Odstranění súdánského prezidenta Bašíra od moci po třiceti letech se podle střízlivých očekávání stalo momentem, který odstartoval soupeření jednotlivých politických klik mezi sebou. Výsledek puče, či, optimističtěji řečeno, přechodu k demokracii, není snadné odhadovat a připomíná nám fakt, že odstranění dlouholetého diktátora nemusí zdaleka znamenat konec jeho způsobu vládnutí.

„Súdánské jaro“ z první třetiny tohoto roku vlilo naději do žil všem, kteří měli pocit, že reformní étos z roku 2011 dávno vyprchal a situaci v jedné z největších afrických zemí ponechal zcela nezměněnou. Společně s protesty v Alžírsku se zdálo, že i Bašír coby jeden z představitelů afrických politických „dinosaurů“ bude odejit do politického důchodu a země se nadýchne vstříc nové budoucnosti.

Záhy se ukázalo, že vojenské kruhy, které napomohly k Bašírově sesazení, jsou svým jednáním ne nepodobné způsobu vládnutí odstraněného Bašíra a že politická netransparentnost je jejich symptomatickým rysem. Zatímco světová veřejnost se sympatiemi sledovala zaplněné ulice hlavního města, v nichž se vedle sebe potkávali představitelé střední třídy se soudci a lékaři v čele s ikonickou „nubijskou královnou“, jednání mezi armádou a opozicí provázela četná napětí a vzájemná ostražitost.