Knižní trh chce po Zaorálkovi nemožné

Alena Zemančíková

Knihkupci, kteří spílají ministru kultury, naznačují, že jsou něčím víc než pouhými podnikateli. Nenechme se zmást: byť mohou být jejich zájmy úctyhodné, veřejnou kulturní službou jsou knihovny, nikoli obchody.

Je správné, že podpora nyní míří především k nakladatelům. Foto Pixabay

Ředitel a majitel Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský dementoval svou výzvu po odstoupení ministra kultury Zaorálka s tím, že jeho odpovědi na otázku iDnes byly deformovány a bez jeho vědomí připojeny k prohlášení muzikálového producenta Lichtenberga. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

K situaci soukromých divadel vyšel na Aktuálně.cz konciliantní článek Marie Reslové, nadepsaný Soukromá divadla přicházejí o miliony. Nechtějí Zaorálkovu rezignaci, ale pomoc. 

Argument, že nezávislá divadla jako neziskové subjekty rezervy nemají, protože je ani z definice mít nesmějí, už byl vysloven. Fakt, že ohledně nájmů by měla divadla jednat s pronajímateli, je nasnadě. To, že podnikatelské subjekty jsou příjemci podpory pro podnikatelskou sféru, což se nezávislých těles netýká, je vysvětleno. 

Jsou i soukromá divadla, která o pomoc státu nevolají, i když se jich problémy s tím, že nemají tržby, týkají také. Pokud jde o pomoc státu, která by nebyla selektivní, nabízí se odpuštění DPH ze vstupenek — to ale jen za předpokladu, že se normálně rozběhne příští sezóna. 

Agresivní křik poněkud ustal, divadelní podnikání našlo zastání. Pokud ale jde o podporu, obzvlášť na stránkách Deníku Referendum můžeme s klidem poradit, že se dá poměrně dost spoléhat na diváky. A soukromá divadla to pomocí všelijakých zlatých a diamantových abonmá a zakoupených míst a dalších podnikatelských nápadů, které ti nezávislí ani mít nesmějí, dovedou. Jen se musí hrát.

Udivuje mě, že zástupci našeho nakladatelského a knihkupeckého podnikání házejí odpovědnost za svůj stav na ministerstvo kultury a ústy předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martina Vopěnky doufají v záchranu u ministra průmyslu a obchodu a předsedy vlády. Odtud jim přece podpora přísluší rovnou. 

O knihkupectvích se mlží jako o zvláštním druhu obchodu, který tak docela obchodem není, protože je také veřejnou službou, jak se ústy knihkupců naznačuje, a nedostane-li se mu podpory ministerstva kultury, zhroutí se. Nikdy mě nenapadlo, že by knihkupectví bylo něčím jiným než obchodem. 

Veřejnou kulturní službou jsou knihovny, jejichž zavření v rámci nouzového režimu knižnímu obchodu spíše nahrává: nemůžu-li si knížku vypůjčit, koupím si ji přes e-shop, což je způsob, který funguje i v krizi. Ostatně tímto způsobem fungují i antikvariáty. Laik by například myslel, že prodej knih přes internet se musel zvýšit. Nepomohlo to nakonec alespoň distributorům? 

Ministerstvo kultury zvolilo v současné situaci pro podporu nakladatelů kritérium úspěšnosti v grantovém řízení v posledních třech letech. Někteří komentátoři hned táhnou do boje s oblíbeným sloganem „trestání úspěšných“ a mají na mysli ty, kteří o podporu nežádali, ale v tom to není. 

Grantová úspěšnost je známkou toho, že to které nakladatelství vydává literaturu, která přispívá ke kulturnímu fundamentu společnosti a dál ho obohacuje. Stát se prostřednictvím grantu hlásí k příslušnému vydavatelskému záměru. Žádat o grant není žádné žebrání.

Nakladatelé ovšem mají různou strategii i program: když nakladatelství Grada (které, jak jsem vyčetla v článku Daniela Konráda na Aktuálně.cz, nedostalo v posledních letech žádný grant ministerstva kultury) vydává především lékařskou a pedagogicko psychologickou literaturu, užitečné příručky o podnikání i výchově dětí se vzdělávacími poruchami a osobnostními problémy, je to úctyhodná činnost, ale do grantových okruhů ministerstva kultury nepatří. 

Znamená to ale, že nedostává na podporu svých titulů příspěvky z jiných kapitol veřejných rozpočtů? Vydávání odborné technické, lékařské, přírodovědné, ekonomické nebo právnické literatury přece také nemůže být komerčně soběstačné.

Nakladatelství Grada, když už je o něm řeč, vydalo mimo jiné i knížku Co by měl vědět příjemce dotací — a tam to všechno je. 

Kromě tohoto programu vydává Grada i bestsellerové detektivky Roberta Bryndzy a menší řadu knížek pro děti: na tomto edičním plánu je názorně vidět, jak jedno podpírá druhé, různé tituly na sebe věsí reklamu atd. Mimochodem, obrovskou plochu třeba v knihkupectví Luxor zabírají mapy, atlasy, průvodci regionální i globální: tento sortiment vychází bez subvence? Živí ho reklama? A co učebnice, slovníky? 

Ale pojďme k beletrii. Ministerstvo kultury, jestli správně chápu jeho smysl ve vládě, má na starosti literaturu v užším smyslu než je psané slovo vytištěné na papíře a svázané do desek. Nemusí jít jen o beletrii, ale v mantinelech humanitních se podporované tituly pohybují. O tom, že všelijaké zábavné čtivo by si mělo na sebe vydělat, asi není třeba se šířit. Ale vystavovat to jako hlavní zásluhu není fér.

Kdyby výjimečný stav, ve kterém teď žijeme, měl trvat alespoň rok, zůstaly by dveře všech obchodů snad kromě potravin zavřené a veškeré nakupování by se postupně přesunulo na internet. Městy by se sunula auta, doručující zboží, kontejnery by přetékaly obalovým materiálem, do úložních míst, pokud by byla v interiéru, bychom chodili v roušce a po jednom. 

Bloumání po ulicích a koukání do výkladů by se úplně vytratilo z každodenního života, ale nové generace by si na to zvykly, vždyť se vytratilo už tolik jiných věcí (například ruční psaní osobních dopisů, skoro). Je to dost příšerná dystopie, život by pozbyl elegance, barev, možností, náhodného a letmého kontaktu mezi lidmi. Ztráta této sociální funkce obchodu by se projevila, jak si zatím neumíme představit. 

Je ale třeba připustit, že vyberu—li si někde dovolenou, vím dost přesně, jakého průvodce a mapu budu potřebovat, a můžu si je koupit přes internet. Chci-li si na tu dovolenou koupit něco pěkného ke čtení, vybírá se mi to nejlépe fyzicky v knihkupectví. Člověk prostě vždycky neví úplně přesně, co chce, a právě to je prostorem obchodní komunikace, umění nabídnout a prodat. Je to rozhodně součást kultury životního stylu, jen nevím, jestli o ni má pečovat ministerstvo kultury. 

Miroslav Balaštík, šéfredaktor a spolumajitel nakladatelství HOST v rozhovoru pro Lidové noviny říká, že by stát mohl účinně pomoci garantovaným odkupem knih pro veřejné knihovny a snížením DPH na knížky na nulu (patříme ke státům s nejvyšším DPH na knihy v Evropě). Když to srovnáme s jinými obory podnikání — garantovaný výkup mají přece i zemědělci. 

Knižní trh, jak se ukazuje, se potýká s problémy řetězení a návaznosti plateb, kde nejhůř je na tom ten na začátku, tedy nakladatel. A to i v době před nouzovým stavem. Připadá mi tedy v pořádku, že podpora za státních prostředků míří v akutní fázi především k nakladatelům. 

Ministerstvo kultury je v české vládě po mnoho let posledním odkladištěm stranických kádrů nehledě na vládnoucí garnituru: jen si vzpomeňme, jak otřesně s tímto úřadem nakládala městská liberální TOP09 a kdo byl původně ministrem kultury za ČSSD v aktuální vládě. Spílat ministru Zaorálkovi za nedostatečnou podporu komerčních, byť úctyhodných zájmů, je nefér. Rozpočet jeho ministerstva disponuje malými prostředky a velká naděje na to, že by se podíl státního rozpočtu na kulturu zvýšil, v nastalé situaci není. Vydávání a prodej knih je kromě duševního autorského výkonu průmysl a obchod, adresovat výzvu k ministru průmyslu a obchodu je zcela namístě. 

A na závěr: otvírat knihkupectví v nákupním centru, kde je jinak všechno zavřené, je nesmysl. Probíhající epidemiologická krize kromě jiných problémů současného způsobu života a ekonomiky také ukazuje, jak obludnou záležitostí jsou nákupní centra, která jsou kumulací obchodů, služeb a kulturních sálů z hlediska nákazy velmi riziková. Ale nejen to, jsou riziková i z hlediska teroristického útoku nebo energetického výpadku s jejich umělým osvětlením, klimatizací, automatickými dveřmi atd. 

Kdybychom žili ve světě obchodů otevřených jeden vedle druhého v ulici, tak, jak to naštěstí ještě je ve starších městských čtvrtích, bylo by mnohem jednodušší je prostě otevřít. Zaplať pánbůh za každý den, kdy si obchod či dílna může normálně na sebe vydělat. Ale: jsem mimochodem zvědavá, kdy a pod jakou záminkou se nenápadně otevřou herny.

A buďme k sobě poctiví: nějaké ztráty budou.

    Diskuse