Šest umělecky nejlepších, nejmilejších, nejzajímavějších nebo nejoriginálnějších beletristických knih? Každý výběr by byl jiný. Přidržím s tedy kategorie „nejzásadnějších“ knih v chronologické řadě a vynechám nejen Shakespeara (protože dramata), ale i Zen a umění údržby motocyklu (protože to asi není tak úplně beletrie) a Malého Bobše od Josefa Věromíra Plevy (protože tu už o něm moc hezky psal Ondřej Vaculík).

Rudyard Kipling: Knihy džunglí

Ty na mne měly úplně nejsilnější vliv. Otec se totiž rozhodl, že když má tří-čtyřletému dítěti číst, tak bude předčítat knihy, které ho samotného budou bavit. Že byl Kipling lepší ve srovnání s jeho oblíbeným Brehmovým Životem zvířat, to jsem cítila hned. Vím, že Kipling je ošklivý imperialista, ale nemůžu si pomoct. Později jsem si zamilovala i úžasný překlad Jaroslava Tafela autobiografické Kiplingovy knihy Stopka a spol. Pocit, že normální a lepší je žít v džungli a ne ve městě, mne od té doby neopustil.

Karl Bruckner: Sadako chce žít

Přiznám se, že jsem jméno autora i přesný titul musela teď vygůglit. Na rozdíl od ostatních z mého výběru jsem ji četla jen jednou a strašně dávno, ale na začátku srpna mi vždycky znovu běhá mráz po zádech ze sugestivního líčení absolutní šílenosti atomové smrti v Hirošimě.

Jsem generace, která ještě vyrostla ve stínu opravdové války a čím jsem starší, tím důležitější mi to připadá. Taky díky téhle knize se nedokážu zpětně posmívat těm slavným školním cvičením civilní obrany; pokyn lehnout si nohama ke směru výbuchu mi připadal docela rozumný.

Božena Němcová: Babička

Trochu zástupně za celé sebrané spisy Boženy Němcové, které jsem přečetla, když jsme na podzim 1968 byli v tříměsíční emigraci v Glasgow a žádné jiné české knihy tam nebyly. Těžké a komplikované osudy žen, nesamozřejmost českého národa, možnost náboženství bez církve a nezbytnost iluzí v životě — je tam všecko. Dodnes se snažím každé vánoce aspoň kus Babičky přečíst.

↗

Dharmové tuláky jsem četla počátkem osmdesátých let anglicky jako manifest svobody, kterou dávají hory, beatnický buddhismus, alkohol a drogy. Foto ikewrites.com 

Boris Pasternak: Doktor Živago

A to včetně básní, některé z nich umím rusky nazpaměť a vybavují se mi jako komentáře životních situací či zahlédnutého světla v mracích. Četla jsem nejprve slovenský překlad Zory Jesenské a Dominika Tatarky, pak ruské exilové vydání, a teprve v devadesátých letech překlad Jana Zábrany a Jiřího Kovtuna. Chaos, živelnost a síla revoluce i lásky v jednom; a nemusíme hned všemu rozumět... Kdybych měla jmenovat jen jednu knihu, byla by to tato.

Jack Kerouac: Andělé pustiny, Dharmoví tuláci 

Četla jsem to počátkem osmdesátých let anglicky (Desolation Angels, Dharma Bums) jako manifest svobody, kterou dávají hory, beatnický buddhismus, alkohol a drogy. Jakou svobodu jsme si udělali, takovou jsme měli: žádná televize, žádné oficiální knihy, filmy a populární hudba, celkem paralelní svět... takže vlastně ani nevadilo si o těch šílených sanfranciských večírcích jenom číst.

Ludvík Vaculík: Český snář

Četla jsem nejdřív průklepový samizdat a pak exilové vydání z Toronta. Ten šok, že kniha nemusí být jen fikční svět, ale že může být o tom, co se kolem mne skutečně děje! To, co jsme společně minulý měsíc fakt zažili, se přitom dá vyprávět několika různými způsoby: tak kde je ta realita a co je jenom „pouhý sen“? Historickou pamětí i sny se zabývám dodnes.