Alžírský prezident Bouteflika po týdnech masových protestů počátkem dubna nakonec opustil své křeslo s vědomím konce své politické kariéry. Prozatímní političtí vůdci však čelí silné kritice rozbouřených mas, které se obávají, že staronová politická reprezentace neuspokojí jejich volání po skutečných reformách. Revoluce však ne vždy přináší kýžené výsledky a výsledkem pokračování arabského jara může být stejně neutěšený stav, jako vidíme v sousední Libyi.

Bouteflikův odchod spolu s pádem súdánského Umara al-Bašíra vyvolává ve vnějším pozorovateli otázku, zda se v těchto dvou státech neodehrává pokračování arabského jara z roku 2011, které v obou případech nevedlo k žádným politickým změnám. Zatímco okolní země se před osmi lety potýkaly s masovými demonstracemi a v jejich důsledku zasáhly region významné společensko-politické změny, Alžírsko a Súdán zůstaly náporu ulice „ušetřeny“.

O osm let později však sledujeme v přímém přenosu zástupy lidí v ulicích Alžíru a Chartúmu, které vyjadřují hluboký nesouhlas se stávajícími politickými garniturami. Co však bude po pádu obou letitých prezidentů, není jasné a optimismus z možných změn je třeba mírnit.