Téměř rok od vypuknutí vnitrostátního konfliktu v severoetiopské Tigraji vyhrožují USA uvalením sankcí na etiopský režim. Ten je však zároveň jejich klíčovým spojencem v boji s terorismem na území celého Afrického rohu. Bidenova administrativa si dobře uvědomuje, že vyhlášení sankcí je krokem, jenž může druhou nejlidnatější zemi Afriky přivést do úzkých, a přitom paradoxně nemusí vůbec přispět k řešení situace.

Nastává tak známá, léty prověřená a značně komická diplomatická hra, při níž není zcela jasné, kdo tahá za delší konec provazu. Zda USA, které jsou pro Etiopii největším poskytovatelem pomoci, nebo vláda, v jejímž čele stojí poprvé v historii příslušník Oromů, jenž má v záloze jiné strategické partnery jako Turecko či Spojené arabské emiráty?

Ze vzdálenější evropské perspektivy, lze spravedlivě říci, že na sklonku loňského roku mohl v brzké a zejména bezbolestné řešení napětí mezi etiopskými vládními silami a Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou (TPLF) věřit jen beznadějný optimista. Ačkoliv Etiopské národní obranné síly (ENDF) situaci „konsolidovaly“ poměrně rychle a v červnu premiér Abiy hovořil o faktickém vyřešení celé patálie, v předvečer prvního výročí vyhlásila etiopská armáda proti severnímu regionu pozemní ofenzívu.

Terorismus

Premiér, posílen výsledky letošních parlamentních voleb, hovoří o povinnosti centrální vlády ochránit stomilionovou populaci před terorismem, který jeho vláda spojuje právě s Tigrajci. Ofenziva proti Tigrajcům je tak rámována bojem proti terorismu, což je logika, na kterou etiopští spojenci dobře slyší. A to zvláště v regionálním kontextu, v němž jsou za teroristického troublemakery považovány jiné země včetně Somálska, proti němož Etiopie ostře vystupuje.

A zatímco Somálsko má navíc image země, v níž pro zoufalou infrastrukturu pomalu nechtějí působit ani teroristé, Súdán má pověst rozdílnou, a o investicích do jeho ekonomiky ze strany USA proto nemohla být ani řeč. Na Súdán i Somálsko jsou stále uplatňovány sankce, a přestože se v případě Súdánu hovoří o jejich definitivním ukončení v řádu pár měsíců, ve světle aktuálního vnitropolitického vývoje lze čekat leccos.

Etiopie tak z pohledu západních hráčů v čele s USA dlouhodobě vychází daleka nejlépe. Velká, rychle rostoucí ekonomika s deklarovanou ochotou bojovat proti všemu globálnímu zlu, ověnčená navíc Nobelovou cenu míru pro premiéra Abiyho. Země navíc leží v blízkosti Rudého moře a má obyvatelstvem, v němž se pomalu formuje střední třída. Dalo by se říci: „Značka ideál.“

Po roce zpráv o tom, jak ze zhruba šestimilionové populace bylo konfliktem zasaženo asi 90 %, v důsledku čehož Tigrajci opouštějí své domovy a stávají se uprchlíky žijícími v nuzných, a přesto lepších podmínkách v sousedním Súdánu, se USA rozhodly pod pohrůžkou vyhlášení sankcí vyzvat etiopskou vládu k přijetí takových opatření, která situaci vyřeší. Ze strany USA nezazněl přesný termín (formulace „v řádu několika týdnů“ je dostatečně vágní na to, aby dávala prostor pro jednání), do něhož by konsolidace měla proběhnout, přesto je toto stanovisko možné považovat za výrazný postoj vůči zemi, která si mezi svými mezinárodními nápadníky může vybírat.

Určitým milníkem může být 1. listopad, kdy vyprší současná obchodní dohoda mezi oběma zeměmi, která do etiopské ekonomiky každoročně přiváděla na 100 milionů USD v hotovosti a více než 100 tisíc pracovních míst.

Vláda vs. Tigrajci

Sama vláda tvrdí, že v regionu se nic zásadního neděje, resp. že to, co se děje, je jen boj s vnitřním nepřítelem, který je třeba chápat a interpretovat v širším kontextu sahajícím za horizont listopadu 2020. Poučnou v tomto směru byla např. debata na kanálu Al Jazeera mezi etiopským mezinárodním právníkem (nepříslušícím k Tigrajcům), bývalým velvyslancem USA v Etiopii a členem nevládní International Crisis Group.

Zatímco první jmenovaný zdůrazňoval, že počínání Etiopie je třeba vnímat v širším kontextu a uvážit historické okolnosti současného stavu, zástupce USA hovořil o tom, že v regionu probíhá humanitární katastrofa, o níž vláda mlčí. Představitel nevládní organizace z kanceláře v Nairobi mohl jen těžko něco zásadního říci, protože jeho působení v terénu je etiopskou vládou silně znesnadňováno. Vystoupit otevřeně proti vládě by proto znamenalo definitivní tečku za možností dostat se k Tigrajcům.

Nemožnost ověřit skutečný stav věcí přímo na místě je ze strany etiopské vlády poměrně dobrou taktikou. Zatímco v 70. a 80. letech to byli právě mezinárodní novináři, kteří informovali o hladomoru, který zemi zachvátil, dnes v Tigraji nesmí oficiálně působit a zprávy z místa jsou více než kusé. Lidé, kteří z Tigraje uprchli a žijí v súdánských utečeneckých táborech, mají strach hovořit o situaci, která je přiměla zemi opustit, vláda Etiopie zase argumentuje tím, že tábory vytváří perfektní zázemí pro konsolidaci teroristických skupin, jež mohou využívat servisu ze strany humanitárních organizací, které zde působí.

Ty se však proti tomu, že by jejich služby, které mají primárně přispět k zajištění přežití těch nejzranitelnějších, využívali teroristé, pochopitelně ohrazují. Humanitární konvoje, které byly do regionu vypraveny, dovezly na místo určení asi jen 10 % z celkového objemu pomoci, přičemž část dodávek byla rozkradena a část dorazit technicky nemohla, protože v regionu nejsou zásoby pohonných hmot. Konvoje tak uvízly někde na půli cesty a jejich obsah byl následně rozkraden.