Americký prezident Donald Trump nedávno naznačil možnost zásahu v Nigérii s odvoláním na údajné pronásledování křesťanů. V samotné zemi však jeho výroky otevřely mnohem hlubší debatu, která nemá s náboženskou příslušností příliš mnoho společného. Nigérie je totiž státem, jehož vnitřní soudržnost a instituce dlouhodobě narážejí na řadu limitů, a jakékoli zjednodušení sporů na „křesťany proti muslimům“ naopak spíše zkresluje, než vysvětluje, proč v zemi propuká násilí. To je totiž dlouhodobě ryze strukturálního charakteru a překračuje linie etnicity a náboženství.

Koloniální dědictví a křehké základy státu

Bylo by tedy nejprve moudré podívat se ve stručnosti na okolnosti vzniku samotného státu. Velmi zjednodušeně řečeno můžeme říci, že Nigérie vznikla sloučením dvou kulturně zásadně odlišných celků: muslimských center na severu, které měly vlastní státní struktury, obchodní vztahy sahající do Středomoří a islámskou administrativu, a jižních oblastí, kde se křesťanství šířilo teprve v koloniální éře. Jih byl zároveň daleko více zapojen do globální ekonomiky, zatímco sever Nigérie byl ponechán v duchu britské „nepřímé vlády“ do značné míry svému vlastnímu osudu, bez dramatických britských investic.

Spojení obou částí do jednoho administrativního celku vytvořilo rámec, který nikdy zcela neodpovídal představě jednotného národa. Jinými slovy, Nigérie byla spravována nikoliv jako země Nigerijců, ale jako země Hausů, Fulbů, Jorubů, Igbů, Kanuriů a dalších. Existoval tak sice stát, ale nikoliv národ. Koneckonců i z evropské zkušenosti víme, že národotvorný proces umí být dlouhý, bolestivý a plný krveprolití.

Dalším problémem byly slabé instituce, zděděné po koloniálním režimu. To byl sice fenomén známý i z jiných koutů Afriky, nicméně po získání nezávislosti se slabost institucí stávala čím dál viditelnější. Střídání vojenských režimů prohlubovalo nedůvěru mezi regiony i etnickými skupinami — a to zejména proto, že armáda i ekonomika se vyvíjely poněkud odlišně. Velmi zjednodušeně řečeno, zatímco sever tradičně poskytoval vojáky, jih si postupně vybudoval silnější komerční sektor. Napětí mezi „uniformami“ a „byznysem“ tak doplňovalo již existující civilizační a ekologické rozdíly.

Konflikty kvůli půdě a zdrojům

Násilí v Nigérii má často lokální, nikoli ideologické kořeny. Rostoucí populace zvyšuje tlak na půdu, zejména v pásu, kde se střetávají usedlí zemědělci a kočovní pastevci, mezi nimiž stojí především fulbské komunity. Nejde však o válku náboženství, ale především o přístup k vodě, agrárním plochám, příjmům z ropy a moci nad lokální administrativou. Samozřejmě z ptačí perspektivy lze násilí v „problematických“ regionech vidět i prizmatem náboženství, ale to by bylo poněkud zjednodušující.

Podíváme-li se totiž blíže na působení džihádistických skupin na severovýchodě země v oblastech jako Borno, Sokoto či Zamfara, zjistíme, že oběťmi Boko Haram či Islámského státu v Západní Africe jsou převážně muslimové, kteří žijí v oblastech oslabených chudobou a absencí státních služeb. I když ideologie hraje roli, násilí vychází ze strukturální frustrace, regionálních nerovností a dlouhodobé marginalizace severovýchodu.

I jih země je sužován nestabilitou a násilím, obyvatelé delty Nigeru by o tom mohli vyprávět. Zde totiž bují kriminalita i únosy: militantní skupiny navazují na dlouholeté konflikty související s ropnými zdroji a také s degradací životního prostředí způsobenou těžbou ropy. Místní násilí má tedy opět převážně ekonomické kořeny a jen zřídka náboženský charakter. Pokud už se k něčemu váže, bývá to spíše etnicita.

K pochopení dynamiky násilí je klíčové zohlednit i vnitropolitické motivace. Část politických a vojenských elit profituje z trvale nestabilní situace: bezpečnostní rozpočty mohou růst, veřejné peníze se utrácet s minimální kontrolou a prostor pro korupci se otevírá v míře, která by v mírovém a funkčním prostředí byla mnohem obtížněji obhajitelná.