↗

Císařčin pomník ve Vídni: české království habsburská říše od třicetileté války fakticky okupovala, systematicky likvidovala náboženské svobody a s poddanými českého jazyka metodicky zacházela jako s lidmi druhé kategorie. Foto Bwag, WmC

V situaci, kdy Evropu začíná dusit s prudkou intenzitou druhá vlna koronaviru a kdy příčetnější občané České republiky s hrůzou sledují každodenní nárůsty nemocných, jež jsou předzvěstí bezprecedentní humanitární katastrofy, přichází z Prahy zpráva jako vystřižená ze satirického časopisu: radnice městské části Praha 6 odhalila sochu habsburské císařovny Marie Terezie. Dalo by se to vyřídit tím, že pomník beztak vypadá jako kuželka, že Švejkův národ se holt nezapře… Kdyby událost nebyla příznakem ultrakonzervativní kulturní kontrarevoluce, která je v chodu v celé střední Evropě a která už dnes — jak názorně vidíme v Polsku — ničí životy konkrétních lidí.

Je nesporným faktem, že Habsburkové představují v dějinách všech západoslovanských národů vyloženě temnou sílu. O polských dějinných traumatech nemusíme mluvit, jejich sílu nejlépe ilustruje, že ve své hymně opěvují Napoleona. Účast Marie Terezie na dělení Polska asi nejlépe oglosoval její dobový sok pruský král Fridrich II. Veliký slovy: „Čím víc nad osudem Polska lkala, tím víc jeho území pro sebe urvala.“

K Polákům, Čechům i Slovákům habsburský režim přistupoval jako ke kolonizovaným národům. Tehdejší české království habsburská říše od třicetileté války fakticky okupovala, systematicky likvidovala náboženské svobody a s poddanými českého jazyka metodicky zacházela jako s lidmi druhé kategorie — více k tomu například v textech dobového humanisty Bernarda Bolzana. V případě Slováků habsburská monarchie přinejmenším tolerovala, pokud je už sama aktivně nepodporovala, systematické pomaďaršťování.

Je evidentní, že odhalení pomníku má především vyjádřit dnes moderní relativizování veskrze záporné role Habsburků v našich dějinách. V nouzi by ale zodpovědní radní na Praze 6 asi argumentovali také údajnými osobními zásluhami císařovny. Z podobných důvodů se prý stává předmětem melodramatického poklonkování i v Bratislavě, pardon Prešpurku, dějišti její korunovace uherskou královnou…

Polovina osmnáctého století je doba natolik vzdálená, že zhodnotit vše v příslušném kontextu je pro běžného současníka nesnadné. Jisté je jedno: Marie Terezie nebyla žádná emancipační reformátorka, žádná vyznavačka osvícenství. Vyznačovala se krajní nesnášenlivosti k protestantům i židům. Historik Derek Beales ji označuje za monarchu projevujícího zřejmě vůbec největší nenávist k židům v Evropě její éry: „Staré předsudky převzala, nové si osvojila.“