Časy pandemie jsou složité. Tíží nás nejistá budoucnost a ztráta kontroly nad vlastním životem. O strachu a stresu se v reakci na pandemii a protiepidemická opatření mluví nejčastěji.

I já mám strach. Bojím se o rodiče, sourozence a přátele v České republice. Mám strach o příbuzné v Afghánistánu, kde zažívají krušné časy. Zdravotnictví moc nefunguje, část přišla o práci, jediný zdroj živobytí, a stát jim nepomáhá.

Bojím se ale také o sebe. Patřím totiž už patnáct let do rizikové skupiny. Proti stresu mám však lék: četbu knih. Díky nim mohu, pokud mi zrovna není zle, zapomenout na tento svět.

Chtěla bych se s vámi podělit o seznam knih, které mě — každá nějak jinak — ovlivnily. Četbu si vybírám podle nálady. Občas mám chuť na poezii, jindy zase na fantasy nebo komiksy.

Ráda čtu i odborné publikace či literaturu faktu. Vybrané knihy jsou různých žánrů, odehrávají se na různých místech, vyšly v různých obdobích. Všechny jsou dostupné v knihkupectvích nebo v antikvariátech. Jejich zakoupením můžete podpořit knižní trh, který se dnes potýká s velkými obtížemi. Dvě mouchy jednou ranou!

Fereidoun M. Esfandiary: Občanský průkaz

Hrdinou knihy americko-íránského filozofa a spisovatele Fereidouna Esfandiaryho je asi čtyřicetiletý intelektuál Darjúš Arjání. Skoro celý život prožil mimo Írán, aniž by přestával toužit po návratu do vlasti. Procházet se opět teheránskými ulicemi, povídat si s lidmi v perštině, ležet mezi ovocnými sady nedaleko Teheránu, o tom všem snil.

Když se však do Íránu konečně vrátil, místo uspokojení pocítil osamělost a beznaděj. Rozhodl se znovu odejít. Jenže to není tak snadné. Potřebuje občanský průkaz, který kdysi ztratil. A tak svůj vysněný pobyt tráví chozením po úřadech a potýkáním se s nefungujícím režimem.Arjáního pouť za získáním nové občanky lze číst jako sondu do íránské společnosti šedesátých let dvacátého století. Popisována je všudypřítomná korupce, chudoba a bída, stejně jako politické praktiky tehdejšího režimu a ignorování společenských problémů ze strany privilegovaných. Řeší i otázku vlastní identity. Kým je náš protagonista? Cizincem? Íráncem? A kdo je vlastně Íránec?

Pro mě je kniha především připomínkou prostředí, které dobře znám, a Arjání je mým průvodcem po teheránských kavárnách, perské kuchyni a kultuře. Znovu se mi také vybavil údiv nad společenskými a politickými nepravostmi, kterých jsem si v Íránu všímala. Vše má mnoho stránek. Toho si je Esfandiáry dobře vědom, a proto je také dobrým spisovatelem.

Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B.

V Hallencourtu, malé průmyslové obci ve francouzském departmentu Somme, vyrůstal spisovatel a sociolog Édouard Louis. Ve svém debutu jednoduchým a výstižným jazykem popisuje poměry na zapomenuté vesnici: každodenní násilí, rasismus, homofobie. Lidé tu žijí v natolik otřesných materiálních podmínkách, že si je většina Francouzů neuměla představit jinak než jako ozvěnu dávno zašlých časů. Když Louis se svou knihou poprvé přišel za vydavatelem, nevěřil mu, dokud neuviděl fotografie Louisovy domácnosti.

Autobiografický román vyšel ve Francii v roce 2014. Tehdy bylo autorovi jednadvacet let. Kniha se stala okamžitě hitem. Prodalo se jí více než tři sta tisíc kusů a vyvolala vzrušenou debatu o třídě, chudobě, sociální a sexuální nerovnosti a rasismu. Byla přeložena do mnoha jazyků.

Mě zaujala mimo jiné proto, že Louis mluví o svých problémech velmi otevřeně. Při popisování svých pocitů jde do hloubky, jako by se z nich potřeboval vypsat. Není divu, že někteří čtenáři knize přičítají terapeutický charakter. Když jsem ji dočetla, myslela jsem na jediné: také musím napsat svůj příběh.

Daniel Prokop: Slepé skvrny

„Základní výbava k porozumění české společnosti,“ píše se na obalu knihy Daniela Prokopa. A já mohu jen souhlasit. Kniha vychází z cyklu esejů a analýz, které sociolog publikoval v Salonu Práva. Nejde však o stejné texty, seřazené chronologicky. Většinu autor přepsal nebo rozšířil. Čtenář se tak může seznámit s dlouho neřešenými problémy české společnosti, ať jde o chudobu, exekuce, bydlení, vzdělávání nebo populismus.

Hlubší znalost společenských problémů je v tuto chvíli ještě důležitější než dřív, a to nejen kvůli následkům, které bude mít karanténa na hospodářství a které mohou dlouhodobě existující problémy jen prohloubit. Debata nad knihou již nějakou dobu probíhá a lze jen doufat, že se promítne do praktických opatření.

Marjane Satrapiová: Šitíčko

„Humor je solí života,“ říkal můj oblíbený Karel Čapek. Svůj život si bez humoru neumím představit, což platí zvláště v těžkých časech. Chcete-li se pobavit, mohla by vám s tím pomoct skvělá Marjane Satrapiová. Její komiks Persepolis se stal hitem i v České republice, kde vyšel v roce 2004. Šitíčko však podle mých zkušeností zná jen málokdo.

Francouzsko-íránská autorka v něm vtipně popisuje tajné rozhovory íránských žen, kdy mezi sebou otevřeně mluví o svých příbuzných a přátelích, sexuálních životech nebo o tom, která žena — a jestli vůbec — si nechala „voperovat“ panenskou blánu, onen údajný symbol ženské „čistoty“. Odtud také název komiksu.

Takové rozhovory si pamatuji ze svého dětství, tehdy maminka se svými přítelkyněmi „klábosily“ celé noci. Venku zuřila válka, život však běžel dál a s ním i potřeba rozebrat více méně běžné starosti.

Adam Borzič: Západovýchodní zrcadla

Poezie není mrtvá a v tuto chvílí ji můžeme potřebovat více než jindy. Báseň umí potěšit, uklidnit i donutit člověka přemýšlet, právě kvůli této její všestrannosti ji mám ráda. Čtvrtá básnická sbírka Adama Borziče se snaží přiblížit svět východu a západu.

Básník nachází v obou kulturách humanistické linie a nechává je promlouvat skrze jejich zástupce — autory středověkého muslimského světa a renesanční evropské autory. Konkrétně se jedná například o Lorenza a Cosima Medicejské, Michelangela, Botticelliho, Leonarda da Vinciho, Al Ghazáliho, Ibn al Arabiho nebo mého oblíbeného Rúmího, proslulého mystika, jednu z hlavních postav súfismu.

Rúmí napsal:

Turek, Gruzín, Peršan, Arab, všichni tu,

rozumějí tomu hlasu bez uší a rtů.

Ba dokonce nejen Tádžik, Habešan či Žid,

ten hlas umí stejně strom i kámen pochopit.

V lásce vrcholů ani nížin není,

není v ní hloupost ani osvícení,

čtení svatých knih ani učenost —

jen nenáročnost, volnost, potěšení.

I když je situace vážná, na některé věci nelze zapomínat. Sdílené lidství by mělo být výchozím principem při překonávání pandemické krize.

Nnedi Okoraforová: Kdo se bojí smrti

Afrofuturistické dílo americko-nigerijské autorky Nnedi Okoraforové se odehrává v post-apokalyptickém prostředí, kde proti sobě stojí dvě skupiny: Nuru se světlou a Okeke s tmavou pletí. Nuruové v konfliktu vyhrávají, přičemž jako jednu ze svých zbraní využívají organizované znásilňování.

Okekové znásilněnými ženami opovrhují, a ještě více nenávidí míšence zplozené ze styku mezi Okeky a Nuruy. Hlavní hrdinkou příběhu je právě míšenka neboli ewu. Není ale obyčejnou dívkou, má magické schopnosti.

Okoraforová vytvořila neuvěřitelné dílo, zjevně inspirované konfliktem v Súdánu i obecnějšími problémy etnické genocidy, ženské obřízky nebo ekologické katastrofy. Přestože na první pohled — i podle toho, jak jsem knihu popsala já — vypadá, že půjde o smutné vyprávění, opak je pravdou. Okoraforová píše o naději a občas líčí i zábavnou epizodu. Zároveň dokazuje, že fantastická literatura nemusí být odtržená od skutečného světa. Spíše nabízí způsob, jak o něm přemýšlet, vyprávět a představovat si ho jinak, lépe.

Knižní trh právě zažívá krušné časy, potřebuje své čtenáře. Zakoupením knihy přímo od nakladatelství nebo antikvariátu můžeme pomoci k jeho záchraně. #ZachraňmeKnihy