Odstranění súdánského prezidenta Bašíra od moci po třiceti letech se podle střízlivých očekávání stalo momentem, který odstartoval soupeření jednotlivých politických klik mezi sebou. Výsledek puče, či, optimističtěji řečeno, přechodu k demokracii, není snadné odhadovat a připomíná nám fakt, že odstranění dlouholetého diktátora nemusí zdaleka znamenat konec jeho způsobu vládnutí.

„Súdánské jaro“ z první třetiny tohoto roku vlilo naději do žil všem, kteří měli pocit, že reformní étos z roku 2011 dávno vyprchal a situaci v jedné z největších afrických zemí ponechal zcela nezměněnou. Společně s protesty v Alžírsku se zdálo, že i Bašír coby jeden z představitelů afrických politických „dinosaurů“ bude odejit do politického důchodu a země se nadýchne vstříc nové budoucnosti.

Záhy se ukázalo, že vojenské kruhy, které napomohly k Bašírově sesazení, jsou svým jednáním ne nepodobné způsobu vládnutí odstraněného Bašíra a že politická netransparentnost je jejich symptomatickým rysem. Zatímco světová veřejnost se sympatiemi sledovala zaplněné ulice hlavního města, v nichž se vedle sebe potkávali představitelé střední třídy se soudci a lékaři v čele s ikonickou „nubijskou královnou“, jednání mezi armádou a opozicí provázela četná napětí a vzájemná ostražitost.

Přijetí kompromisu nakonec vyvolalo dojem, že situace se stabilizovala a můžeme očekávat její zklidnění. Vývoj posledních dní však ukazuje, že tento optimistický scénář se notně komplikuje a že očekávat klidné období přechodu od vlády Bašíra směrem k všeobecným volbám je spíše zbožným přáním nežli reálnou perspektivou blízké budoucnosti.

Sedmičlenná Prozatímní vojenská rada se moci ujala 11. dubna s argumentem, že jejím posláním je zajistit v zemi klid a pořádek a po dohodě s opozicí zorganizovat uspořádání všeobecných voleb, z nichž vzejde nová politická reprezentace. Ještě v polovině května existovala mezi vojenskou radou a opozicí dohoda o tříletém přechodném období, během kterého by měly být vytvořeny podmínky pro vznik občanské vlády, se kterou dnešní Súdán nemá přílišnou zkušenost.

I z tohoto důvodu, tedy absence předchozí zkušenosti s nevojenskou vládou, souhlasila opozice s dlouhou přechodnou lhůtou, během které by měla dostatečný prostor se seznámit s tím, jak vlastně vládnout. Ponechme nyní stranou, že výsledky tohoto tříletého období jsou značně nejisté a jen stěží se lze domnívat, že by se nová civilní vláda etablovala bez jakýchkoliv problémů, nicméně oceňme snahu obyčejného obyvatelstva postavit se čelem k režimu, který je tři dekády utlačoval.

Toto pondělí však křehká dohoda vzala zasvé a více než třicet mrtvých v chartúmských ulicích je dokladem napětí panujícího mezi představiteli moci a řadovým obyvatelstvem. Rozbuškou této doposud poslední vlny násilí bylo prohlášení vojenské junty o tom, že volby budou vyhlášeny během následujících devíti měsíců, čímž byla porušena původní dohoda s opozicí. Více než tři desítky mrtvých vyvolaly ohlas v zahraničí, které vyzvalo k ukončení násilí a obnovení jednání.

Zatímco představitelé vlády reagovali tím, že jim šlo o zajištění bezpečnosti a uklidnění situace, opozice hovoří o bezprecedentním útoku a hrozbě další eskalace napětí s tím, že primárním cílem vlády je udržet se u moci a znemožnit transparentní přechod (k demokracii).

O situaci v Súdánu se bedlivě zajímají také některé další arabské země, z nichž za zmínku stojí především Saúdská Arábie a Egypt, které mají v regionu své vlastní geopolitické zájmy. Do jaké míry je možné uvažovat o jejich ochotě intervenovat do vnitřních záležitostí Súdánu, zůstává v rovině spekulací, faktem ale je, že se této hrozby súdánská opozice obává a vyzvala obě země, aby tak nečinily.

Reagovala také Amnesty International, která vyzvala Radu bezpečnosti OSN, aby na členy vojenské rady uvalila mezinárodní sankce, což svým prohlášením podpořila také vedoucí kanceláře OSN pro východní Afriku s tím, že představitelé armády zcela ztratili důvěru veřejnosti a jejich pondělní útok byl v přímém rozporu s principy občanské vlády.

Svědci pondělních událostí popisují chování vojáků, kteří se opakovaně dopouštěli sexuálního násilí, ničili vybavení nemocnic, v nichž se zraněným dostávalo ošetření, a napadali lékaře, kteří jim pomáhali. Zvláště odpudivé jsou zvěstí o sexuálním napadání běžných lidí, které se sice očekávalo, jeho míra však překvapila i zkušené pozorovatele. V televizním vystoupení představitel vojenské rady v úterý ráno oznámil, že volby budou uspořádány během následujících devíti měsíců a všechny doposud uzavřené dohody s opozicí jsou zrušeny.

Jak se budou události vyvíjet, není zcela jasné. Otázka reakce ze strany mezinárodního společenství je rozhodně spíše hypotetická nežli realistická a lze se naneštěstí domnívat, že spíše nežli o ukončení stávajícího násilí je na místě hovořit o jeho intenzitě.