Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu

Stejně jako pro Alenu Zemančíkovou i pro mne Děti z Bullerbynu byly první knížkou, kterou jsem jako dítě četl a do které jsem se zamiloval. Snažím si vybavit, čím mne tehdy vyprávění o šesti dětech z prostředí tří statků tolik oslovilo, že jsem ho četl znovu a znovu, a proč ve mne zanechalo mnohem hlubší stopu, než třeba Kocour Mikeš od Josefa Lady, kterého jsem četl o něco později.

Děti z Bullerbynu v okolí svých statků zažívaly různé malé a větší příhody. Vzpomínám na Skříňku mudrců. Na to, jak prodávaly třešně nebo hledaly vajíčka od slepice, která je snášela jinam než do kurníku. Dělaly tunely a síně ve velkém seníku. Válčily a obávaly se velkého, starého berana. Slavily Vánoce. Chodily několik kilometrů do školy a cestu si krátily různými hrami. Zkrátka šly z jednoho dobrodružství do druhého.

Možná se zdají být malá či obyčejná. Chytání pokémonů to není. A i když jsou zdánlivě všední a nemají v sobě nic, co by nás dnes zvedlo ze židle, asi tím, jak jimi děti z Bullerbynu naplno a s naprostou vážností procházejí, jak se do nich vrhají a nechávají se jimi pohlcovat, tyto příběhy ožívají.

Tam, kde byl obyčejný zub, viděly velký poklad, nakupená sláma, kterou člověk stěží zaregistruje, se stala místem s důmyslným systémem tunelů a chodeb a vznešených síní. A stačilo se podívat jejich očima a ze starého berana se rázem vyklubala obávaná příšera na upuštěném ostrově.

Děti tyto příhody prožívaly společně ve světě, který nebyl velký. Všeho všudy tři statky a jejich okolí, ale při pohledu tím správným způsobem i toto prostředí skýtalo nepřeberné množství zážitků. Každý den jich byl plný. Stačilo jim vyjít vstříc a koukat se na svět jako děti z Bullerbynu.

Günter Grass: Plechový bubínek

Plechový bubínek jsem četl někdy nedlouho po tom, co jsem začal studovat na gymnáziu, a až po letech jsem zjistil, že jsem ho asi zcela nepochopil a některé jeho roviny mi zůstaly skryty.

Zapůsobil na mne především jako podivný příběh podivného skřeta, plný bizarních příhod a epizod, ve kterých figurují pitoreskní postavy, dějí se zvláštní věci a celá kniha překypuje neuvěřitelnými scénami a obrazy od popisu čtyř sukní Oskarovy babičky, pod kterými to voní po žluklém másle, přes zjizvená záda člověka, jehož jméno si už nepamatuji, až po šumicí prášek a kobylí hlavu s úhoři. A hlavně plechový bubínek, který jsem vnímal jako symbol dětství a nástroj, kterým se Oskar zuby nehty snaží zůstat dítětem. Anebo ani ne zuby nehty, on se tak jednoho dne rozhodl.

Ta divnost malého Oskara i celé knihy mne na gymplu fascinovala a zastínila celý příběh předválečného a válečného města Gdaňsk a poválečného Německa. Co mne na Plechovém bubínku dále zaujalo, byl způsob jeho vyprávění. Když Oskar popisuje svůj život a stále se vrací k některým jeho momentům, jako kdyby některé zlomky a střípky svého životního příběhu, různé předměty a jejich detaily si neustále přehrával v paměti, vracel se k nim a tím nejenom utvrzoval jejich význam pro svůj život, ale dále je oživoval a nechával na sebe působit.

Zdálo se mi, že si Oskar Matzerath z každé své životní etapy bere určité fragmenty, které si neustále připomíná a pomocí kterých vytváří mapu svého života, jež mu umožňuje svůj vlastní životní příběh zpřehlednit, což neznamená, že leccos nevytěsnil.

Alan Hollinghurst: Linie krásy

Linie krásy popisuje příběh Nicka Guesta, který se nastěhuje do rodiny svého spolužáka z Oxfordu, jehož otec je poslancem a později se stane ministrem za Konzervativní stranu. Příběh se odehrává v 80. letech v době vlády Margaret Thatcherové. Nick je gay, poznává život této komunity v Londýně a skrze rodinu Geralda Feddena proniká mezi společenskou smetánku a jako člověk s uměleckým cítěním a smyslem pro detail se na svět dívá, dalo by se říci, očima estéta, proto Linie krásy.

Kromě politického pozadí, kdy v Linii krásy vystupuje i samotná Železná lady, kniha také zachycuje období nástupu HIV a AIDS, které v té době gay komunitu citelně zasáhlo. Nick do prostředí kolem rodiny konzervativního politika velmi rychle zapadne. Přestože ani nemůže být „jedním z nich“, ať už svým původem či sexuální orientací, která je zde něčím diskvalifikujícím, Nick se úspěšně tváří jako součást rodiny a světa, do něhož patří.

I tak se z něj ale vymyká a zůstává zde cizorodým prvkem, ačkoli si namlouvá, že mu rozhodně nelze vyčítat, že se na rodinu přisál a zneužívá její přízně. To spíš ona přisála jeho. Domnívá se, že se to celé odehrálo jaksi přirozeně. Byl přijat a začal hrát svoji roli.

Velmi působivý je konec knihy, jako by se završila jedna zásadní, byť relativně krátká, epizoda života Nicka Guesta. Děly se v ní velké věci, které jeho životem zamávaly, daly mu zakusit něco nevšedního, třebaže to mělo i své stinné a bolestné stránky, ale stalo se to jemu a Nick jde dál s pocitem, že mu ještě nebylo ani zdaleka třicet a už má za sebou něco omamně krásného, smutného i bolestivého a před sebou ještě celý další život, pokud mu tedy štěstí bude přát.

John Steinbeck: Na východ od ráje

Kniha Johna Steinbecka vypráví příběh rodiny Trasků a Hamiltonů a především dvou bratrů Arona a Caleba. Celá kniha je postavená na biblickém příběhu o Kainovi a Ábelovi. Nejedná se nakonec o nic jiného než o příběh o dobru a zlu. V každém člověku jsou v různé míře tendence k vypočítavosti, vychytralosti a bezohlednosti, což v kombinaci s křivdou, která se na něm může spáchat, vztekem a hněvem, jež ji provází, může vést k dosti zlým koncům.

Steinbeck se snaží i tam, kde je člověk svým rodinným zázemím a tím, jak na něj pohlíží jeho rodiče a okolí, k nějakému chování determinován, trvat na tom, že stále existuje možnost volby a v konečném důsledku záleží na dotyčném, jak se zachová. Lidská bytost není jen bezmocně smýkána a i když se zdá, že je k něčemu předurčená, stále se určitého jednání může zříct a má na výběr.

Možná je Steinbeckova kniha až příliš ovlivněná křesťanskou morálkou a její východiska jsou v něčem už zastaralá a příliš konzervativní, přesto příběh o tom, že člověk má možnost volby, že není jen vláčen tím, co mu odkážou jeho rodiče prostřednictvím genů a výchovy, a tím, v jakém prostředí žije, na mne působí v mnohém nadějně. Navíc moment, kdy se čínští mudrcové dopátrají významu slova „timšel“ v příběhu o Kainovi a Ábelovi, je strhující.

Hermann Hesse: Narcis a Goldmund

Kniha Narcis a Goldmund je poetickým vyprávěním o přátelství dvou dosti odlišných mužů odehrávajícím se v dobách středověkých klášterů. Když jsem knihu před dvěma lety na doporučení přátel četl a následně ji doporučoval dalším, vedli jsme o ní dlouhé debaty, především o postavě Narcise a Goldmunda a typech lidí, které představují, a rovněž o celkovém vyznění knihy.

Hodiny a hodiny jsme diskutovali o tom, co to znamená mít blíže k Narcisovi a co ke Goldmundovi. Hesseho kniha není o sebelásce, jak by slovo „Narcis“ mohlo napovídat. Jejím tématem jsou různé způsoby vztahování se ke světu, umění a duchovní a intelektuální činnost. Narcis a Goldmund pojednává o citech, prožívání, smyslech a smyslnosti a duchu, rozumu, vůli a odhodlání.

Hlavní spor jsme v oněch debatách vedli o to, zda vyhrocená odlišnost obou postav má být chápaná tak, že úspěchu ať už v intelektuální či umělecké činnosti může být podle Hesseho dosaženo vždy buď čistě přes racionální, systematickou a usilovnou činnost, anebo přes smyslnou, spontánní a vášnivou aktivitu, kdy do sebe člověk všemi smysly nasává svět a v určitý moment to, co se v něm nashromáždilo, musí ven a on spontánně tvoří. Anebo zda Hermann Hesse celou záležitost staví takto vyostřeně jen proto, aby nakonec řekl, že nutná je syntéza obojího.

Charles Baudelaire: Malé básně v próze

Rád se vracím k Baudelairovým básním v próze. Jsou krátké a tak umně napsané, až mi připadá, že v nich záleží na každém jednotlivém slově. Často v sobě mají něco nadpřirozeného a to už tím, kdo v nich vystupuje, tu ďábel, který je zde vykreslený jako elegantní, chytrý a nadmíru štědrý a zábavný společník, nebo sudičky, kmotry radostí a žalostí rozdávající novorozeňatům jejich úděly. Jednotlivé texty jsou někdy syrové až brutální a přitom jejich jazyk zůstává básnický.

„…Naplít na psy hezouny, na takového čtyřnohého fouňu dánskou dogu, na king-charlesa, mopsla nebo pudla, který je sám sebou tak okouzlen, že se k návštěvě dotěrně lísá nebo jí skočí na klín, jako by si byl jist, že se líbí, je nevycválaný jako dítě, pitomý jako důra z ulice, navrčený leckdy a drzý jako prefatýn! A zvlášť naplít na ty čtyřnohé hady, tetelící se a líné, jimž se říká chrti a kteří v svém špičatém čumáku nemají ani tolik čichu, aby dovedli jít po stopě svého druha, a v ploské lebce ani tolik rozumové zdatnosti, aby uměli hrát domino!…“

„…Já pěji píseň o psu špinavém, o psu lazarovi, o psu bez střechy nad hlavou, o psu tulákovi, o psu komediantovi, o psu, jehož pud — tak jako pud chuďasa, cikána a potulného herce — je podivuhodně vycepován nouzí, tou zlatou mámou, tou pravou patronkou inteligence…“