Mariánský sloup po sto letech v Praze. Zda jej kameníci vztyčí, není jisté
Jan KašpárekNa Staroměstské náměstí se po 101 letech možná vrátí mariánský sloup. Kameníci, kteří po dvacet let pracovali na kopii, jej zatím rozložený přivezli do Prahy. Stavbu chtějí zahájit v sobotu, schází jim ale povolení k záboru prostranství.
Mariánský sloup se vrátil do Prahy. Jeho tvůrci v čele se sochařem Petrem Váňou jej plánují během příštích týdnů vztyčit na Staroměstském náměstí. Znovu proto nabírá na intenzitě spor, zda se má symbol mariánského kultu vrátit na místo, kde jej krátce po vzniku Československa strhl dav v čele s anarchistou Františkem Sauerem. Ačkoli je stavba sloupu povolena, není zřejmé, zda se jej Váňovi podaří obnovit. Praha 1 totiž odmítá umožnit nezbytný zábor prostranství.
Šedesátitunový sloup, zatím rozložený na několik set částí, připlul do Prahy v úterý na nákladní lodi ze Staré Boleslavi. Kameníci na něm pracovali posledních dvacet let a dílo pokládají za dar Praze a projev dobré vůle. Mariánský sloup má být symbolem smíření, stejně jako připomínkou obránců Prahy z třicetileté války. Kritici jej vnímají naopak jako pozůstatek habsburské monarchie a násilné rekatolizace českých zemí, který byl před sto lety právem odstraněn.
Spíše než námitky části občanské společnosti musí Váňa a Společnost pro obnovu mariánského sloupu ale řešit právní aspekty stavby. Mají sice povolení k jejímu umístění od stavebního úřadu, schází jim ale možnost záboru prostranství posvěcená městskou částí Praha 1.
„Stavebnímu úřadu Prahy 1 byla doručena žádost o povolení záboru, která však obsahovala formální nedostatky. Žadatel byl vyzván k doplnění žádosti, což se k dnešnímu dni nestalo. Řízení je nyní výhradně v kompetenci státní správy,“ sdělila v úterý mluvčí Prahy 1 Kateřina Pisačková ČTK. Bez ohledu na výsledek žádosti kameníci plánují s rozloženým sloupem kotvit u Karlových lázní asi měsíc. Čas chtějí využít k posledním úpravám díla.
Když se však na věc podíváme z pohledu restaurátorského, resp. památkářského, jde o novostavbu, která je v dostatečně dochovaném městě nemístná. Mohla by se navíc stát odrazovým můstkem k pokračování. Jsou tu stoupenci obnovení Krocínovy kašny (zbourána o další půlstoletí dříve) i Krennova domu. Na druhou stranu se nemalé podpoře záměru nemůžeme divit. Kromě katolických kruhů jej může vítat také nemálo z těch lidí, které trápí drsné pronikání soudobé utilitární výstavby kamkoli to jen jde, a to na území města právem esteticky, urbanisticky a památkově z nejoceňovanějších. Tito lidé mohou přikyvovat v naději, že bude přibývat i aspoň formou starého. Berou to jako cestu k obnově zničené Nobileho radnice, nebo (přibližně) její ještě starší podoby, místo provokativní dostavby, která by mohla (v patřičný čas) završit formální modernizaci staré Prahy.