Na začátku roku 2017 přijala německá spolková vláda dokument nazvaný Marshallův plán pro Afriku, jehož cílem má být zlepšení situace na kontinentě, a to prostřednictvím zvýšením rozvojové pomoci (ODA) a přílivu zahraničního kapitálu. Tento německý plán je třeba vnímat v širším kontextu, a to jak obecných, již asi šedesátiletých snah Západu „pomoci“ Africe dosáhnout vyšší míry rozvoje, tak migrační krize, která nutí Německo hledat nástroje, jak přimět Afričany zůstat doma.

Nabízí se otázka, zda může být nový německý projekt úspěšnější než všechny předchozí. Zda skutečně povede k vytvoření nových pracovních pozic, po kterých je v Africe enormní poptávka, a jaká pozitiva může všem účastníkům přinést.

Pokusy Západu změnit situaci v Africe k obrazu svému můžeme hledat již na sklonku 19. století. Tehdy Británie přijala zákon o povinnosti rozvíjet mimoevropské oblasti impéria. Po konci druhé světové války začaly v návaznosti na proces dekolonizace prakticky všechny evropské země poskytovat nějakou formu pomoci především svým bývalým územím, přičemž motivy byly v zásadě dvojí.

Evropské mocnosti trpěly za prvé pocitem viny a chtěly prostřednictvím ODA odčinit své historické hříchy spáchané v době kolonialismu na domorodých společnostech, za druhé si chtěly udržet vliv v nově nezávislých zemích, které představovaly v době studené války významné spojence například při hlasování v OSN. Je předmětem mnoha dohadů, která z motivací byla (je) významnější a zda se za každým projevem altruismu neskrývá ryze mocenské uvažování.

V době studené války byla rozvojová pomoc všech aktérů (tedy jak Západu v čele s USA, tak Východu v čele se SSSR) výrazně ideologicky podmíněna a největších prostředků se dostávalo těm zemím, které byly geopoliticky nějak významné. Ani v době, kdy bipolární rozdělení světa pominulo, však pragmatický rozměr poskytování pomoci nevymizel, přičemž novými hráči zapojenými do „rozvoje“ Afriky se staly země jako Čína či Indie.

Ačkoliv sami Afričané často čínské investice upřednostňují před těmi západními, rozhodně nelze tvrdit, že by byla čínská přítomnost v Africe prosta reálpolitického uvažování. Konečně základní podmínku pro to, aby Čína nějaké zemi „pomohla“, představuje respektování politiky jedné Číny. Jen zkrátka Afričané, zvyklí žít více než sto let pod přímým či nepřímým vlivem Evropanů, preferují čínské prostředky před těmi západními, aniž by si však uvědomovali, že spolu s nimi se plíživě stávají obětí „nové rvačky o Afriku“, ne nepodobné té z konce 19. století.

Afričanům se však nelze divit, že na západní přítomnost nahlížejí s despektem. Byli to právě Evropané, kteří u moci podporovali nejrůznější bizarní politické představitele až do chvíle, kdy již začali překážet, či budovali v Africe projekty, které byly předražené, dlouhodobě ekonomicky nerentabilní a vůbec nerespektovaly lokální podmínky. Tito „bílí sloni“ zaplevelili Afriku a v místních nutně vyvolali dojem, že pomoc Západu spíše škodí.

Pomoc poněměcku

Německo se coby členský stát OECD zavázalo poskytovat rozvojovou pomoc, přičemž její výše v posledních dvou letech výrazně vzrostla, což z Německa učinilo po USA a Británii třetího největšího poskytovatele rozvojových prostředků (do statistiky není započítána například Čína, která není členem OECD, a nemusí tudíž dokládat výši prostředků určených na ODA). Výrazným stimulem pro růst objemu finančních prostředků směřovaných do Afriky je migrační krize, která nutí německé představitele přemýšlet o nástrojích, jak Afričany motivovat neopouštět kontinent.

↗

Nedostatek pracovních míst je jedním z výrazných faktorů nutících mladou generaci buď hledat nelegální způsoby obživy, či přímo odejít ze země pryč. Foto WMC

Prvním krokem na této cestě je rozvinutí spolupráce s africkými čelními politiky, čehož si je dobře vědoma německá kancléřka Angela Merkelová, která na konci roku 2016 navštívila Niger, jehož prezident kancléřku vyzval k poskytnutí pomoci ve výši jedné miliardy amerických dolarů na vytvoření nových pracovních míst a zlepšení bezpečnosti.

Ačkoliv Merkelová v první chvíli prostředky nepřislíbila, na začátku roku v rámci vyhlášení Marshallova plánu pro Afriku fakticky přistoupila na myšlenku razantního zvýšení finančních prostředků pro Afriku. Dokument zdůrazňuje tři hlavní oblasti spolupráce, a sice ekonomickou oblast, bezpečnostní oblast a oblast lidských práv a vlády zákona. Chápe je jako spojité nádoby, z nichž jedna nemůže být úspěšně naplňována bez druhé.

Dokument výrazně apeluje na princip rovnocennosti mezi Evropou a Afrikou a nutnost zapojení soukromých investorů, jejichž kapitál má představovat výrazný finanční zdroj pro nastartování tvorby nových pracovních míst. Nedostatek pracovních míst je jedním z výrazných faktorů nutících mladou generaci buď hledat nelegální způsoby obživy, či přímo odejít ze země pryč. Vytvořit pracovní místa v Africe je nejen levnější než starat se o uprchlíky v Německu, je také nutno posílit vazby mezi Afričany a jejich domovským kontinentem, o který by měli pečovat primárně sami.

Jak tomu však u podobných dokumentů bývá, text trochu postrádá na konkrétnosti a je plný slov o „spolupráci“, „rozšíření“ či „vytváření“, avšak přesné závazky a kroky v něm chybí. Jedná se tak spíše o jakousi cestovní mapu, co všechno by mělo a mohlo být jinak, než o přesný harmonogram na sebe navazujících opatření vedoucích k jasnému cíli.

Německé plány nejsou sice v řadě ohledů přelomové, přesto mají potenciál mít hlubší dopad než řada předchozích pokusů. To je dáno jednak německými globálními ambicemi na mezinárodní scéně a snahou učinit z Afriky zásadní téma například v rámci skupiny G20, které Německo předsedá, jednak relativně dobrým image, kterému se Německo těší. Úspěch plánu však nespočívá jen v objemu prostředků či nadšení Západu, ale také v ochotě Afričanů spolupracovat a využívat potenciál, který kontinent má.