Odchod dvaadevadesátiletého prezidenta Sibsího ve čtvrtek 25. července nad ránem byl náhlý, nikoliv však nečekaný, neboť mu předcházely opakované hospitalizace i množství spekulací o jeho zdravotním stavu. Sám Sibsí pak hovořil v červnu v tom smyslu, že nemá zájem se na podzim tohoto roku ucházet o znovuzvolení, a to právě s odkazem na svůj vysoký věk.

Tato sebereflexe, která není u řady jeho souputníků na prezidentských postech vůbec běžná, si zaslouží pochvalu a svědčí o tom, že první demokraticky zvolený prezident Tuniska si byl vědom svých psychických i fyzických limitů a nespojoval existenci úřadu a jeho naplňování se svou osobou.

Absence personalizace politiky a fakt, že instituce je schopná přežít osobu, která ji zastává po omezeně platnou dobu, svědčí o zdravém směřování tuniské demokracie, která tento rok slaví teprve pět let. Právě zvolení Sibsího v listopadu 2014 a přijetí nové ústavy téhož roku bylo přelomovým momentem v dějinách této severoafrické země.

Po pěti letech od formálního ukončení přechodu k demokracii jsou politické struktury poprvé výrazněji prověřovány v náročné zkoušce a zdá se, že si zatím vedou dobře. Zatímco vláda vyhlásila sedmidenní státní smutek, funkce dočasné hlavy státu se v souladu s ústavou ujal předseda parlamentu, který zemi povede až do poloviny září, kdy se uskuteční předčasné prezidentské volby. Fakt, že došlo k bezproblémovému předání kompetencí hlavy státu bez mocenského souboje, je třeba ocenit, byť ústava je v tomto směru jednoznačná a nedává příliš prostor pro spekulace.

O měsíc později, počátkem října, jsou naplánovány parlamentní volby, které tak nově proběhnou až po volbách prezidentských, jimž měly původně předcházet. Změny v harmonogramu způsobují politickým stranám vrásky, neboť se nejdříve chtěly soustředit na volby do parlamentu a následně na základě jejich výsledků nominovat kandidáty na prezidenta. Změna časového plánu je pro ně výzvou, s níž se však budou muset vypořádat.

Během pěti let, co Sibsí vládl zemi, doznalo Tunisko podstatných proměn, a přestože platí, že i dnes jsou státní instituce stále křehké a k jejich plnému etablování ještě pár let chybí, ve srovnání s nejbližším okolím se Tunisko jeví jako oáza stability. Zatímco sousední Alžírsko, Libye či Egypt provází nejistota a hrozba nárůstu vlivu islamistických skupin děsí domácí obyvatele i vnější pozorovatele, Tunisko i díky Sibsího působení dokázalo jejich aktivity utlumit, byť ne zcela eliminovat.

Ačkoliv i zde se objevily v uplynulých pěti letech teroristické útoky, jednalo se spíše o ojedinělé případy, na které bezpečnostní složky země obratem reagovaly. Rychlé zásahy ze strany bezpečnostních sil dokázaly situaci v zemi vždy uklidnit a zajišťování vnitřní bezpečnosti je prioritou vlády i ozbrojených složek, které na rozdíl od okolních zemí jsou pod kontrolou civilní vlády. Ačkoliv se útoky v zemi vyskytují ojediněle, jejich existence vždy připomene, že situace v zemi ještě není zcela pod kontrolou a sdílení hranice s Alžírskem, a především Libyí představuje značné riziko. Konečně právě jižní části Tuniska při hranicích s nestabilní Libyí jsou ideálním místem pro nekontrolovatelnou činnost nejrůznějších militaristických skupin.