Etiopie na jugoslávské stezce?

Linda Piknerová

V Etiopii vypukl ozbrojený konflikt. Nepodaří-li se situaci v této etnicky složité zemi uklidnit, může dojít ke katastrofě mezinárodního dosahu. Dobré řešení však bude jen menším zlem.

Tigrajci žijící na severu určovali politické směřování země od roku 1991 až do roku 2012. Současný prezident Ahmed Abiy ale svůj původ spojuje s Oromií ležící ve středu Etiopie. Foto FB Tigray People's Liberation Front /TPLF/

Poté, co v loňském roce premiér Etiopie Ahmed Abiy získal Nobelovu cenu, zdálo se, že klíčový stát východní Afriky ještě více posílí své regionální postavení a ohromující hospodářský růst posledních dekád bude přetaven do zlepšení kvality života více než 110 milionů obyvatel. Současná situace však naznačuje, že pokud se nepodaří eskalující napětí uklidnit k relativní spokojenosti všech zúčastněných, může se druhá nejlidnatější země Afriky vydat jugoslávskou cestou, která se negativně odrazí nejen do života místních, ale také do bezpečnosti celého Afrického rohu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Pochopení stávající situace, v níž se regionální mocnost východní Afriky ocitla, není možné bez širšího vnitropolitického a mezinárodního kontextu. V obou případech je totiž jasné, že události odehrávající se mezi centrální vládou a severoetiopským tigrajským regionem na hranicích s Eritreou mají své domácí i regionální souvislosti, které mohou vyústit v rozpad země či přinejmenším v její destabilizaci. Narušení křehkého federativního uspořádání by totiž bezesporu vedlo k vnitropolitickému chaosu a nepředvídatelně dlouhému napětí.

Křehká stabilita

Signifikantním rysem etiopské federace je totiž etnická pestrost, která se zrcadlí nejen ve struktuře federace jako takové, ale také ve složení jednotlivých federativních útvarů, které rovněž nejsou etnicky homogenní. Ukázkovým příkladem budiž správní jednotka na jihu země pojmenovaná jako Stát národů, národností a lidu, z čehož je jasné, že žádný národ, národnost a lid nemá v dané lokalitě většinu.

O důsledcích úspěšného povstání Tigrajců na severu země na další části Etiopie lze jen spekulovat, nicméně bylo by naivní domnívat se, že tažení jedné skupiny nepodnítí ambice dalších entit.

Právě etnická identita představuje stěžejní aspekt současného napětí, které v historii země není zdaleka ojedinělé. Přesvědčení, že s mladým premiérem Abiym těšícím se mezinárodní prestiži za své reformátorské a demokratizační kroky se z Etiopie etnická otázka vytratí, bylo neprozřetelné.

Pro pochopení stávající situace je třeba vzít v potaz, že Tigrajci žijící na severu určovali politické směřování země od roku 1991 až do roku 2012, kdy zemřel Meles Zenawi, za jehož působení začala Etiopie ekonomicky růst. A i když v zemi zařazené dle OSN do kategorie nejchudších států světa je jako pozitivní hodnocen jakýkoliv hospodářský progres bez ohledu na kontext, právě v této etapě musíme hledat kořeny současného etiopského sebevědomí. Platí to navzdory faktu, že země do skupiny nejchudších zemí patří i nadále a kvalita života je zejména ve venkovských oblastech jednoduše mizerná.

Vedle toho však ve městech, a zvláště v Addis Abebě, vzniká střední třída, která si už může dovolit mnohé výdobytky moderní doby. Místní aerolinky patří k předním leteckým společnostem zajišťujícím spojení země se zbytkem světa a o investice do infrastruktury projevují velký zájem nejrůznější aktéři — typicky Čína.

S rokem 2012 a zvlášť s nástupem mladého premiére se však vnitropolitická mapa zásadním způsobem překreslila. Ahmed Abiy totiž svůj původ spojuje s Oromií ležící ve středu Etiopie.

Nový vůdce, který si za své kroky vedoucí mimojiné k urovnání válečného stavu se sousední Eritreou zasloužil Nobelovu cenu míru a mezinárodní respekt, však na svou stranu nedostal Tigrajce, kteří v minulých týdnech dali svůj postoj najevo. Ostrost, s jakou Abiy proti rebelům vystoupil, pak mnoho vnějších pozorovatelů překvapila. Prezident dal jasně najevo, že je připraven proti severoetiopskému regionu s centrem v půlmiliónovém Mekele rázně zasáhnout, pokud vzbouřenci nesloží zbraně.

Tvrdá ruka

Odmítnutím jakéhokoliv mezinárodního angažmá na řešení konfliktu pak zřetelně ukázal, že si do vnitroetiopských záležitostí mluvit nenechá. A to i nejen za cenu mezinárodní kritiky, ale i proudu uprchlíků směřujících do sousedního Súdánu. Ti před hrozící eskalací násilí prchají už nyní. Humanitární katastrofa je na spadnutí, protože uprchlíci v Súdánu nenacházejí nikterak příznivé podmínky, jejich pobyt tam připomíná spíše boj o holý život než cokoliv jiného.

Ve střetu by proti sobě navíc stály ozbrojené tigrajské síly a etiopská armáda, v jejíchž řadách najdeme také mnoho Tigrajců. Tím se otevírá křehká otázka loajality etnické versus loajality národní. Chce-li prezident dlouhodobě budovanou image Etiopie coby země, která je v oblasti Afrického rohu jediným spolehlivým mezinárodním partnerem a bezpečným prostředím pro mezinárodní obchod, udržet, nemůže příliš váhat a nechat si do „svých“ záležitostí mluvit. Může si být navíc relativně jist, že pokud nepřekročí určité meze, bude jeho počínání tolerováno, neboť na rozdíl od sousedních zemí (snad s výjimkou Džibutska) je Etiopie brána jako seriózní partner také v boji s mezinárodním terorismem, což je vysoce ceněná geopolitická karta.

Výsledek aktuálního střetu sice nelze předvídat, ukazuje se nicméně, že současný prezident je ochoten sáhnout k nástrojům, které od něj pravděpodobně málokdo v době udělování Nobelovy ceny čekal. Udržení politické stability, které můžeme vnímat jako faktický příklon k autoritarismu a odklon od demokratických ideálů, je však třeba nazírat s ohledem na možné důsledky, které by destabilizace Etiopie měla nejen pro mezinárodní společenství, ale především pro místní obyvatele.

Diskuse