V situaci, kdy Evropu začíná dusit s prudkou intenzitou druhá vlna koronaviru a kdy příčetnější občané České republiky s hrůzou sledují každodenní nárůsty nemocných, jež jsou předzvěstí bezprecedentní humanitární katastrofy, přichází z Prahy zpráva jako vystřižená ze satirického časopisu: radnice městské části Praha 6 odhalila sochu habsburské císařovny Marie Terezie. Dalo by se to vyřídit tím, že pomník beztak vypadá jako kuželka, že Švejkův národ se holt nezapře… Kdyby událost nebyla příznakem ultrakonzervativní kulturní kontrarevoluce, která je v chodu v celé střední Evropě a která už dnes — jak názorně vidíme v Polsku — ničí životy konkrétních lidí.

Je nesporným faktem, že Habsburkové představují v dějinách všech západoslovanských národů vyloženě temnou sílu. O polských dějinných traumatech nemusíme mluvit, jejich sílu nejlépe ilustruje, že ve své hymně opěvují Napoleona. Účast Marie Terezie na dělení Polska asi nejlépe oglosoval její dobový sok pruský král Fridrich II. Veliký slovy: „Čím víc nad osudem Polska lkala, tím víc jeho území pro sebe urvala.“

K Polákům, Čechům i Slovákům habsburský režim přistupoval jako ke kolonizovaným národům. Tehdejší české království habsburská říše od třicetileté války fakticky okupovala, systematicky likvidovala náboženské svobody a s poddanými českého jazyka metodicky zacházela jako s lidmi druhé kategorie — více k tomu například v textech dobového humanisty Bernarda Bolzana. V případě Slováků habsburská monarchie přinejmenším tolerovala, pokud je už sama aktivně nepodporovala, systematické pomaďaršťování.

Je evidentní, že odhalení pomníku má především vyjádřit dnes moderní relativizování veskrze záporné role Habsburků v našich dějinách. V nouzi by ale zodpovědní radní na Praze 6 asi argumentovali také údajnými osobními zásluhami císařovny. Z podobných důvodů se prý stává předmětem melodramatického poklonkování i v Bratislavě, pardon Prešpurku, dějišti její korunovace uherskou královnou…

Polovina osmnáctého století je doba natolik vzdálená, že zhodnotit vše v příslušném kontextu je pro běžného současníka nesnadné. Jisté je jedno: Marie Terezie nebyla žádná emancipační reformátorka, žádná vyznavačka osvícenství. Vyznačovala se krajní nesnášenlivosti k protestantům i židům. Historik Derek Beales ji označuje za monarchu projevujícího zřejmě vůbec největší nenávist k židům v Evropě její éry: „Staré předsudky převzala, nové si osvojila.“

Když se jí nepodařilo mj. pod tlakem jiných monarchií pražské židy vyhnat z města, nařídila jim chodit na veřejnosti s viditelným označením, což zrušil až její syn Josef II. Ještě tři roky před svou smrtí v roce 1777 o židech napsala: „Nevím o žádném větším moru, než je tato rasa, která svou lstivostí, lichvářstvím a chamtivostí přivádí mé poddané na žebrotu.“

Mylně se uvádí, že zrušila mučení, ve skutečnosti jen zabránila pokračování bezbřeze barbarské praxe upalování čarodějnic, byť její trestní kodex takto pojmenovaný delikt obsahoval. Tereziánský trestní kodex mučení naopak kodifikoval, obsahoval přesné návody, jak dlouho a jakým způsobem vyslýchané trýznit, a je dnes hodnocen tak, že byl zastaralý už v době svého vzniku.

Jistě měla i některé příznivé stránky, její osud je komplikovaný, a je třeba jej vidět v kontextu doby a podmínek, ze kterých vyrůstala. To je jedna věc. Ale druhá, zcela jiná, věc je odhalovat někomu takovému v roce 2020 pomník. Bylo by to pochopitelné snad jako groteska, švejkovský happening. Ale bohužel je to myšleno vážně. Proč a jak je to vůbec možné?

Základní motivaci je třeba hledat jinde než v přihlášení se k ideálům habsburského absolutismu a feudalismu. Nespočívá v ničem jiném nežli v křečovité snaze odmítnout některé ze základních charakterových vlastností státu, který habsburské císařství porazil a dal oběma našim národům svobodu — meziválečného Československa.

Používá se přitom úskok, podle nějž nepříznivé hodnocení Habsburků a feudálního období jako takového bylo součástí komunistické ideologie. Ve skutečnosti je to ale naopak: odmítnutí feudálního absolutismu bylo tak přirozenou součástí československé humanitně demokratické tradice a donedávna ještě i prosté kolektivní paměti, že komunistům ani nezbývalo nic jiného než se k obrozeneckému odmítání císařství přihlásit, i kdyby nechtěli.

Na snahách o dobové překrucování dějin a politické filosofie meziválečného Československa lze také dobře ilustrovat, že komunisté s antikomunisty mají více shodných rysů nežli rozdílů: jedni i druzí především odmítají masarykovské pojetí demokracie — jedni z důvodů sociálních, druzí proto, že sami byli stoupenci absolutismu; jen sovětského typu.

Že Masarykova republika nebyla bez vad, že pracovala s těžko udržitelnou konstrukcí československého národa, že neintegrovala všechny menšiny dosti rychle… to vše může být pravda. Stejně tak je ale pravda, že oproti habsburské monarchii i všem státům, které ho obklopovaly, bylo meziválečné Československo takřka zázračnou výspou humanity. Není náhodou — a málo se ví —, že do československých legií za I. světové války vstupovali i čeští a moravští židé, jejichž mateřštinou byla němčina. Zkuste promyslet jejich motivy…

Masarykovo Československo byl totiž stát, který měl do svého základu uloženu nejen na svou dobu radikálně demokratickou, ale i výrazně sociální až socialistickou ideu, což spolu ostatně souvisí — a proto je to dnes tolika lidem trnem v oku. Republika samozřejmě zrušila šlechtické tituly, sebrala šlechtě i církvím staletími nahromaděné statky a privilegia — jinak řečeno byl to stát, který zejména na svém počátku velmi intenzivně „bohatým bral a chudým dával“.

Na to se zapomíná, lépe řečeno, soudobé elity obsluhující v českých zemích i na Slovensku naše dnešní politické režimy, které jsou svým vnitřním uspořádáním mnohem spíše oligarchiemi než reálnými demokraciemi, pečují o to, aby se na sociální základ meziválečné republiky zapomínalo. A aby se zastíralo, že demokracie hodná toho jména v sobě vždy i ekonomický a sociální rozměr obnáší.

Řečeno zcela otevřeně: vláda demokracie se vyznačuje mnohem svědomitější péčí o spravedlivé rozdělení příjmů i majetku, než jaké se tu provozovalo v posledních třiceti letech. A současná mocenská elita se právem bojí, že tu může vyrůst politické hnutí, které bude chtít radikálně nespravedlivé poměry napravit. Progresivní levice v celém světě dnes formuluje právě takovýto program.

Bernie Sanders a Tomáš Garrigue Masaryk totiž mají politicky mnohem více společného, než jsme si kdy ve veřejné debatě zreflektovali. Co se bude dít, až si to Češi a Slováci ve svých většinách uvědomí? Je vysoce pravděpodobné, že budou chtít s majetky dnešních oligarchů naložit tak jako Masaryk a spol. naložili s majetky feudálů a církve.

Proto se celý konflikt příslušníky privilegovaných vrstev instinktivně převádí z roviny sociální a politické do roviny kulturní války, v níž se šermuje „tradičními rodinami“, „tradičním řádem“ a „tradičními hodnotami“, jejichž symbolem snad mají být i památníky z habsburské éry. Proto všechny ty útoky na práva menšin, všech „odlišných“ lidí či žen.

Marie Terezie, matka šestnácti dětí, ostatně zvláštní důraz kladla na mravnost. V roce 1752 zřídila „Výbor pro počestnost“, který měl bojovat s údajnými mravnostními delikty, k nimž v jejím tmářském pojetí patřila nevěra, homosexualita, ba dokonce i sex mezi vyznavači odlišných náboženství. Na boji s uvedenými údajnými delikty pracovala síť špiclů, taková dobová StB. Tresty zahrnovaly bičování, vyhnanství anebo i popravu.

Marie Terezie zkrátka provozovala takový dobový katolický Taliban. Uvědomíme-li si to, tu najednou dává odhalení pomníku císařovně smysl. Jak na to ale odpovědět? Změny visí ve vzduchu. A bojí-li se oligarchové a jejich obslužné třídy skutečné, živé, masarykovské demokracie, bojí se jí právem. Jak napsal v jednom z epigramů zakladatel moderního českého novinářství i politického liberalismus Karel Havlíček Borovský: „Řeknu vám, až budu smít: neníť Bůh a císař nemá být.“

Komentář původně vyšel ve slovenském deníku SME.