Přesně čtyři roky od súdánského převratu z 25. října 2021 je svět překvapen z rozsahu zvěrstev, které ve třetí největší africké zemi probíhají prakticky bez většího zájmu okolí. Až masakry v dárfúrském městě Al-Fašír, které zachytily satelitní snímky a dostaly se — bůh ví proč — do světových médií, vzbudily dojem, že se v padesátimilionové zemi děje něco mimořádného, co si zasluhuje pozornost.

Ano, pozornost je namístě, ovšem po čtyřech letech, kdy zemi opustilo několik milionů obyvatel, sousední Jižní Súdán kolabuje pod náporem uprchlíků a hladomoru čelí na 30 milionů lidí, je to spíše smutná vizitka toho, jak málo nás ve skutečnosti zajímá cokoli, co se neděje bezprostředně na našem dvorku.

Nedochází nám ani, že Súdán sousedí s naší oblíbenou prázdninovou destinací Egyptem a že leží u stejného Rudého moře, kde tak rádi šnorchlujeme. A přestože nás trápí otázka africké migrace, neděláme nic proto, aby největší probíhající humanitární katastrofa světa skončila.

Súdán od zisku nezávislosti v roce 1956 nikdy nebyl zemí, o které bychom naší optikou řekli, že by měla nakročeno ke svobodné společnosti. Už proto, že země byla tradičně rozdělena na arabskou a křesťansko-animistickou část, které se vzájemně upřímně nesnášely tak, že to vyvrcholilo ve válku a rozdělení největší africké země v roce 2011 na Súdán a Jižní Súdán.

Súdán tím přišel o 75 procent ropných nalezišť, ovšem ponechal si ropovody směřující do přístavu Port Súdán. Tím se mu podařilo z jižního souseda udělat fakticky hospodářského chudáka, jenž vystřídal zcela zoufalé Somálsko na první příčce v hodnocení nefunkčnosti státu.

Súdán sice přišel o většinu ropy, ale zůstal mu prezident Al-Bašír, vládnoucí od roku 1989 tak pevnou rukou, že země byla zařazena na seznam zemí podporujících mezinárodní terorismus a množství uvalených sankcí ji fakticky odřízlo od fungujícího světa.

Al-Bašír v zemi zavedl právo šaría a pověřil paramilice janjaweed (džanžavíd), aby se vypořádaly s nearabskými obyvateli provincie Dárfúr, kteří upozorňovali na to, že je arabská vláda v Chartúmu diskriminuje. Výsledkem byla genocida, vydání mezinárodního zatykače na Al-Bašíra, jenž se tlaku Mezinárodního trestního soudu vysmál a vládl až do svého svržení v roce 2019.

Rok 2019 přinesl do vnitřně nehomogenní súdánské společnosti nový étos vycházející především z mladé generace, která toužila po možnosti vyjádřit svůj postoj v alespoň trochu svobodných volbách. Cestou k nim měla být přechodná civilní vláda, která měla připravit jejich organizaci s povolenou účastí všech skupin společnosti. Součástí křehkého politického uspořádání byly také ozbrojené síly, skládající se ze dvou částí — oficiální súdánské armády (SAF) a paramilic (RSF).

Zatímco ze súdánské armády měli lidé trochu legraci, protože neměla vybavení, vojáci běžně na nohou nosili trepky a výzbroj měla nejlepší roky už aspoň dvě dekády za sebou, paramilice vzbuzovaly hrůzu. Inkorporace milic do oficiálních armádních struktur měla přispět k jejich „zcivilizování“ tak, aby alespoň nepředstavovaly riziko pro samotné Súdánce.

Obyčejní Súdánci věřili, že se začalo blýskat na lepší časy, o čemž svědčilo ukončení mezinárodních sankcí a příslib udělení bankovního SWIFT kódu pro mezinárodní transakce. Země totiž dosud nebyla napojena na mezinárodní finanční trhy, neexistovala možnost výběru z bankomatů a spotřební zboží bylo dopravováno buď po zemi z Egypta, nebo z Port Súdánu.

Čtyřletá hrůzovláda

Převrat z října 2021, který jsem měla možnost sledovat na vlastní oči doslova pod okny svého bytu, se uskutečnil pár měsíců před plánovanými volbami.

První zprávy hovořily o tom, že moci se ujala súdánská armáda v čele s generálem Burhanem, jemuž se nelíbilo, že by po volbách ztratil moc. Očekávalo se totiž, že zejména mladá generace se zasadí o vítězství občanských skupin nenavázaných na armádní složky. Burhan vypnul internet, čímž znemožnil lidem se efektivně organizovat, ovšem stejně tak tím zkomplikoval situaci vlastním vojákům, kteří bez připojení nebyli schopni komunikovat mezi sebou.

Protože lidé byli neposlušní, dostalo se jim dávky slzného plynu a následné střelby do zmateného davu, což si vyžádalo nejen množství obětí, ale také frustraci z chování oficiálních armádních složek.

V tu chvíli se začaly projevovat paramilice vedené Mohamedem „Hemetim“ Dagalem, jejichž chování bylo stejně odpudivé jako v minulosti. V Súdánu vypukla naprosto bezprecedentní vlna násilí, v jejímž důsledku se dalo do pohybu minimálně patnáct milionů obyvatel. Ti bohatší a šťastnější našli útočiště v Egyptě či zemích Arabského poloostrova, ti méně movití v Jižním Súdánu, kde skončili v uprchlických táborech, část zůstala v Súdánu a přesunula se do vojensky méně exponovaných oblastí — především na pobřeží k Port Súdánu.

Jak paramilice RSF, tak oficiální armáda se chovaly nechutně a ve způsobu použitého násilí si nemají co vyčítat. To, že aktuálně fandíme SAF v čele s nikoli intelektuálně zdatným Burhanem, je výsledkem událostí, nicméně na počátku tomu tak rozhodně nebylo.

Ženy od nejmenších dívek se stávaly obětmi sexuálního násilí, střílení na civilisty bylo běžnou normou, letiště v Chartúmu bylo terčem tolika útoků, lety byly zrušeny a veškeré zásobování se omezovalo na pár lodí kotvících v Port Súdánu. Z něj se ale nedalo prakticky nic dostat do vnitrozemí, protože infrastruktura takřka úplně přestala existovat a ta, která přežila, byla střídavě pod kontrolou jedné či druhé strany, z nichž ani jedné nešlo o zajištění dodávek čehokoliv obyčejným lidem. Prakticky veškerá humanitární pomoc končila v rukou ozbrojenců, kteří jejím prostřednictvím vydírali obyvatele a tím posilovali vlastní moc.

Geopolitický zápas v Africe

Zatímco Západ byl zaměstnán konfliktem na Ukrajině a Blízkém východě, země Arabského poloostrova spolu s Ruskem vnímaly geopolitický význam Súdánu a patřičně ho začaly využívat ve svůj prospěch.

Spolu se sílícím vlivem Ruska, podněcujícím ve světě averzi vůči Ukrajině, se začalo zpochybňovat působení ruských sil v Africe, případně jejich etablování na úkor Francie v zemích jako Niger, Burkina Faso či Mali začalo být interpretováno jako zasloužená odplata za neokoloniální vykořisťování, s nímž Rusko tradičně nesouhlasí.

Faktem je, že ve všech zemích, které vyměnily západní vojenskou přítomnost za ruskou, se bezpečnostní situace zhoršila. Jenže vládnoucí elity zajímá jen to, jak se mají ony, a proto ruské síly v podobě bývalých wagnerovců — dnes AfricaCorps — posilují.

Súdán, ležící v bezprostřední blízkosti „pásu převratů“, představuje další zemi, v níž je ruská přítomnost patrná. Ruští žoldáci jsou na straně paramilic a zásobují je vojenským vybavením. Zkušenosti s válkou na Ukrajině přivedly do Súdánu drony, které začaly paramilice využívat pro útoky na dříve bezpečná místa jako například Port Súdán.

Platba za vojenské novinky probíhá ve zlatě, kterého je v Súdánu požehnaně a které se obchoduje přes Spojené arabské emiráty či Turecko.

Rusko velmi touží po vlastní námořní základně na pobřeží Rudého moře a věří, že podpora paramilic může posílit také jeho vyděračský potenciál vůči súdánské armádě, která letos — zdá se — posílila natolik, že by mohla být vítězem války.

Oficiální armáda vedená Burhanem považuje za svého spojence Katar, úhlavního nepřítele Spojených arabských emirátů, jenž se netají svými ambicemi „mírotvorce“ a vystupuje coby zprostředkovatel v řadě afrických konfliktů.

Co za to? Odebírání dodávek zbraní, podpora Kataru na mezinárodní scéně a tím posílení jeho pozice v krajně konkurenčním prostředí Arabského poloostrova, jemuž dominuje Saudská Arábie. Ta je v Súdánu zaangažována dlouhodobě, a přestože tvrdí, že chce vystupovat jako nezávislý mediátor, fakticky stojí na straně súdánské armády. Spojené arabské emiráty si dokonce za podporu paramilic vysloužily od SAF přerušení diplomatických styků, neboť údajně nepřiměřeně intervenují do vnitřních záležitostí země.

Od jara letošního roku se začaly objevovat zprávy o zlepšení situace, neboť súdánská armáda získala pod kontrolu hlavní město, do kterého se opatrně začali vracet uprchlíci. Jenže Chartúm — a nejen jej — zasáhla vlna cholery, která byla vlastně nutným důsledkem naprosto katastrofálních životních podmínek, do nichž se unavení navrátilci dostali.

Zprávy o tom, že súdánská armáda přijímá nové rekruty, kteří mají zájem otevřeně čelit paramilicím, poněkud zanikla v dronovém útoku na chartúmské letiště. Nicméně i tak celá situace nahrávala spekulacím o tom, že konflikt se chýlí ke konci.

Právě proto většinu světa šokovaly satelitní snímky z města Al-Fašír, které zachycují pravděpodobně hromadné hroby v areálu nemocnice. Fotka hromady těl v nás vyvolala konečně nějakou emoci, před kterou neutečeme tím, že přeladíme vysílání Al-Džazíry.

Neoimperiální ambice mnohých

Obsazení města Al-Fášir v provincii Dárfúr reflektuje současný stav konfliktu — zatímco SAF konsolidují pozice kolem Chartúmu, RSF se stáhly na západ země, kde se dlouhodobě chovají naprosto odpudivým způsobem. Vyvražďování uprchlických táborů, vypalování vesnic a naprostá dehumanizace těch, kteří náznakem projevují loajalitu vůči súdánské armádě, tvoří součást strategie paramilic a obsazení Al-Fašíru coby poslední nedobyté bašty SAF je vlastně jen potvrzením reality.

Na scénu přicházejí potenciální mírotvorci, disponující kapacitami a zájmy na to, aby alespoň dohodli příměří. Byť se paramilice nechaly slyšet, že souhlasí s humanitárním příměřím, jejž vláda odmítla, bylo by naivní si myslet, že by na dodávkách pomoci primárně neprofitovali ti, kteří zvěrstva způsobili.

Potřeba vstoupit do Súdánu se nově objevuje v rétorice USA. Trumpova obsese získat Nobelovu cenu míru může vést k podobnému scénáři, jako známe z konfliktu mezi Demokratickou republikou Kongo a Rwandou, do něhož USA vstoupily jako garant a současně obchodní partner.

Strategie americké přítomnosti výměnou za přístup k ropě či zlatu bude bezesporu čelit kritice. Proč ale něco podobného nezaznívá v případě všech výše zmíněných zemí, tedy Ruska, Kataru, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Turecka, které v Súdánu už dávno jsou, vyvážejí z něj zlato a dodávají zbraně, čímž se ze Súdánu stal ukázkový příklad zástupného konfliktu?

Uvědomme si, že žádná ze zemí, která se v Súdánu angažuje, to nedělá zadarmo a že zájmy Saúdské Arábie, Turecka či Kataru jsou stejně zištné jako ty americké. A obyčejným Súdáncům nakonec bude úplně jedno, kdo ukončení války zajistí.