Poté, co v loňském roce premiér Etiopie Ahmed Abiy získal Nobelovu cenu, zdálo se, že klíčový stát východní Afriky ještě více posílí své regionální postavení a ohromující hospodářský růst posledních dekád bude přetaven do zlepšení kvality života více než 110 milionů obyvatel. Současná situace však naznačuje, že pokud se nepodaří eskalující napětí uklidnit k relativní spokojenosti všech zúčastněných, může se druhá nejlidnatější země Afriky vydat jugoslávskou cestou, která se negativně odrazí nejen do života místních, ale také do bezpečnosti celého Afrického rohu.

Pochopení stávající situace, v níž se regionální mocnost východní Afriky ocitla, není možné bez širšího vnitropolitického a mezinárodního kontextu. V obou případech je totiž jasné, že události odehrávající se mezi centrální vládou a severoetiopským tigrajským regionem na hranicích s Eritreou mají své domácí i regionální souvislosti, které mohou vyústit v rozpad země či přinejmenším v její destabilizaci. Narušení křehkého federativního uspořádání by totiž bezesporu vedlo k vnitropolitickému chaosu a nepředvídatelně dlouhému napětí.

Křehká stabilita

Signifikantním rysem etiopské federace je totiž etnická pestrost, která se zrcadlí nejen ve struktuře federace jako takové, ale také ve složení jednotlivých federativních útvarů, které rovněž nejsou etnicky homogenní. Ukázkovým příkladem budiž správní jednotka na jihu země pojmenovaná jako Stát národů, národností a lidu, z čehož je jasné, že žádný národ, národnost a lid nemá v dané lokalitě většinu.

O důsledcích úspěšného povstání Tigrajců na severu země na další části Etiopie lze jen spekulovat, nicméně bylo by naivní domnívat se, že tažení jedné skupiny nepodnítí ambice dalších entit.

Právě etnická identita představuje stěžejní aspekt současného napětí, které v historii země není zdaleka ojedinělé. Přesvědčení, že s mladým premiérem Abiym těšícím se mezinárodní prestiži za své reformátorské a demokratizační kroky se z Etiopie etnická otázka vytratí, bylo neprozřetelné.

Pro pochopení stávající situace je třeba vzít v potaz, že Tigrajci žijící na severu určovali politické směřování země od roku 1991 až do roku 2012, kdy zemřel Meles Zenawi, za jehož působení začala Etiopie ekonomicky růst. A i když v zemi zařazené dle OSN do kategorie nejchudších států světa je jako pozitivní hodnocen jakýkoliv hospodářský progres bez ohledu na kontext, právě v této etapě musíme hledat kořeny současného etiopského sebevědomí. Platí to navzdory faktu, že země do skupiny nejchudších zemí patří i nadále a kvalita života je zejména ve venkovských oblastech jednoduše mizerná.

Vedle toho však ve městech, a zvláště v Addis Abebě, vzniká střední třída, která si už může dovolit mnohé výdobytky moderní doby. Místní aerolinky patří k předním leteckým společnostem zajišťujícím spojení země se zbytkem světa a o investice do infrastruktury projevují velký zájem nejrůznější aktéři — typicky Čína.