvy a zpracovává ve svém díle nejrůznější dědictví.

Tohoto výroku se dopustil Umberto Eco a charakterizoval tím něco, co v současném diskurzu o krizi hospodářské a finanční ustoupilo do pozadí. Totiž zcela unikátní jazykovou a kulturní situaci, jež patří k evropským charakteristikám. (Jistěže třeba v Africe se setkáváme rovněž s obrovským množstvím jazyků, ty ale za sebou nemají množství literárních textů). Evropská jazyková mnohost dokonce kolonizovala i americký kontinent, ať už jde o angličtinu, quebeckou francouzštinu nebo španělštinu a portugalštinu Latinské Ameriky. Na americkém kontinentě vznikla jistě svébytná americká kultura, ta je ale tvořená na základě evropských jazyků. A tak nám evropské překladatelství dokáže zprostředkovávat kulturu daleko přesahující starý kontinent.

Při udělování Nobelových cen za literaturu není možné přihlížet jenom ke kvalitě navrženého autora a jeho díla, to by se nikdy nic nerozhodlo. Kvalitní literatury je spousta, originální umělecké dílo vzniká každou chvíli v nejrozmanitějších sférách společnosti a koutech světa. Má-li být nějaké dílo a jeho autor označeni Nobelovou cenou za světově významné, musí k tomu být přidáno i další hledisko. Rozdílnost těch hledisek je patrná na rozdílu mezi navrhovaným proslulým a populárním intelektuálem Umbertem Ecem a švédským introvertním básníkem Tomasem Tranströmerem.

Umberto Eco je nejen spisovatel, ale i aktivní popularizátor, průkopník postmoderních přístupů v literatuře, ale také vědec, filozof a zejména literární teoretik. Nobelova cena však není určena humanitním učencům, mohou ji získat pouze přírodovědci nebo ekonomové. K filozofům a uměnovědcům je to nespravedlivé, ale je to možná i v pořádku, jen ať si zachovají nezávislost a svobodu ve veřejné debatě, která nevznáší hodnocení. Vést tuto debatu je podstatnou součástí díla humanitních vědců a bylo by nevhodné (a je vlastně nemožné) kterýkoli její hlas oceňovat. Ale třeba z mého hlediska by Umberto Eco Nobelovu cenu zasloužil, za to, že připomenul čtenářské veřejnosti zdroje, z nichž evropská kultura vyšla, že zprostředkoval evropské intelektuální mýty a legendy celému světu a ukázal na hodnoty evropského myšlení, které skutečně světem pohnuly. Od antiky až po myšlenky fašizmu. Umberto Eco je autor, který připomíná a zprostředkovává to, co je v Evropě nakonec nejdůležitější: její kulturu a mnohotvárnost. Jako příslušník starého evropského kulturního národa využívá své pozice k tomu, aby čtenářům odkryl spodní vrstvy, a zpracovává ve svém díle nejrůznější dědictví, od antické filozofie přes barokní geometrii až po britskou detektivku (což není zdaleka všechno, to jen namátkou).

Svým věhlasem působí Umberto Eco jako kdyby Nobelovu cenu už měl. Možná i proto dala komise přednost nikoli zprostředkovateli kulturních hodnot, ale autorovi, který se svým nenápadným způsobem k tvorbě těchto hodnot přispěl. Evropský Sever je v kulturním výkonu oproti Jihu mnohem mladší i tajemnější, jeho doba přichází teprve s dobou Evropy národních států, velké severské umělce registruje Evropa až od 19. století.

Básně Tomase Tranströmera do češtiny přeloženy nejsou, existuje jen několik překladů slovenských z.pera Milana Richtera, který o něm napsal do Lidových novin 15. října portrét. Švédská akademie při udělení Nobelovy ceny uvádí, že „ je jedním z největších žijících básníků světa. Hutnost obrazů a průzračnost a elegance veršů povýšily jeho poezii na tu nejvyšší úroveň, kde nemá konkurenci“.

My o tom nic nevíme, protože ze švédštiny, malého evropského jazyka, do češtiny, rovněž malého evropského jazyka, přeložen není. A na Švédsku nás až doposud zajímalo leccos, ale rozhodně ne poezie. A tak nás Nobelova cena Tomasi Tranströmerovi upozorňuje na to, že i ve světě kompletních informací o všem vždy existuje něco tajemného, neznámého, o čem nevíme.

Státní cenou za překladatelské dílo a současně i Medailí za zásluhy, vysokým státním vyznamenáním, byl oceněn Martin Hilský, kterého je člověku až žinantní představovat. Nejen že přeložil kompletní Shakespearovo dílo včetně básnického, ale také řadu moderních autorů. Napsal nejen summu esejů o alžbětinském divadle, době, v níž se hrálo, o Shakespearovi a jeho souputnících, hercích, publiku a veškerých souvislostech. Věnoval se také výuce budoucích anglistů a napsal množství esejů o anglické moderní literatuře, již také překládal. Stal se ve svém oboru v Čechách někým velmi podobným Umbertu Ecovi, jen na rozdíl od něj nepřistoupil k psaní vlastních beletristických knih, ale zůstal u divadelní a literární vědy a její popularizace.

Martin Hilský je osobně neobyčejně laskavý a decentní muž, pravý vzor gentlemana, a herci i režiséři divadel (včetně těch nejzapadlejších oblastních) vzpomínají na zážitky z jeho účastí na čtených zkouškách z jeho explikací a ochoty odpovídat na otázky. Nedá se říci, že by Shakespeare žil na českých jevištích jenom díky němu, jsou zde i výborné překlady Jiřího Joska, stále ještě mladé překlady Milana Lukeše a Aloise Bejblíka – ale Martin Hilský zpracoval a předložil shakespearovský komplet a to je hodno vyznamenání.

Je škoda a poněkud i paradox, že Medaili Za zásluhy předal Martinu Hilskému, bytostnému kulturnímu Evropanovi, kterému je nějaké malicherné národovectví už z podstaty povolání cizí, zrovna Václav Klaus, který doprovodil slavnostní večer ve Vladislavském sále protivným projevem, v němž jenom zopakoval všechny své maloměšťácky prospěchářské a ustrašené názory. Ale Martin Hilský reprezentuje překlad, který je otevíráním se originálu a současně otevíráním originálu prostředí vlastního jazyka. Václav Klaus a pozdní čas jeho prezidentského období nám z výše svého postavení sugerují cosi opačného – uzavírání, ostražitost, tradicionalismus, malicherné soukromničení. Naštěstí svět evropské kultury tak, jak je nám zprostředkováván v překladech, je jiný.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.