Pokud snad někomu dosud o nedávno vztyčené maketě části někdejšího sousoší s dominantní postavou vítězné Marie Neposkvrněné v Praze na Staroměstském náměstí nebylo jasno, teď se sloup vybarvil. A nemíním barvu v optickém smyslu, tu podivnou kombinaci nazelenalé a narůžovělé, která sotva odpovídá vysokému baroknímu vkusu.

Na skromné námitky zástupců jiné křesťanské a sekulární části české společnosti, že obnova symbolu válečného triumfu říše, díky jejímuž konci vznikl náš samostatný československý, a pak český stát, štěpí společnost, jsme slýchali vysvětlení, že vztyčení sloupu spolu s návratem kalicha do výklenku v té části průčelí Týnského chrámu, která je vidět ze Staroměstského náměstí, je aktem smíru. Že by se to mělo vnímat v ekumenickém smyslu.

Snad je třeba připomenout, že chrám Panny Marie před Týnem byl dostavěn a užíván jako katedrála kališnické církve, tedy církve pod obojí, která se v 16. století propojila s církvemi reformačními. Byl této církvi odebrán, nebo, jak se v souvislosti s církevním majetkem opakovaně říká, byl jí ukraden.

15. srpna proběhne za účasti římských katolíků z celého Česka mohutná demonstrace. V devět hodin začne sešikováním členstva tělovýchovné organizace Orel v uniformách a s prapory a vyvrcholí v poledne aktem, kdy Dominik Duka objekt čnící na náměstí posvětí.

Pozvání se obrací nejprve na orly a nazývá je mariánskými rytíři. Zřejmě za všechny, kdo tam přijdou slavit triumf, vítají „spravedlivý den, ve kterém Neposkvrněná Panna, Královna Čechů, opět shlédne na svůj lid a požehná mu!“ Obrací se na Marii samotnou jako „vítězkyni nad ďáblem i jeho pyšnými lidskými přisluhovači“ a žádá ji, aby stála při svých milých Češích!

Obnovou Mariánského sloupu je prý odčiněna pohana, které se někteří nevěrní a pobloudilí předkové dopustili r. 1918. Organizátoři demonstrace a obřadu jsou vděčni za „nápravu bezbožecké křivdy minulosti“ a zdůrazněně žádají Marii, aby jim i v současnosti poskytla ochranu před všemi nepřáteli církve a vlasti.

Dva františkáni, kteří se nedávno přišli pomodlit ve smyslu pokání za viny předků na sousední místo popravy 27 vůdců stavovského povstání, naladili odpůrce sloupu ke smíru. Jenže je třeba posoudit, koho zastupují oni a třeba katolický teolog Zdeněk A. Eminger, který se průběžně vyslovuje, tak jako nedávno v diskusi na sociální síti: „Obnovu díla jsem podporoval a podporuji. O tomhle jsem psal, tušil, co přijde. Bylo mi jasné, že i jako prostý mariánský ctitel budu nakonec přečíslován triumfalisty. Vadí mi to, ale jsem smířen.“

Kéž by takoví katolíci a ctitelé Marie byli určující. A kéž by tomu výtvoru, o jehož umělecké a historické hodnotě můžeme klidně diskutovat, nedávali smutné zabarvení tito „rytíři“, připravení kosit jinak smýšlející křesťany a ostatní spoluobyvatele.

Řeč pozvání na demonstraci je řečí triumfu. Není proto divu, že naši ochotu ke smíru navozenou aktem menších bratří z řádu sv. Františka organizátoři akce zpochybnili. Připravuje se hned několik protestních vystoupení na Staroměstském náměstí nebo v jeho okolí, tak jak se oba protichůdné projevy vedle sebe vejdou.

Jedno z nich bude Pochod pro Ježíše, což je celosvětově rozšířená aktivita spojující lidi z různých křesťanských církví. Jiné vystoupení bude s transparenty jako „Česká republika — sekulární stát, Staromák — sekulární prostor“.

Necítím se být nepřítelem církve, která si vydobyla kus veřejného prostoru. Leda snad v tom smyslu, že ji nepřijímám, nepřijímám její autority a její nauku, protože ona napřed nepřijala mne. Odpověděl jsem na to tím, že jsem z ní odešel. Po marných pokusech o smír už dnes jsem a chci být mimo ni.

Nejsem nepřítelem oné církve a nejsou, jak se domnívám, jejími nepřáteli odpůrci nové skulptury v pražském bodě nula, v administrativním středu hlavního města, alespoň ne v tom smyslu, že by jí chtěli škodit. Sám jí přeji vše dobré, především návrat k tomu, k čemu se hlásí a od čeho se odvozuje.

Ti, kdo nový sloup prosadili, si možná tak zcela neuvědomili, jakému symbolu posloužili. Z katolického hlediska snad nejdůležitější obraz Panny Marie rynecké, jehož kopie bude umístěna do volného prostranství v soklu, patří k ikonografickému typu černých madon.

Jak trefně v diskusi kolem orelského pozvání napsal jeden diskutující, historie a původ černých madon je obklopena tajemstvím. Voní starobylostí kultů veliké Matky Deméter, matky Země. 

Doznívá v ní úcta k univerzální matce, možná nevědomky k africké, asi černé „mitochondriální Evě“, již jako začátek genetických linií všech lidí předpokládá genetická evoluční biologie. Je to pramáti, která se nevznáší jako nebeský Otec v nadpozemských výšinách nedotčena špínou těla.

Tato pramáti je jako Země vonící hlínou nabízející požehnání úrody, ale, jak jsem si též v debatě s respektem a souhlasem přečetl, i mateřského objetí a spočinutí pro ty, kteří sílu jít dál již pro pozemskou cestu vyčerpali. Pokud přehlédneme náboženské, estetické a politické námitky k mariánskému sloupu, můžeme vstřebat nový kultovní objekt jako připomínku hlubokých nejen duchovních, ale i materiálních kořenů, z nichž vyrůstáme.

To nás se sloupem asi nesmíří. Ale umožní nám to třeba nechat se barvou černé madony poučit o svých afrických, ale hlavně pozemských kořenech.