Před několika dny vydala mezinárodní organizace Human Rights Watch (HRW) obsáhlou zprávu k situaci v africkém Mosambiku, kde aktivity těžebních společností vedou k vysídlování tisíců lidí a brutální invazi těžkého průmyslu do zanikajících zemědělských komunit. Zpráva prošla českými médii nepovšimnuta. I když to, co se právě děje v Mosambiku, je symptomatické pro celý „černý kontinent“ plný protikladů.

Dlouho vysmívaná a podceňovaná Afrika je dnes nejrychleji rostoucí částí světa. Pomalu padají mýty o místě bez budoucnosti plném ozbrojených konfliktů, kam by člověk ze západu pro vlastní dobro neměl raději ani jezdit na dovolenou. Natož tam podnikat. Afrika nyní přitahuje zvýšenou pozornost zemí z celého světa především pro nově objevované obrovské zásoby surovinového bohatství. A také jako prostor podnikání bez pravidel a důrazu na lidská práva a životní prostředí.

Mosambik je symbolem obou kontinentů; „staré“ Afriky, která je nebezpečná, nepředstavitelně chudá, nevýznamná. Tato bývalá portugalská kolonie dosáhla nezávislosti po zhroucení Salazarova autoritářského režimu v roce 1974 a okamžitě zde vypukla nekonečná občanská válka. Po převratu byla země ovládnuta radikálními komunisty z hnutí FRELIMO (Frente de Libertação de Moçambique; Fronta za osvobození Mosambiku), která vedla krvavý boj proti antikomunistům z hnutí RENAMO (Resistência Nacional Moçambicana; Mosambický národní odpor). Jak bylo ve studené válce zvykem, každou ze stran podporovala finančně a technologicky jiná část světa. Komunisty z FRELIMO Sovětský svaz, jejich protivníky především Jižní Afrika a Rhodesie.

Na stranu druhou se Mosambik stal v nedávných letech také symbolem „afrického snu“. Po skončení války a uzavření příměří v roce 1994 se obě znepřátelené frakce staly politickými stranami, které nyní soutěží v relativně svobodných volbách a FRELIMO se úspěšně zbavilo reziduí komunistické ideologie. Poté přišel další pozitivní „šok“. Průzkumy zahraničních koncernů potvrdily, že v provincii Tete na západě země jsou zřejmě největší zásoby uhlí na světě.

Mosambik se stal překvapivě populární zemí. Vláda vydala desítky koncesí zahraničním společnostem, které provádí průzkumy ložisek. Začalo se s výstavbou nové infrastruktury, ve městě Beira vzniká obří nákladní přístav k uspokojení nové poptávky. A pak byla zahájena vlastní těžba.

Zatímco mosambické vládě přitékají miliardy dolarů, obyvatelé této mimořádně chudé země mnohdy díky ní přichází o živobytí. Brazilská společnost Vale SA a australsko-britský koncern Rio Tinto stihly za několik let vysídlit na jeden a půl tisíce rodin. Tyto rodiny měly být podle dohod vlády s těžaři odškodněny úrodnou půdou, na které by mohly pokračovat ve své dosavadní zemědělské činnosti, jež je tradičně udržovala naživu.

Jak uvádí citovaná zpráva HRW, neděje se tak. Vysídleným je většinou přidělena půda kamenitá, neúrodná, bez potřebného zavlažování nebo infrastruktury. O zúrodňování půdy existují dlouhé studie, vláda však nevypracovala žádný konkrétní plán. Je paradoxem současného Mosambiku, že před příchodem těžebních gigantů a vidiny pohádkového bohatství byla drtivá většina přesídlených potravinově soběstačná; nyní přežívají na dočasných potravinových přídělech od společnosti Vale SA, které za několik let vyschnou. Na svou situaci se snaží upozornit demonstracemi a blokováním železnic a silnicí, po nichž se uhlí převáží. Nepříliš úspěšně.

Jenže to je teprve začátek. Pro těžbu uhlí vláda stihla vyčlenit více než polovinu území celé provincie Tete, a tak další desítky tisíc přesídlení plánují i další mezinárodní těžařské společnosti. A zemi před pár měsíci potkalo další „požehnání“. V pobřežní provincii Cabo Delgado byly nalezeny zásoby zemního plynu dvakrát rozsáhlejší než v Libyi. Představitelé obou nejdůležitějších stran, z nichž podobně jako v jiných částech kontinentu vyprchala veškerá ideologie a staly se pouhými korupčními mafiemi soutěžícími o úplatky nadnárodních společností, jistě mohou mít radost.

Zůstává otázka, jakou cenu zaplatí Mosambik a celá Afrika za oživený zájem ze strany Západu i Východu. Jistě přinese bohatství politickým elitám. Závratný ekonomický růst. A možná také konec mýtu o nedotčeném kontinentu. Jsme na prahu zřejmě posledního „Závodu o Afriku“.