Když mě před nějakou dobou v Nottinghamu vezl taxikář ze Somálska, stěžoval si na to, že jeho synové se nechtějí podívat domů za babičkou ani na prázdniny. Kromě absence jistého fastfoodového řetězce je vyděsilo především to, co viděli na televizních obrazovkách a četli v novinách o zemi i o kontinentu. „Somálsko, to jsou pro ně jenom hlad, piráti a výbuchy,“ řekl.

Na ten stesk jsem si vzpomněl v souvislosti s dívkami unesenými teroristickou skupinou Boko Haram. Z tragické události se okamžitě stala doslova mediální bomba; tentokrát to byla Nigérie, která se dostala na titulní strany jako symbol kontinentu. Kombinace islámského terorismu, genderové otázky a dokonce hrozby otroctví zahalená v atraktivním hávu vzdálené a nepochopitelné Afriky naplnila svůj potenciál. Opět jsme mohli slyšet slova o nešťastném kontinentu zmítaném hladem, válkami a teroristickými skupinami. Objevila se dokonce Michelle Obamová s hashtagem.

Zprávy jako by média opsala z geniální eseje Binyavanga Wainainy Jak psát o Africe: „V nadpisu zpravidla použijte slova ‚Afrika‘, ‚Temnota‘ nebo ‚Safari‘ (…) Na obálku nikdy nedávejte dobře vypadajícího Afričana, pokud to není Afričan, co vyhrál Nobelovu cenu. Použijte tohle: AK-47, vyčnívající žebra, odhalená ňadra (…) Ve vašem textu se k Africe chovejte, jako by to byla jedna země (…) Afrika je příliš velká: 54 zemí a 900 milionů lidí, kteří mají moc práce s hladověním, umíráním a válčením a emigrací na to, aby četli to, co napíšete.“

Jen v Nigérii sice žije skoro 170 milionů lidí a je to země naprosto rozdílných regionů, ale aktivity teroristů z Boko Haram ji definují jako „failed state“. Jakýkoli válečný konflikt, hladomor nebo teroristický čin má stejně definující podstatu pro celou Afriku a na přední stránky českých ani světových médií se prakticky žádné jiné africké zprávy nedostávají. Je to jako kdyby se podle krize na Ukrajině nebo před lety podle válek v rozpadající se Jugoslávii posuzoval celý evropský kontinent.

Zpráv o jiné Africe by přitom mohlo být dost. Českým médiím víceméně unikla návštěva čínského premiéra po afrických zemích. A když ne, dočkali jsme se především tradičního klišé o novém čínském kolonialismu, přestože například (přehlížené) aktivity těžebních společností Vale nebo Rio Tinto jsou mnohem brutálnější a skutečně koloniální povahy. Na stránkách tohoto deníku jsem psal o mimořádně úspěšných volbách v Guineji-Bissau, což byl mimochodem v afrických poměrech extrémní případ. Letos míří k dalším demokratickým volbám Mosambik, kde se podle všeho podařilo zažehnat hrozbu obnovení občanské války, a v často kritizované Jihoafrické republice se uskutečnily první volby s účastí generace, která nezažila apartheid. Bez problémů. Jihoafrická republika mimochodem funguje velmi slušně a bez významných konfliktů dvacet let; a je například průkopníkem ve využití energie z obnovitelných zdrojů.

Jsem antropolog, ne ekonom, takže se nebudu pouštět do detailů raketového růstu. Ale stačí se podívat na rychlou proměnu měst jako Addis Abeba nebo Luanda ve světové metropole. Chudoba se snižuje bez přestávky od roku 1996. Za tu dobu se zdvojnásobil počet lidí žijících ve městě, drtivá většina kontinentu vlastní mobilní telefon a přístup k internetu je stále rozšířenější.

Tím nechci říct, že africký kontinent je ráj bez problémů, kde nejsou ani teroristi, ani války, ani hladomor, jen ti dobře vypadající Afričané, které nedoporučuje Binyavanga Wainaina. Má smysl kritizovat nerovnou distribuci růstu, korupci a klientelismus v některých zemích a porušování lidských práv včetně šílené kampaně proti sexuálním nebo náboženským menšinám v jiných zemích. Stejně jako kdekoli jinde na světě. Ale musí skončit mediální obsese rozvrácenou Afrikou a pornografií hladových dětí, jak to nazvala ugandská novinářka Angela Kintu. Jsou to mimo jiné média, která svým přístupem dělají z celého jednoho kontinentu obří černý bod na mapě světa, kam se odváží jen dobrodruzi, blázni a neziskovky. Jestli něco Afriku opravdu trápí, je to přetrvávající mediální klišé, které z ní udělalo ztracený kontinent.

Boko Haram nedefinuje Nigérii. A Nigérie nedefinuje Afriku. Stejně jako se to dostalo ostatním kontinentům, také Afrika si zaslouží, aby se o ní nepsalo jen v rovině našich postkoloniálních, apokalyptických představ.