V polovině srpna si Indie připomenula velký milník své moderní státnosti. Patnáctého srpna 1947 byla oficiálně vyhlášena Indická republika. Přestal tak existovat tzv. Britský rádž, státní útvar na území dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše, který byl klíčovým teritoriem Britského impéria.

I přes fakt, že se ze Spojeného království stal standartní demokratický stát, který se své imperiální politiky dobrovolně vzdal, zůstalo nejen v britské, ale obecně v západní společnosti bohaté postkoloniální dědictví a spolu s ním hluboké společenské šrámy.

Indie se od Velké Británie sice formálně politicky odpoutala, jejich vztahy jsou však stále exkluzivní a velmi úzké. Důkazem je společensko-kulturní profit na straně Británie i Indie. Hlavním úředním jazykem Indie je dodnes angličtina. Sedm až deset procent občanů Spojeného království má kořeny právě ve státech Jižní Asie.

Asijští Britové nestojí na okraji společnosti, právě naopak. Nalezneme je ve školství, na prestižních manažerských pozicích a také v politice. Za vše mluví loňské jmenování Rishiho Sunaka do úřadu premiéra, kdy Británie získala první hlavu exekutivy s hinduistickým vyznáním.

Křečovitá debata

Úspěšná integrace lidí s jiným než britským původem však s sebou postupem času přinesla nutné otevření bolavého dědictví imperiální epochy. Kolonialismus, jak všichni víme, provázela rasová segregace a diskriminace, hromadné násilí, četnost hladomorů a velmi nízká životní úroveň místních obyvatel. A když se plnoprávnou součástí společnosti stali potomci diskriminovaných obyvatel bývalých kolonií, je tato debata o vlastní historii opravdu třaskavá.

To se výrazně promítá i do politiky. Především pozice konzervativců, kteří historicky spíše hájili imperiální kapitolu Británie, je velice schizofrenní. Ačkoli mají ve svém čele lídra s indickým původem, dlouhodobě odmítají explicitně odsoudit segregaci a otroctví ze strany britské veřejné moci v rámci koloniálního období.

Imperiální historie však byla složitým tématem také pro labouristy. Labourističtí politici ze svých levicových pozic pochopitelně ostře kritizovali princip kolonialismu jako takového, ale v praxi proti Impériu a jeho lokální politice v koloniích aktivně nevystupovali. Svůj koloniálně smířlivý kurz výrazněji nezměnily ani první levicové vlády, a to navzdory povstání dělníků v Irsku či antikoloniálním hnutím v Nigérii nebo na Blízkém východě.

Nejzřetelněji se proti otroctví vymezili až premiéři Harold Wilson, jehož vláda přijala politiku odmítající vládu bílé menšiny v koloniích (tzv. No Independence Before Majority Rule Policy) a Tony Blair, který vyjádřil „hluboký smutek“ z otroctví.

Dnešní britská společnost si je některých negativních následků své imperiální epochy velmi dobře vědoma. Jako v každé zemi i zde je určité procento obyvatel, kteří vzpomínají na „staré, dobré, koloniální časy“, kdy bylo Spojené království stále mocností, ačkoli nevidí či nechtějí vidět mnohé negativní aspekty jimi opěvované doby. Velké sociální rozdíly, dětská práce či právě rasistický rozměr koloniálního jednání, to byla každodenní realita života na Britských ostrovech ještě zkraje dvacátého století.

A na skupinu obyvatel, kteří toto ignorují, často cílí extrémnější politická reprezentace ve Spojeném království — zcela marginální fašistická Britská národní strana nebo stále mnozí členové Konzervativní strany, kteří si jednoduše nechtějí rozzlobit některé starší voliče. Průzkum agentury YouGov z roku 2019 totiž ukazuje, že přes padesát procent těchto konzervativních voličů stále vidí na existenci Britského impéria mnohá pozitiva.