V Tunisku se začátkem května konaly první komunální volby v historii. Díky sofistikovanému systému kvót se na kandidátky dostalo rekordní množství žen — a desítky žen se nyní stávají starostkami. Mezi nimi je i Suád Abdarrahímová, zvolená 3. července první primátorkou hlavního města Tunis v historii. O významu posledních voleb a o vývoji v oblasti rovnosti pohlaví jsme mluvili s tuniskou publicistkou, lidskoprávní aktivistkou a univerzitní profesorkou, Linou Ben Mhenniovou.

Tunisko se v posledních dnech opět dostalo do popředí mezinárodní pozornosti. Důvodem je zvolení zhruba padesáti starostek napříč celou zemí včetně hlavního města Tunis. Považujete to za přelomový moment, co se postavení žen v tuniské politice týče?

Tuniské ženy podle mě vždycky hrály důležitou úlohu v politice. Stačí se podívat na složení parlamentu, kde zasedá mezi 217 poslanci 67 žen. To je procentuálně vůbec nejvyšší zastoupení v arabském světě i v Africe.

Co se týče nedávných komunálních voleb, volební zákon z roku 2016 dává ženám větší naději na úspěch. Jeho součástí je totiž „horizontální a vertikální parita”, takže ženy nemohou končit na chvostu kandidátek a zvyšuje se genderová rovnost v městských a regionálních zastupitelstvech.

Skoro polovina všech kandidátek do letošních komunálních voleb byly ženy a mezi zvolenými je sedmačtyřicet procent žen. Pořád je ale co dohánět, na předních místech kandidátek politických stran byla sotva třetina žen, i když je to pořád mnohem lepší než v parlamentních volbách v roce 2014, kdy jich bylo jen třináct procent.

Suád Abdarrahímová, nově zvolená první primátorka hlavního města, patří k Ennahdě. Tedy ke straně, která má kořeny v Muslimském bratrstvu. V Tunisku Ennahda vystupuje jako strana nakloněná ženské emancipaci a řada jejích političek třeba nenosí šátek. Jedná se o skutečně věrohodnou politickou pozici? Když se podíváme za samu nominaci žen do vysokých funkcí v parlamentu i na místní úrovni?

Měli bychom odlišovat sebeprezentaci a to, s jakými konkrétními návrhy Ennahda přichází. Například nyní oslavované paní Abdarrahímové nemohu nikdy zapomenout její výroky o svobodných matkách, které by podle ní měly zůstat na okraji společnosti. To je těžko emancipovaný nebo alespoň lidský postoj.

Myslím, že pro Ennahdu jsou ženská práva jen politická hra, je to způsob, jakým se strana chce v Tunisku vrátit zpátky k moci a získat sympatie veřejnosti. Ale její skutečné cíle jsou jiné.

U reality a sebeprezentace bych se ještě rád zastavil. Tunisko od revoluce v roce 2011 přijalo velké množství zákonů týkajících se rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Jen v nedávné době byla například zrušena možnost dovolující pachateli znásilnění, aby se vyhnul trestu svatbou s obětí a řada zákonů se zabývala také bojem proti domácímu násilí. Prezident země pak zrušil starý zákaz, který muslimským ženám zapovídal sňatek s mužem jiného náboženství.

O jak významné změny se jedná? Někteří kritici to označují spíše za symbolické kroky, které nedoprovází faktická implementace a přirovnávají to k období diktatury, kdy se režim rovněž rád chlubil svou progresivní politikou ve vztahu k ženám.

Naprosto souhlasím, že se jedná o hlavně o symbolické kroky. Jsem hrdá na to, že má moje země takové zákony. Ale samy zákony nestačí. Je potřeba vyvinout mechanismy na jejich uvedení do praxe.

Jako aktivistka a bojovnice za lidská práva jsem stále zavalena zprávami od žen, které se dostávají do problémů, když si chtějí vzít muže jiného vyznání. Sami úředníci zatím ani neví, jak si s takovými případy poradit. A tak je to se vším. Například naše velmi progresivní ústava je mnohdy v rozporu se stále platnými zákony, které se ústavním změnám nepřizpůsobily.