Když se pětadvacetiletá Alžběta II. stala 6. února 1952 britskou královnou, premiérem v její zemi byl Winston Churchill, v Rusku vládl Stalin a v Praze byl prezidentem Klement Gottwald. V Británii ještě nebyly žádné dálnice, natožpak internet, vždyť více lidí tehdy používalo rádio nežli televizi.

Od té doby se královna stala zosobněním Británie; hlava státu, hlava anglikánské církve, hlava soudní moci, nejvyšší velitelka armády, hlava Britského společenství národů, a nejspolehlivější pečeť cti v britském státě. Po třičtvrtě století znala prakticky všechny podstatné státníky z celého světa — i jejich rodiny, a pamatovala si všechna jejich jména.

Setkala se s každým americkým prezidentem od Harryho Trumana po Joea Bidena, s výjimkou Lyndona Johnsona. Je synonymem moderních britských dějin: suezská krize; zánik impéria; ekonomický krach v roce 1970; vzestup a pád Margarety Thatcherové; válka v Iráku. Zažila počátek i konec nepokojů v severním Irsku, počátek i konec půlstoletého britského členství v Evropské unii.

Mám za to, že největší moment její skvostné éry přišel v podobě usmíření s Iry, když v květnu 2011 vykonala první britskou státní návštěvu Dublinu od vyhlášení irské nezávislosti. Přijela oděna v irské republikánské zelené. Navštívila místo masakru Croke Park, kde britské pořádkové síly v roce 1920 zabily čtrnáct Irů.

Byla to státní návštěva, která velmi snadno mohla skončit fiaskem. Ale královna Alžběta II. byla dokonalá a získala si srdce milionů Irů a Irek, kteří měli všechny důvody britský stát z hloubi duše nenávidět.

Otřesená Británie

Její éru poznamenala osobní i veřejná neštěstí, včetně politické vraždy jejího bratrance lorda Mountbattena či smrti její snachy princezny Diany při autonehodě. Tomu všemu navzdory dokázala svůj život soustavně zasvěcovat veřejné službě.

Při slavnostní přísaze během korunovace 2. června 1953 slibovala, že bude vládnout lidu Velké Británie, Severního Irska, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jihoafrické unie, Pákistánu a Cejlonu a dalším teritoriím podléhajícím britské koruně dle jejich tamějších zákonů a zvyků.

Byla nejdéle vládnoucím monarchou v britských dějinách. Na celém světě pouze jediný panovník vládl déle než ona — francouzský král Ludvík XIV., jenž vydržel na trůnu po dvaasedmdesát let až do svého skonu v roce 1715.

Muselo by vám být přes sedmdesát, abyste mohli být poddaným ještě jiného britského monarchy. Zdá se tak skoro k nevíře, že královna už nežije. Je to zpráva, která celé Británii působí hluboký duševní otřes.

Žena, jež byla symbolem národní svornosti po sedm desetiletí, odešla v době, kdy by jí zrovna tak naléhavě bylo zapotřebí. A důsledky jejího odchodu — ve věku šestadevadesáti let — budou ohromné.

Události několika následujících dní jsou rozplánovány do nejmenších detailů. Den po její smrti se v paláci svatého Jakuba sejde Rada pro volbu nastupujícího panovníka, v níž zasedají i klíčové postavy vlády, a prohlásí Charlese králem. Jeho jmenování se dle tradice bude vyhlašovat také na londýnské burze.

V Británii nyní na jistý čas vše utichne. Parlament bude mít na deset dní pauzu kromě jediné schůze, na níž se poslanci sejdou jen proto, aby vzdali zesnulé vladařce hold. V nadcházejících dnech také král Charles III. projede Británii, počínaje bohoslužbou v edinburské katedrále svatého Jiljí. Ze Skotska pak zamíří do severního Irska a do Walesu.

Královna bude po tři dny vystavena ve svatyni. Fronty poddaných, kteří jí budou chtít dát poslední sbohem, se potáhnou přes Westminsterský most a dál podél řeky. Státní pohřeb se bude konat deset dní po jejím skonu, ten den bude prohlášen za národní smutek. Na poslední rozloučení s královnou bude chtít přijet tolik hlav států, že panují obavy, zda Londýn takový nápor zvládne.

Dlouhodobé důsledky

Zatímco nejbližší kroky jsou rozplánovány s vojenskou přesností, dlouhodobé důsledky královnina odchodu se posuzují mnohem obtížněji. V Británii je poměrně silná republikánská tradice, ale královna se těšila tak všeobecné úctě, že sama možnost monarchii zrušit — jako instituci pocházející ze středověku, jež se v 21. století může už opravdu jevit jako anachronismus — nebyla realistická.

Královna Alžběta byla moudrá a hodná žena. Máme přehršle osobních svědectví stvrzujících její lidskost a moudrost. Jedním z mnoha příkladů přispěl David Nott, lékař-traumatolog, který během války v Sýrii v Aleppu zachránil mnoho lidských životů.