Přesně čtyři roky od súdánského převratu z 25. října 2021 je svět překvapen z rozsahu zvěrstev, které ve třetí největší africké zemi probíhají prakticky bez většího zájmu okolí. Až masakry v dárfúrském městě Al-Fašír, které zachytily satelitní snímky a dostaly se — bůh ví proč — do světových médií, vzbudily dojem, že se v padesátimilionové zemi děje něco mimořádného, co si zasluhuje pozornost.

Ano, pozornost je namístě, ovšem po čtyřech letech, kdy zemi opustilo několik milionů obyvatel, sousední Jižní Súdán kolabuje pod náporem uprchlíků a hladomoru čelí na 30 milionů lidí, je to spíše smutná vizitka toho, jak málo nás ve skutečnosti zajímá cokoli, co se neděje bezprostředně na našem dvorku.

Nedochází nám ani, že Súdán sousedí s naší oblíbenou prázdninovou destinací Egyptem a že leží u stejného Rudého moře, kde tak rádi šnorchlujeme. A přestože nás trápí otázka africké migrace, neděláme nic proto, aby největší probíhající humanitární katastrofa světa skončila.

Súdán od zisku nezávislosti v roce 1956 nikdy nebyl zemí, o které bychom naší optikou řekli, že by měla nakročeno ke svobodné společnosti. Už proto, že země byla tradičně rozdělena na arabskou a křesťansko-animistickou část, které se vzájemně upřímně nesnášely tak, že to vyvrcholilo ve válku a rozdělení největší africké země v roce 2011 na Súdán a Jižní Súdán.

Súdán tím přišel o 75 procent ropných nalezišť, ovšem ponechal si ropovody směřující do přístavu Port Súdán. Tím se mu podařilo z jižního souseda udělat fakticky hospodářského chudáka, jenž vystřídal zcela zoufalé Somálsko na první příčce v hodnocení nefunkčnosti státu.

Súdán sice přišel o většinu ropy, ale zůstal mu prezident Al-Bašír, vládnoucí od roku 1989 tak pevnou rukou, že země byla zařazena na seznam zemí podporujících mezinárodní terorismus a množství uvalených sankcí ji fakticky odřízlo od fungujícího světa.

Al-Bašír v zemi zavedl právo šaría a pověřil paramilice janjaweed (džanžavíd), aby se vypořádaly s nearabskými obyvateli provincie Dárfúr, kteří upozorňovali na to, že je arabská vláda v Chartúmu diskriminuje. Výsledkem byla genocida, vydání mezinárodního zatykače na Al-Bašíra, jenž se tlaku Mezinárodního trestního soudu vysmál a vládl až do svého svržení v roce 2019.

Rok 2019 přinesl do vnitřně nehomogenní súdánské společnosti nový étos vycházející především z mladé generace, která toužila po možnosti vyjádřit svůj postoj v alespoň trochu svobodných volbách. Cestou k nim měla být přechodná civilní vláda, která měla připravit jejich organizaci s povolenou účastí všech skupin společnosti. Součástí křehkého politického uspořádání byly také ozbrojené síly, skládající se ze dvou částí — oficiální súdánské armády (SAF) a paramilic (RSF).

Zatímco ze súdánské armády měli lidé trochu legraci, protože neměla vybavení, vojáci běžně na nohou nosili trepky a výzbroj měla nejlepší roky už aspoň dvě dekády za sebou, paramilice vzbuzovaly hrůzu. Inkorporace milic do oficiálních armádních struktur měla přispět k jejich „zcivilizování“ tak, aby alespoň nepředstavovaly riziko pro samotné Súdánce.

Obyčejní Súdánci věřili, že se začalo blýskat na lepší časy, o čemž svědčilo ukončení mezinárodních sankcí a příslib udělení bankovního SWIFT kódu pro mezinárodní transakce. Země totiž dosud nebyla napojena na mezinárodní finanční trhy, neexistovala možnost výběru z bankomatů a spotřební zboží bylo dopravováno buď po zemi z Egypta, nebo z Port Súdánu.