Dnes existují v zásadě čtyři způsoby, jakými může být území spjato s britskou korunou: Za prvé může být území takzvaným britským zámořským teritoriem, což je v podstatě pozůstatek někdejšího Britského impéria. Těchto čtrnáct států má jistou míru samostatnosti: nejsou součástí Spojeného království, ale spadají pod britskou korunu a jsou na Spojeném království závislé. Od roku 2005 panovník v těchto oblastech uplatňuje svou moc v souladu s rozhodnutími místních vlád, a nikoli na základě vlády Spojeného království, jak tomu bylo do té doby.

Z jedenácti trvale obydlených území je však deset vedeno na seznamu OSN jako území, jimž by jejich „mateřská země“ měla postupně umožnit nezávislost. Nezdá se ovšem, že by o to tato území nějak zvlášť stála: spíše se snaží o co nejlepší postavení ve vztahu ke Spojenému království.

Druhou možností jsou britská korunní nezávislá území. Jde o tři ostrovy v oblasti kolem Britských ostrovů, které nikdy nebyly koloniemi, nejsou součástí Spojeného království, ale jsou považovány za území, za která je Spojené království zodpovědné. Mají vlastní legislativu a jejich obyvatelé mají stejně jako obyvatelé britských zámořských území nárok na britský pas.

Třetím způsobem jsou zcela samostatné státy, které však stále uznávají britského panovníka jako hlavu státu. To jsou tzv. „Commonwealth Realms“, čili království Commonwealthu, spojené dohromady na základě „personální unie“. To je případ Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, tichomořských států Papua Nová Guinea, Šalamounových ostrovů a Tuvalu a karibských ostrovních států Antigua a Barbuda, Grenada, Jamajka, Bahamy, Belize, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Vincenc a Grenadiny a Svatá Lucie. Mezi Commonwealth Realms patří také samotné Spojené království.

Poslední a nejvolnější vazbu představuje Commonwealth of Nations, což je kulturně-historické sdružení států, z nichž většina byly v minulosti britské kolonie. Commonwealth of Nation je tvořen z Commonwealth Realms, šestatřiceti republik a pěti monarchií, jejichž panovníkem není současný britský král.

Koho odluka skutečně zajímá?

Posledním státem, který na konci roku 2021 vyhlásil republiku, ale ponechal si status v Commonwealth of Nations, je Barbados. Tam odtržení neproběhlo na základě referenda, ale parlamentního hlasování.

Zdá se, že s nástupem Karla III. na trůn zejména karibské státy uvažují po vzoru Barbadosu o plné nezávislosti. Tato změna by byla především symbolická, ale vzhledem ke koloniální a otrokářské minulosti, za niž se Spojené království pravděpodobně nechystá v nejbližší době omluvit, by představovala důležitý krok na cestě k národnímu sebeurčení.

Premiér Svatého Vincenta a Grenadin Ralph Gonsalves se například vyjádřil, že mít britského panovníka jako hlavu státu je „absurdní“ a že současné uspořádání uráží obyvatele země na emocionální úrovni.

Premiér Svatého Kryštofa a Nevise Terrance Drew řekl, že dokud je Karel III. oficiální hlavou státu, jeho národ není zcela svobodný. Změny jsou na obzoru, ale většina karibských států potřebuje dvoutřetinovou většinu v celostátním referendu, aby se odtržení mohlo uskutečnit. Například právě Svatý Vincent a Grenadiny vyhlásil referendum v roce 2009, ale pro republikánské zřízení hlasovalo pouhých 45 procent.

Monarchisté vyhráli také v Austrálii v roce 1999 a v Tuvalu v letech 1986 a 2008. V druhém případě navíc volilo necelých 2000 z celkového počtu 9000 voličů, což značí, že konstituční změna mnoho lidí příliš nezajímala.

Další státy, které referendum plánují, jsou Bahamy, Antigua a Barbuda a Jamajka. Jejich premiéři však zdůrazňují, že vždy záleží na referendu, tedy na vůli jejich obyvatel.