Českými médii opět prošla otázka vztyčení napodobeniny strženého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Zasloužili se o to mimo jiné lidovecký politik, pražský zastupitel a bývalý radní Jan Wolf (známý též svými vystoupeními proti vyvěšení duhové vlajky na budově pražského magistrátu), jemuž se podařilo prosadit souhlas se vztyčením do usnesení pražského zastupitelstva, či v poněkud bulvárnější podobě kardinál Dominik Duka svým rozhořčeným odchodem z diskuse na toto téma s bývalým předsedou Ekumenické rady církví Pavlem Černým v Českém rozhlasu.

Pro úplnost připomeňme, že původní mariánský sloup byl vztyčen roku 1650 coby děkovné gesto za ubránění Prahy před útoky švédských vojsk v závěru třicetileté války a stržen v listopadu roku 1918 davem lidí, kteří jej vnímali jako symbol habsburské monarchie a jí protežovaného katolictví. Akademický sochař Petr Váňa vytvořil napodobeninu sloupu a o její instalaci se již delší dobu vedou spory, do nichž se na obou stranách vedle historiků, kunsthistoriků a architektů zapojují i politici, funkcionáři rozličných křesťanských církví či občanští aktivisté.

↗

Podle mnohých sloup smybolizuje éru habsburského útisku. Repro DR

Zastánci vztyčení sloupu často argumentují dezinterpretací jeho významu v roce 1918 a myšlenkou nápravy původního stavu náměstí (včetně interakce mariánského sloupu s pomníkem Mistra Jana Husa). Námitky odpůrců sahají od architektonických a urbanistických přes umělecké — jedná se o napodobeninu, nikoli rekonstrukci původního díla — až po výhrady, že si významný bod ve veřejném prostoru zabírá „svým“ sloupem jen jedna z křesťanských církví — římskokatolická. V diskusi ale většinou absentuje aspekt potenciálně kladného významu trosek padlého mariánského sloupu pro naši současnou společnost.

Katolické dvacáté století

Nemá příliš smysl přít se dnes o to, zda vztyčení sloupu souviselo „pouze“ se Švédy, anebo zda šlo primárně o významný symbol podporující rekatolizaci českých zemí. Ono se mohlo „spojit příjemné s užitečným“, jak se říká…

Důležitější je, že asociace mariánského sloupu s mocí habsburské říše nebyla v roce 1918 nijak neopodstatněná. Dům Habsburků byl ortodoxně katolický, císař vládl po většinu dějin „z Boží milosti“ a byl ochranitelem římskokatolické církve a jejích zájmů.

Katolické náboženství, byť už ne jediné povolené, bylo stále privilegované, vliv církevních funkcionářů byl nemalý a sepjetí s trůnem taktéž. Přičtěme k tomu hromadění majetku, tradicionalismus a nacionální aspekty. Celkový obraz, který získáme — nikoli nepodobný dobovým karikaturám — je jistě přepjatý a nevhodně zobecňující, ovšem založený na pravdivém základu.

Pokud bychom vnímali stržení sloupu skutečně jen jako stržení sloupu per se, těžko je schvalovat. Ovšem vezmeme-li v potaz, co se v něm mohlo symbolizovat pro tehdejšího člověka, lze chování lidí v roce 1918 chápat.

Běh dějin samozřejmě pádem sloupu neskončil a přišla první republika. Tu ovšem katolíci — či alespoň jejich významní představitelé — nikdy nepřijali za svou. Nový stát odvrhl koncepci monarchie v čele s pomazanou hlavou panovníka, ustavil se jako republika, a navíc vyznával řadu pro katolickou církev z času Habsburků problematických věcí — například demokracii, náboženskou svobodu a rovnost vyznání, sekularismus, práva žen, pozemkovou reformu, a zejména morální liberalismus.