Novela zákona o některých druzích podpory kultury, která by zavedla takzvané procento na umění, ustrnula v mezirezotním připomínkovém řízení. Materiál vypracovaný ministerstvem kultury Lubomíra Zaorálka (ČSSD) říká, že z rozpočtu každé stavby nad zhruba 150 milionů korun hrazené většinově z veřejných financí půjde setina peněz na zhotovení a instalaci uměleckého díla. Opatření běžné v západní Evropě se ovšem setkává s řadou výtek, které musí Zaorálek vyřešit, než novelu předloží k projednání vládě.

Ministr kultury prý takový odpor nečekal. Rozhodl se proto otevřít veřejnou debatu, již zahájila panelová diskuse v Poslanecké sněmovně. Na té ve čtvrtek kromě Zaorálka promluvili i představitelé umělecké obce. Opět se ukázalo, že především výtvarní umělci opatření podporují a poukazují mimo jiné na to, že procento na umění během své dřívější platnosti mezi lety 1965 a 1989 umožnilo bezpočet vysoce kvalitních uměleckých realizací.

„Byl jsem přesvědčen, že to bude poměrně snadno obhajitelné, a proto mě překvapilo velké množství připomínek od kolegů,“ řekl ministr s tím, že někteří návrh chápou jako „socialistický nápad“. Zaorálek ovšem podotkl, že se neinspiroval praxí minulého režimu, ale v prvé řadě rozvojem umění ve veřejném prostoru na Západě. Jako příklad uvedl Chicago, vyhlášené mimo jiné ocelovou skulpturou Cloud Gate sochaře Anishe Kapoora.

Zaorálek dále vysvětlil, že ministerstvu financí vadí předpokládané zdražení projektů hrazených z veřejného rozpočtu. Dalším rezortům se nepozdává, že by měly dávat prostor uměleckým realizacím v případech dopravních či zemědělských staveb. Výtky mají i obce, kterým kromě peněz mnohdy chybí i umělecké či odborné kapacity. „Přijetí bylo, skoro bych řekl, nepříznivé,“ shrnul ministr.

Přislíbil ovšem, že se připomínky pokusí vypořádat a procento na umění před vládou i dalšími institucemi obhájit. „Umožní podnícení umělecké tvorby i kultivaci veřejného prostoru profesionální formou,“ shrnul Zaorálek přínosy případného opatření. Nové výtvarné či sochařské realizace ve veřejném prostoru podle něj pomohou vytvořit osobitá a zajímavá místa.

Procento na umění povznese veřejný prostor

Za umělce promluvil jako první malíř Petr Dub zastupující iniciativu Spolek Skutek. Ten se snaží jednak hájit myšlenku procenta na umění, jednak zastupovat uměleckou scénu při jednáních s institucemi a vysvětlovat úřadům význam umění ve veřejném prostoru.

„[To] je určitým mostem z galerijního prostoru do míst, kde se pohybují běžní občané. Tento pohyb veřejný prostor kultivuje, rozšiřuje jeho funkce a vytváří nadčasové společenské i kulturní mosty,“ vysvětlil Dub. Poukázal na to, že v současnosti je kvalita uměleckých realizací vcelku nahodilá. Jako „superpozitivní“ příklad uvedl Národní technickou knihovnu proslulou specifickým vizuálním stylem i centrálním uměleckým dílem v podobě dvou set kreseb rumunského výtvarníka Dana Perjovschiho.

Za negativní příklad naopak označil Ostravu s nechvalně proslulou sochou Věry Špinarové. Malíř zdůraznil, že procento na umění nezaručí, že budou ve veřejném prostoru vznikat pouze kvalitní díla, podmínky pro jejich tvorbu se ovšem výrazně zlepší. „Je zapotřebí finanční zázemí, systémovost a v neposlední řadě komunikace mezi všemi institucemi,“ podotkl. Jako jeden z komunikačních problémů poslední doby zmínil zmatečné střídání ministrů kultury.

Praha se umění snaží podpořit na vlastní pěst, jde to ale pomalu

O vlastní formu procenta na umění se pod hlavičkou Umění pro město již několik let pokouší Praha. Potýká se ovšem s byrokratickou komplikovaností celého procesu, který by měl de facto fungovat jako dotační program.

Povolaná místa i odborníci jsou navíc toho názoru, že hlavní město trpí dlouhodobou devastací hodnotných děl, jakož i náhodnými instalacemi nekvalitních prací. „Od roku 1990 se zrušily povolané komise a podpora kultury v podstatě skončila. To poskytlo prostor různým ‚intervencím‘,“ poznamenala na panelové diskusi vedoucí oddělení správy veřejné plastiky Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnová.

Trvalou instalaci děl ve veřejném prostoru podle ní komplikují právní podmínky. „Trvale osazená socha je v podstatě nemovitost a potřebuje všechny patřičné administrativní kroky,“ uvedla s tím, že zařízení všech potřebných povolení trvá minimálně čtyři roky.

V Praze probíhá debata o tom, co patří do veřejného prostoru, prakticky neustále. Vedle táhlých sporů o sochu maršála Ivana Koněva v Dejvicích či vztyčení imitace Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v poslední době rozvířila diskusi také demolice brutalistního Transgasu či naopak instalace podle mnohých krajně kýčovitého pomníku letcům RAF na Klárově.

Procento na umění je mezinárodní standard

Podle dalšího z panelistů, sochaře a pedagoga Pavla Karouse, by se procento na umění nemělo chápat jako něco výjimečného či revolučního. Koncept podpory umělecké tvorby z rozpočtu velkých veřejných staveb existuje dlouhá desetiletí. Na podobném principu v Mexiku vznikaly vyhlášené murály a procento na umělecké realizace vyčlenil i americký New Deal ve třicátých letech.

„Do přerušení programu během války vzniklo na 200 tisíc děl,“ podotkl Karous s tím, že díky odbornosti komisí vybírajících díla z veřejných soutěží si realizace udržovaly vysokou kvalitu. New Deal nejenže poskytoval setinu z rozpočtu staveb financovaných federální vládou na novou uměleckou tvorbu, ale také podporoval uměleckou scénu během ekonomické krize skrze výkup rozličných prací z ateliérů a jejich následnou instalaci do veřejného prostoru.

Sochař dále připomněl, že obdobný program zvaný „Kunst am bau“ (doslova „umění ve výstavbě“) zavedlo i západní Německo. To mu v poválečných letech pomohlo obnovit zdevastovaný veřejný prostor. Program přinesl bezpočet kvalitních realizací v podobě nejrůznějších plastik i pomníků. V současné době je zavedena nějaká forma procenta na umění ve většině evropských zemí.

Karous dodal, že od roku 1989 se v ulicích a veřejných budovách osazuje výrazně méně uměleckých prací. „Největší problém ale netkví v tom, že děl vzniká méně, ale v tom, že jsou nižší kvality,“ zdůraznil.

Návrhy podle něj nemají posuzovat politici, ale v prvé řadě odborné komise. Při formulaci pravidel pro jejich sestavování se lze inspirovat dlouhodobě zavedenou a funkční legislativou západních zemí.