Šest knih svobody a snů

Milena Bartlová

Milena Bartlová vybrala šest zásadních knih, které promlouvají o válce a snech, revoluci i lásce.

Šest umělecky nejlepších, nejmilejších, nejzajímavějších nebo nejoriginálnějších beletristických knih? Každý výběr by byl jiný. Přidržím s tedy kategorie „nejzásadnějších“ knih v chronologické řadě a vynechám nejen Shakespeara (protože dramata), ale i Zen a umění údržby motocyklu (protože to asi není tak úplně beletrie) a Malého Bobše od Josefa Věromíra Plevy (protože tu už o něm moc hezky psal Ondřej Vaculík).

Rudyard Kipling: Knihy džunglí

Ty na mne měly úplně nejsilnější vliv. Otec se totiž rozhodl, že když má tří-čtyřletému dítěti číst, tak bude předčítat knihy, které ho samotného budou bavit. Že byl Kipling lepší ve srovnání s jeho oblíbeným Brehmovým Životem zvířat, to jsem cítila hned. Vím, že Kipling je ošklivý imperialista, ale nemůžu si pomoct. Později jsem si zamilovala i úžasný překlad Jaroslava Tafela autobiografické Kiplingovy knihy Stopka a spol. Pocit, že normální a lepší je žít v džungli a ne ve městě, mne od té doby neopustil.

Karl Bruckner: Sadako chce žít

Přiznám se, že jsem jméno autora i přesný titul musela teď vygůglit. Na rozdíl od ostatních z mého výběru jsem ji četla jen jednou a strašně dávno, ale na začátku srpna mi vždycky znovu běhá mráz po zádech ze sugestivního líčení absolutní šílenosti atomové smrti v Hirošimě.

Jsem generace, která ještě vyrostla ve stínu opravdové války a čím jsem starší, tím důležitější mi to připadá. Taky díky téhle knize se nedokážu zpětně posmívat těm slavným školním cvičením civilní obrany; pokyn lehnout si nohama ke směru výbuchu mi připadal docela rozumný.

Božena Němcová: Babička

Trochu zástupně za celé sebrané spisy Boženy Němcové, které jsem přečetla, když jsme na podzim 1968 byli v tříměsíční emigraci v Glasgow a žádné jiné české knihy tam nebyly. Těžké a komplikované osudy žen, nesamozřejmost českého národa, možnost náboženství bez církve a nezbytnost iluzí v životě — je tam všecko. Dodnes se snažím každé vánoce aspoň kus Babičky přečíst.

Dharmové tuláky jsem četla počátkem osmdesátých let anglicky jako manifest svobody, kterou dávají hory, beatnický buddhismus, alkohol a drogy. Foto ikewrites.com 

Boris Pasternak: Doktor Živago

A to včetně básní, některé z nich umím rusky nazpaměť a vybavují se mi jako komentáře životních situací či zahlédnutého světla v mracích. Četla jsem nejprve slovenský překlad Zory Jesenské a Dominika Tatarky, pak ruské exilové vydání, a teprve v devadesátých letech překlad Jana Zábrany a Jiřího Kovtuna. Chaos, živelnost a síla revoluce i lásky v jednom; a nemusíme hned všemu rozumět... Kdybych měla jmenovat jen jednu knihu, byla by to tato.

Jack Kerouac: Andělé pustiny, Dharmoví tuláci 

Četla jsem to počátkem osmdesátých let anglicky (Desolation Angels, Dharma Bums) jako manifest svobody, kterou dávají hory, beatnický buddhismus, alkohol a drogy. Jakou svobodu jsme si udělali, takovou jsme měli: žádná televize, žádné oficiální knihy, filmy a populární hudba, celkem paralelní svět... takže vlastně ani nevadilo si o těch šílených sanfranciských večírcích jenom číst.

Ludvík Vaculík: Český snář

Četla jsem nejdřív průklepový samizdat a pak exilové vydání z Toronta. Ten šok, že kniha nemusí být jen fikční svět, ale že může být o tom, co se kolem mne skutečně děje! To, co jsme společně minulý měsíc fakt zažili, se přitom dá vyprávět několika různými způsoby: tak kde je ta realita a co je jenom „pouhý sen“? Historickou pamětí i sny se zabývám dodnes.

    Diskuse
    August 15, 2016 v 9.26
    Děkuji vám, paní Bartlová, že jste zmínila Babičku. Čtu ji od osmi let. V pozdějších letech už to vlastně bylo skoro zbytečné, protože se, spolu s dalšími knihami, jaksi přesunula do mého nitra, kde zůstala.
    Dnešní mládí už moc nejsou schopni ji číst, protože neznají ty reálie, bez kterých se to nedá. Škoda.
    MK
    August 15, 2016 v 22.18
    Paní Hájková,
    já, jako dnešní mladý, jsem četl Babičku někdy v osmnácti, a souhlasím s vámi. Prakticky jsem to nebyl schopen číst.

    A to se mi, prosím, docela líbila Divá Bára, a nevadilo mi V zámku a podzámčí. Ale Babička už na mne byla prostě moc.
    August 16, 2016 v 7.39
    Já považuji sdílení představ o životě předků, jimiž nemyslím jen ty pokrevní, a udržení jakéhosi povědomí o jejich světě za něco velmi důležitého a pozitivního. Udržet kontinuitu s tím, co bylo. Bez toho se totiž ztrácí smysl, proč vlastně žijeme.
    To povědomí nemusí být jen vědecké (a většinou ani není), ale třeba umělecké.
    Nebo i náboženské.
    August 16, 2016 v 10.24
    Když už paní Bartlová zmiňuje tu nesamozřejmost českého národa, tak mi nedá, abych sem ještě nepřidala jednu Bezručovu báseň, kterou nosím v hlavě od té doby, co pan Borzič napsal, že v téhle zemi se lidé až zoufale neumějí radovat ze života.
    Prostě jsem si na ni vzpomněla.

    Jen jedenkrát

    Už nevím, kdy a kde
    jsem slyšel jednou vypravovat pověst.
    Kdes na severu země
    je smutné údolí, sevřené vrchy;
    to smutné jest a temné,
    neb žádný den tam nezasvitne slunce.
    Tam smutný žije národ
    u věčném sněhu v začouzených jurtách,
    kol ohně sedí muži,
    jimž zlata dražší bývá každé slovo,
    za nimi teskné ženy
    a vzad se tisknou v kožešiny děti.

    Tu nevím, jak se stalo,
    či snad se vymkla ze své dráhy země,
    v den jeden svitlo slunce:
    A celý národ poděšený září
    vráz prchl v černé jurty
    a balvany zavalil každý východ,
    a tváří klesl k zemi,
    k démonu neznáma posílal prosby,
    by šetřil jejich žití…
    A zatím venku
    slunečná záře sžehla věčné sněhy
    a půda nedotknutá
    pode rty slunce dala fial květ. -
    Bůh slunečný když viděl
    to mrtvé ticho a bázlivé prosby,
    údolí přešel
    a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. -

    A když strach přešel
    a ze stanů se odvážili lidé
    a zřeli vlahou zemi,
    květ neznámý a vůni fial čili,
    a zřeli, že se dobrý bůh
    na ně podíval, jimi uražený,
    a viděli v své duši,
    že nikdy den ten nevrátí se zpátky,
    tu smutek hlubší žití
    vráz schýlil hlavy zasmušilých mužů
    a šíje teskných žen,
    a v dvojnásobném dále žili smutku,
    neb cítili, že jednou
    jas žití šel kol jejich mračné země,
    a jejich přešel vinou -
    a víc se nenavrátí!

    *

    Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
    Vlas černý pad jí k pasu
    a sladkým hlasem hovořila ke mně:
    "Vy dobrého jste srdce
    a s vámi bude štastna každá žena" -
    a krátký plachý pohled,
    jenž více řek než její sladká slova,
    jež řekla sladkým tónem,
    jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
    šel s její řečí! -
    A já, jenž dávno vypil
    až v hořké kvasnice života číši
    a z knihy žití bílé vyrval listy,
    já řekl drsným tónem,
    tak jak mluví dav černých mužů hore
    tam pod ostravskou plání:
    Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí,
    jenž bude vaším mužem, -
    však na strom zvadlý nepřipínám růži.
    A já ji miloval a ona se mi vdala!
    Tak můj krb vyhas, v srdce lehly stíny,
    a smutek bez konce jde mojím žitím,
    když vzpomenu si často,
    že sladkým krokem kolem mne šla láska,
    a já přirazil dveře svojí chaty,
    a nikdy víc se nenavrátí zpátky!