↗

Lidé v Nigérii touží po funkčním státě — po státu, který dokáže chránit, spravovat a plánovat; po státu, který přestane být rukojmím elit a stane se skutečně společným projektem. Foto Kola Sulaimon, AFP

Americký prezident Donald Trump nedávno naznačil možnost zásahu v Nigérii s odvoláním na údajné pronásledování křesťanů. V samotné zemi však jeho výroky otevřely mnohem hlubší debatu, která nemá s náboženskou příslušností příliš mnoho společného. Nigérie je totiž státem, jehož vnitřní soudržnost a instituce dlouhodobě narážejí na řadu limitů, a jakékoli zjednodušení sporů na „křesťany proti muslimům“ naopak spíše zkresluje, než vysvětluje, proč v zemi propuká násilí. To je totiž dlouhodobě ryze strukturálního charakteru a překračuje linie etnicity a náboženství.

Koloniální dědictví a křehké základy státu

Bylo by tedy nejprve moudré podívat se ve stručnosti na okolnosti vzniku samotného státu. Velmi zjednodušeně řečeno můžeme říci, že Nigérie vznikla sloučením dvou kulturně zásadně odlišných celků: muslimských center na severu, které měly vlastní státní struktury, obchodní vztahy sahající do Středomoří a islámskou administrativu, a jižních oblastí, kde se křesťanství šířilo teprve v koloniální éře. Jih byl zároveň daleko více zapojen do globální ekonomiky, zatímco sever Nigérie byl ponechán v duchu britské „nepřímé vlády“ do značné míry svému vlastnímu osudu, bez dramatických britských investic.

Spojení obou částí do jednoho administrativního celku vytvořilo rámec, který nikdy zcela neodpovídal představě jednotného národa. Jinými slovy, Nigérie byla spravována nikoliv jako země Nigerijců, ale jako země Hausů, Fulbů, Jorubů, Igbů, Kanuriů a dalších. Existoval tak sice stát, ale nikoliv národ. Koneckonců i z evropské zkušenosti víme, že národotvorný proces umí být dlouhý, bolestivý a plný krveprolití.