První opravdovou knihu, bez obrázků a velkých písmen, kterou jsem přečetla sama, byla Foglarova Záhada hlavolamu. Mohlo mi být osm a měla jsem první úpornou angínu, na kterou si pamatuji. Doprovázely ji vysoké horečky a bolestmi v krku jsem se nemohla soustředit vůbec na nic — tedy do té doby, než jsem se začetla do příběhu Rychlých šípů.

Když zavřu oči, doteď si dokážu vybavit, jakými obrazy moje fantazie ilustrovala jednotlivé scény knihy, nejlíp ze všeho pád Jana Tleskače z ochozu zvonice. Prahu jsem si tak, jak byla popsaná v knize, představovala ještě dlouhé roky. Po Záhadě hlavolamu přede mnou nebyla žádná foglarovka jistá: měla jsem je všechny, vyrovnané podle barvy hned u postele, každou přečtenou aspoň třikrát.

Stěna jazyka

Často jsem slýchala, že to je přece klukovské čtení, ale to mi bylo dlouhou dobu jedno. Nicméně na toto období jsem nakonec navázala érou vskutku holčičí — a to érou lanczovek. Zpětně lituji naší češtinářky, kolik dějů těchto plytkých dívčích románů si musela vyslechnout při takzvaných mluvních cvičeních, kterými se nás snažila přimět pravidelně číst.

Když mi bylo zhruba patnáct, začala jsem se zajímat o zločiny nacistů za druhé světové války. K tomuto tématu mě přivedli přátelé z Německa, antifašisté, kteří se velice intenzivně snažili vyrovnat s činy svých předků a poučit se z nich. Zažili jsme spolu několik velice emocionálně intenzivních návštěv bývalých koncentračních táborů včetně Osvětimi. Bylo pro mě tehdy velice obtížné téma nějak uchopit.

Shodou okolnosti se v té době na seznamu povinné literatury v češtině objevila kniha Pavla Kohouta Hodina tance a lásky, která popisuje krátký výsek ze života rodiny velitele Malé pevnosti v Terezíně. Nejsilněji na mě zapůsobila závěrečná pasáž, úvaha o tom, že nikdo z nás nemůže s určitostí říct, na které straně by tehdy stál, a že řada lidí se neprovinila ani ne tak kvůli pevnému charakteru, jako proto, že měli štěstí a příležitosti se provinit se jim vyhnuly.

Byla to první úvaha o banálnosti zla, se kterou jsem se setkala a pomohla mi tehdy si celou tematiku pro sebe nějak zpracovat. Pamatuji si, že jsem si do čtenářského deníku opsala celých několik posledních stránek knihy a často se k nim vracela.

Když jsem po maturitě odešla studovat do Německa a zvolila si jako druhý obor vedle politologie germanistiku, těšila jsem se především na lingvistiku. Gramatika mě odjakživa bavila a jak se rychle ukázalo v lingvistice jsem excelovala také díky tomu, že jsem se jazyk učila jako cizí a že se v české výuce jazyků — včetně toho českého — klade na gramatiku daleko větší důraz než v Německu.

Jako o to větší nešika jsem se nicméně projevila v germanistické disciplíně Novější literární věda, která zkoumá německou literaturu od 18. století (té starší se věnuje medievistika). Kvůli naprosto chybějícím základům literární vědy, ve kterých byli naopak mí němečtí spolužáci ze středních škol zběhlí, jsem úvodním kurzem prolezla s odřenýma ušima a zoufale přemýšlela jaký navazující seminář zvolit, abych naplnila nutné minimum kreditů za tuto disciplínu.

Trn z paty mi vytrhl seminář o zakázaných knihách, který se namísto klasického literárně-vědeckého rozboru děl věnoval spíše otázce, jak beletrie pracuje se zobrazením skutečných postav a událostí a jak byl v průběhu času definován vztah mezi svobodou uměleckého projevu na straně jedné a osobnostními právy zobrazovaných na straně druhé.

Mezi několika knihami, které jsme v semináři četli, mě strhl Mefisto od Klause Manna popisující příběh Hendrika Höfgena, herce, který se kvůli kariéře neváhá podbízet nejvyšším nacistům, i když přesně ví, že zaprodává svou duši ďáblu. Kniha byla řadu let zakázaná, protože byl v hlavním hrdinovi příliš poznat jeho reálný vzor.

Jistý zájem o literárně-vědecké otázky ve mně mé — na nejnutnější penzum omezené — studium germanistické literatury nakonec asi přece jen zanechalo, protože mezi další zásadní knihy svého života řadím také knihu HHhH od Laurenta Bineta.

Koupila jsem si ji sice předně proto, že pojednává o historické události, která mě odjakživa fascinuje snad ze všech nejvíce: atentát na Heydricha. Atentát samotný, ale především pak pomoc parašutistům, které se jim dostávalo po několika týdnů od stovek lidí vědomě přitom nasazujících život, pro mě otevírá otázky podobné jako kniha Kohoutova: na jaké straně bychom tehdy stáli my a co bychom byli ochotni riskovat?

Binet ale pasáže zabývající se samotným hlavním tématem umně prokládá úvahami o tom, jaká úskalí skýtá psát beletrii o skutečné události. Vtipně například reflektuje fakt, že mělo několik reálných postav spojených s atentátem příjmení Moravec, respektive Moravcová, aniž by byli příbuzní: Kdyby nepsal o skutečné události, rozhodně by své postavy ve jménu přehlednosti totožně nepojmenoval.

Na jiném místě přemýšlí, jak vykreslit detaily situací, o kterých sice ví, že se staly, ale nemůže tušit, co měl kdo na sobě, co řekl nebo jak se u toho tvářil — a do jaké míry tím reálný příběh možná zkresluje, když si tyto zdánlivé detaily podle svého domyslí. Výsledný text, směsice úvah o tom, jak psát, a pasáží stvořených na základě těchto úvah napsaných, je fantastický.

Knihu Stěna od rakouské autorky Marlen Haushofer z roku 1963 mi doporučil jednou mezi řečí kamarád a já si na ni o několik měsíců později v knihkupectví náhodou vzpomněla. Jde o příběh ženy, která zjistí, že horská chata, na kterou vyrazila na výlet, a její bezprostřední okolí se najednou ocitly za záhadnou průhlednou stěnou obehnanou kolem dokola, za níž zřejmě všechen život uhynul.

Žena se nejen musí naučit na kousku půdy uživit, ale také vyrovnat s nejistotou, co se stalo a co se ještě dít bude, samotou a také (souběžně nabytým) omezením i svobodou. Kniha nahání husí kůži a má nesčetně způsobů čtení — za mysteriózní stěnu si každý může dosadit cokoli.

Je to ten typ knihy, který v člověku několik dní emocionálně doznívá. Českého překladu se bohužel nedočkala, existuje jen slovenský, zato byla v roce 2012 zfilmována.

Asi nejrozsáhlejší sbírku mám v knihovně od Heinricha Bölla. Vybrat z jeho knih tu nejoblíbenější je těžké, ale nakonec bych celkem jednoznačně zvolila útlý, spíše neznámý Konec jedné služební cesty (Ende einer Dienstfahrt). Odehrává se u soudu v jednom německém maloměstě, před kterým stanul otec se synem, protože společně zapálili otcův služební automobil.

Soud se z výpovědí obyvatel města i nejrůznějších expertů snaží zjistit, co za jejich činem stálo — zda byl politicky motivovaný či snad uměleckým happeningem. Absurdní humor knihy si dobírá jak maloměstskou společnost a její zděšení z „radikálního činu“, tak soudnictví a byrokracii obecně a není v tom nepodobný Kafkově Procesu či Zámku. Je učiněná škoda, že posledního vydání v českém překladu se tenhle skvělý Böll dočkal v roce 1968.