Země, jež oslavila 24. září své čtyřicáté narozeniny, se neobjevuje v médiích často. Guinea-Bissau, bývalá portugalská kolonie a jedno z prvních míst kolonizovaných Evropany v Africe, má jen asi jeden a půl milionu obyvatel a rozlohu poloviny ČR.

Přesto by nás její čtyři desetiletí dlouhá cesta samostatnosti měla zajímat.

O afrických státech se obvykle mluví a píše ve dvou odlišných mediálních zkratkách. První, tradiční, se zaměřuje na Afriku jako apokalyptický kontinent nekonečného víru války, smrti a hladem umírajících dětí. Přestože tato zkratka pomalu ustupuje do pozadí, humanitární krize v Somálsku nebo Jižním Súdánu dokázala přivést pozornost světových médií i přitáhnout do postižených zemí miliardy dolarů. O něco novější, stále populárnější je pak zkratka o zázračném kontinentu. O nové Africe, vzešlé z obrovských nalezišť přírodních zdrojů a z obnoveného zájmu velmocí od Východu po Západ. Ta je rozšířená především mezi ekonomy a podnikateli.

Často se ovšem pod vlivem prizmatu zmaru nebo zázraku zapomíná, že existuje i jakási třetí Afrika, zahrnující značnou část kontinentu. Afrika bez velkých zásob ropy, zemního plynu nebo diamantů, bez ekonomického boomu, ale také bez krvavých konfliktů, které tak rády zabírají televizní kamery. Guinea-Bissau je příkladem přesně takové Afriky, která se nemůže spoléhat na zájem byznysmenů a velmocí kvůli svým zdrojům, ani globálních celebrit kvůli své tragické mizérii, a musí se pokusit najít svou vlastní roli v rámci kontinentu i zbytku světa.

Příležitostí k takovému pokusu může být Společenství portugalsky mluvících zemí (CPLP), příkladem možné cesty pak výrazně mladší, podobně chudý a navíc dlouhou okupací zbídačený Východní Timor, který dokázal navázat velmi blízké vztahy s Portugalskem i s Brazílií a během loňského převratu v Guineji-Bissau se dokonce úspěšně ujal role mediátora mezi znepřátelenými stranami. Participace v organizacích jako je CPLP pomáhá udržovat stabilitu v členských zemích, jak se ostatně v případě Guineje-Bissau ukázalo; soustředěný tlak ostatních portugalsky mluvících zemí donutil armádu předat vládu přechodné civilní správě a na listopad tohoto roku jsou vyhlášeny nové, snad svobodné volby.

Je pravděpodobné, že ať už bude budoucnost černého kontinentu stranit spíše stereotypu apokalypsy nebo velkolepého úspěchu, státy pomyslné třetí Afriky jako Guinea-Bissau se bez objevené ropy nebo dostatečně šílené katastrofy či války do středu mediálního zájmu nedostanou. Jejich existenci je však třeba čas od času připomenout. A další čtyři dekády cesty od nezávislosti k hledání vlastní identity bude mít smysl sledovat.