Když se pětadvacetiletá Alžběta II. stala 6. února 1952 britskou královnou, premiérem v její zemi byl Winston Churchill, v Rusku vládl Stalin a v Praze byl prezidentem Klement Gottwald. V Británii ještě nebyly žádné dálnice, natožpak internet, vždyť více lidí tehdy používalo rádio nežli televizi.

Od té doby se královna stala zosobněním Británie; hlava státu, hlava anglikánské církve, hlava soudní moci, nejvyšší velitelka armády, hlava Britského společenství národů, a nejspolehlivější pečeť cti v britském státě. Po třičtvrtě století znala prakticky všechny podstatné státníky z celého světa — i jejich rodiny, a pamatovala si všechna jejich jména.

Setkala se s každým americkým prezidentem od Harryho Trumana po Joea Bidena, s výjimkou Lyndona Johnsona. Je synonymem moderních britských dějin: suezská krize; zánik impéria; ekonomický krach v roce 1970; vzestup a pád Margarety Thatcherové; válka v Iráku. Zažila počátek i konec nepokojů v severním Irsku, počátek i konec půlstoletého britského členství v Evropské unii.

Mám za to, že největší moment její skvostné éry přišel v podobě usmíření s Iry, když v květnu 2011 vykonala první britskou státní návštěvu Dublinu od vyhlášení irské nezávislosti. Přijela oděna v irské republikánské zelené. Navštívila místo masakru Croke Park, kde britské pořádkové síly v roce 1920 zabily čtrnáct Irů.

Byla to státní návštěva, která velmi snadno mohla skončit fiaskem. Ale královna Alžběta II. byla dokonalá a získala si srdce milionů Irů a Irek, kteří měli všechny důvody britský stát z hloubi duše nenávidět.

Otřesená Británie

Její éru poznamenala osobní i veřejná neštěstí, včetně politické vraždy jejího bratrance lorda Mountbattena či smrti její snachy princezny Diany při autonehodě. Tomu všemu navzdory dokázala svůj život soustavně zasvěcovat veřejné službě.