Odchod dvaadevadesátiletého prezidenta Sibsího ve čtvrtek 25. července nad ránem byl náhlý, nikoliv však nečekaný, neboť mu předcházely opakované hospitalizace i množství spekulací o jeho zdravotním stavu. Sám Sibsí pak hovořil v červnu v tom smyslu, že nemá zájem se na podzim tohoto roku ucházet o znovuzvolení, a to právě s odkazem na svůj vysoký věk.

Tato sebereflexe, která není u řady jeho souputníků na prezidentských postech vůbec běžná, si zaslouží pochvalu a svědčí o tom, že první demokraticky zvolený prezident Tuniska si byl vědom svých psychických i fyzických limitů a nespojoval existenci úřadu a jeho naplňování se svou osobou.

Absence personalizace politiky a fakt, že instituce je schopná přežít osobu, která ji zastává po omezeně platnou dobu, svědčí o zdravém směřování tuniské demokracie, která tento rok slaví teprve pět let. Právě zvolení Sibsího v listopadu 2014 a přijetí nové ústavy téhož roku bylo přelomovým momentem v dějinách této severoafrické země.

↗

Sibsí byl prezident, který nepostrádal sebereflexi a dokázal oddělit svůj úřad od své osoby. Foto Evropský parlament

Po pěti letech od formálního ukončení přechodu k demokracii jsou politické struktury poprvé výrazněji prověřovány v náročné zkoušce a zdá se, že si zatím vedou dobře. Zatímco vláda vyhlásila sedmidenní státní smutek, funkce dočasné hlavy státu se v souladu s ústavou ujal předseda parlamentu, který zemi povede až do poloviny září, kdy se uskuteční předčasné prezidentské volby. Fakt, že došlo k bezproblémovému předání kompetencí hlavy státu bez mocenského souboje, je třeba ocenit, byť ústava je v tomto směru jednoznačná a nedává příliš prostor pro spekulace.

O měsíc později, počátkem října, jsou naplánovány parlamentní volby, které tak nově proběhnou až po volbách prezidentských, jimž měly původně předcházet. Změny v harmonogramu způsobují politickým stranám vrásky, neboť se nejdříve chtěly soustředit na volby do parlamentu a následně na základě jejich výsledků nominovat kandidáty na prezidenta. Změna časového plánu je pro ně výzvou, s níž se však budou muset vypořádat.

Během pěti let, co Sibsí vládl zemi, doznalo Tunisko podstatných proměn, a přestože platí, že i dnes jsou státní instituce stále křehké a k jejich plnému etablování ještě pár let chybí, ve srovnání s nejbližším okolím se Tunisko jeví jako oáza stability. Zatímco sousední Alžírsko, Libye či Egypt provází nejistota a hrozba nárůstu vlivu islamistických skupin děsí domácí obyvatele i vnější pozorovatele, Tunisko i díky Sibsího působení dokázalo jejich aktivity utlumit, byť ne zcela eliminovat.

Ačkoliv i zde se objevily v uplynulých pěti letech teroristické útoky, jednalo se spíše o ojedinělé případy, na které bezpečnostní složky země obratem reagovaly. Rychlé zásahy ze strany bezpečnostních sil dokázaly situaci v zemi vždy uklidnit a zajišťování vnitřní bezpečnosti je prioritou vlády i ozbrojených složek, které na rozdíl od okolních zemí jsou pod kontrolou civilní vlády. Ačkoliv se útoky v zemi vyskytují ojediněle, jejich existence vždy připomene, že situace v zemi ještě není zcela pod kontrolou a sdílení hranice s Alžírskem, a především Libyí představuje značné riziko. Konečně právě jižní části Tuniska při hranicích s nestabilní Libyí jsou ideálním místem pro nekontrolovatelnou činnost nejrůznějších militaristických skupin.

Hrozba teroristických útoků se bezprostředně negativně promítá do turistického ruchu, který zajišťuje významný zdroj státních příjmů. V situaci, kdy se oficiální míra nezaměstnanosti pohybuje kolem 15 procent, by bylo jen obtížně ekonomicky zvládnutelné, aby země přišla o takto významný zdroj prostředků a potažmo pracovních míst. Mladí občané, kteří by se ocitli bez finančních příjmů, by patrně sváděli vinu na státní aparát, který by v jejich očích selhal, a mohli by svou nespokojeností situaci v zemi destabilizovat.

Jeden z podstatných rysů tuniské demokracie představuje silné postavení občanské společnosti, která je na rozdíl od těch v okolních zemích schopna vystupovat jako protiváha vůči politickým silám usilujícím o změnu politického směřování země. Za svou činnost si koalice tuniských aktivistů vysloužila v roce 2015 Nobelovu cenu míru, čímž byla oceněna její role v událostech z roku 2011. Právě zapojení obyvatel a fakt, že vyjadřují režimu podporu a loajalitu, můžeme chápat jako základní předpoklad úspěšného budování tuniské demokracie.

Sám Sibsí byl vnímán jako osobnost schopná komunikovat se všemi politickými tábory v zemi a poté, co jeho politická strana nezískala v parlamentních volbách absolutní většinu, sehrával roli moderátora mezi jednotlivými názorovými proudy. Ačkoliv mu jeho odpůrci vyčítali, že se snaží umetat cestičku svému synovi, který se stal vůdcem jeho bývalé politické strany, kritických hlasů na jeho stranu bylo pomálu a spíše se setkával s podporou jak se strany tuniských občanů, tak mezinárodních aktérů.

Nezbývá než doufat, že jeho nástupce půjde v jeho stopách. Mementem mu budiž vývoj v okolních státech regionu.