Mali, Niger, Gabon. Tři západoafrické státy, v nichž se za posledních pár měsíců dostala k moci vojenská junta. Tři státy, jež mají společnou koloniální minulost s Francií.

Všechny tři, ale nejen tyto, jsou zmítány útoky islamistů, zároveň chudobou a těžkými dopady pandemie koronaviru. A jsou již delší čas v hledáčku Ruska a Číny.

Konec francouzské mise

Tak dlouho se Francie snažila pomoci západní Africe v jejím rozvoji, až se tato část Afriky rozhodla rozvíjet sama. A patrně s pomocí někoho jiného. Pověstný efekt bumerangu ale není jedinou příčinou, kterou můžeme hledat za nynější situací.

Vypadá to, že Francii v Africe v těchto měsících definitivně odzvonilo: Niger a Gabon jsou toho jedním z posledních dokladů. Dvě junty po sobě překvapily i ty, kdo Afriku znali. Jejich nástupu předcházela junta v Mali, odkud se francouzská vojska stáhla v polovině srpna loňského roku. Vypadá to na nové dělící linie, kde se lámou civilizace.

Za poslední tři roky v západní části kontinentu, spojené historicky právě s francouzskou koloniální minulostí, se prosadilo autoritářských vojenských režimů povícero, dokonce v šesti zemích po sobě během tří let: v Burkině Faso, Čadu, Guineji, Mali, nyní tedy v Nigeru a Gabonu. Velké obavy navíc poutá další vývoj v Kamerunu.

Francie, jejíž civilizační mise je — nejen na africkém kontinentu — vystavena velké zkoušce, prožívá tento okamžik jako další ze série historických nespravedlností. Někteří mluví o jejím definitivním konci. A opakují spojení: epidemie převratů. Tuto větu Antónia Guterrese, generálního tajemníka OSN, používá nyní i prezident Emmanuel Macron.

Za převraty ale nejsou jenom dopady epidemie koronaviru, nýbrž i nynější konflikt na Ukrajině (chybějící dodávky obilí a potravin), který jen posílil faktory chudoby a mocenské konfrontace na africkém území, kde slova jako otroctví, rasismus a kolonialismus nejsou prázdné pojmy.

Na konferenci Rusko-Afrika v Petrohradě zněly letos koncem července velmi často, a není jistě náhoda, že znějí i v hlavním městě Nigeru Niamey. Zde pouze ve francouzštině sloganem číslo jedna: La France, dégage!

Na hraně intervence

Konkurence, kterou představuje ekonomická intervence Číny při budování plynovodů a postup ruské Wagnerovy armády — ne náhodou se při demonstracích objevuji ruské vlajky —, dělají z Afriky nové kolbiště mocenského klaní. Francie má své ekonomické zájmy, ovšem těžba urania tvoří pouze část celkového objemu dodávek, v nichž Niger zaujímá pouhých čtrnáct procent.

Oproti Francii, která dlouhodobě — již od nástupu socialisty Françoise Mitterranda v 80. letech — usilovala, aby se zbavila nánosu termínu Françafrique s jeho neprůhledným postkoloniálním stylem a faktickou podporou diktátorů, kteří nastoupili po kolónech, si ovšem ostatní mocnosti neberou vůbec servítky.