Šest knih svobody a snů
Milena BartlováMilena Bartlová vybrala šest zásadních knih, které promlouvají o válce a snech, revoluci i lásce.
Šest umělecky nejlepších, nejmilejších, nejzajímavějších nebo nejoriginálnějších beletristických knih? Každý výběr by byl jiný. Přidržím s tedy kategorie „nejzásadnějších“ knih v chronologické řadě a vynechám nejen Shakespeara (protože dramata), ale i Zen a umění údržby motocyklu (protože to asi není tak úplně beletrie) a Malého Bobše od Josefa Věromíra Plevy (protože tu už o něm moc hezky psal Ondřej Vaculík).
Rudyard Kipling: Knihy džunglí
Ty na mne měly úplně nejsilnější vliv. Otec se totiž rozhodl, že když má tří-čtyřletému dítěti číst, tak bude předčítat knihy, které ho samotného budou bavit. Že byl Kipling lepší ve srovnání s jeho oblíbeným Brehmovým Životem zvířat, to jsem cítila hned. Vím, že Kipling je ošklivý imperialista, ale nemůžu si pomoct. Později jsem si zamilovala i úžasný překlad Jaroslava Tafela autobiografické Kiplingovy knihy Stopka a spol. Pocit, že normální a lepší je žít v džungli a ne ve městě, mne od té doby neopustil.
Karl Bruckner: Sadako chce žít
Přiznám se, že jsem jméno autora i přesný titul musela teď vygůglit. Na rozdíl od ostatních z mého výběru jsem ji četla jen jednou a strašně dávno, ale na začátku srpna mi vždycky znovu běhá mráz po zádech ze sugestivního líčení absolutní šílenosti atomové smrti v Hirošimě.
Dnešní mládí už moc nejsou schopni ji číst, protože neznají ty reálie, bez kterých se to nedá. Škoda.
A to se mi, prosím, docela líbila Divá Bára, a nevadilo mi V zámku a podzámčí. Ale Babička už na mne byla prostě moc.
To povědomí nemusí být jen vědecké (a většinou ani není), ale třeba umělecké.
Nebo i náboženské.
Prostě jsem si na ni vzpomněla.
Jen jedenkrát
Už nevím, kdy a kde
jsem slyšel jednou vypravovat pověst.
Kdes na severu země
je smutné údolí, sevřené vrchy;
to smutné jest a temné,
neb žádný den tam nezasvitne slunce.
Tam smutný žije národ
u věčném sněhu v začouzených jurtách,
kol ohně sedí muži,
jimž zlata dražší bývá každé slovo,
za nimi teskné ženy
a vzad se tisknou v kožešiny děti.
Tu nevím, jak se stalo,
či snad se vymkla ze své dráhy země,
v den jeden svitlo slunce:
A celý národ poděšený září
vráz prchl v černé jurty
a balvany zavalil každý východ,
a tváří klesl k zemi,
k démonu neznáma posílal prosby,
by šetřil jejich žití…
A zatím venku
slunečná záře sžehla věčné sněhy
a půda nedotknutá
pode rty slunce dala fial květ. -
Bůh slunečný když viděl
to mrtvé ticho a bázlivé prosby,
údolí přešel
a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. -
A když strach přešel
a ze stanů se odvážili lidé
a zřeli vlahou zemi,
květ neznámý a vůni fial čili,
a zřeli, že se dobrý bůh
na ně podíval, jimi uražený,
a viděli v své duši,
že nikdy den ten nevrátí se zpátky,
tu smutek hlubší žití
vráz schýlil hlavy zasmušilých mužů
a šíje teskných žen,
a v dvojnásobném dále žili smutku,
neb cítili, že jednou
jas žití šel kol jejich mračné země,
a jejich přešel vinou -
a víc se nenavrátí!
*
Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý pad jí k pasu
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
"Vy dobrého jste srdce
a s vámi bude štastna každá žena" -
a krátký plachý pohled,
jenž více řek než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí! -
A já, jenž dávno vypil
až v hořké kvasnice života číši
a z knihy žití bílé vyrval listy,
já řekl drsným tónem,
tak jak mluví dav černých mužů hore
tam pod ostravskou plání:
Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí,
jenž bude vaším mužem, -
však na strom zvadlý nepřipínám růži.
A já ji miloval a ona se mi vdala!
Tak můj krb vyhas, v srdce lehly stíny,
a smutek bez konce jde mojím žitím,
když vzpomenu si často,
že sladkým krokem kolem mne šla láska,
a já přirazil dveře svojí chaty,
a nikdy víc se nenavrátí zpátky!