Dva roky a půl roku od svržení Umara al Bašíra, súdánského diktátora, který zemi vládl třicet let, se přechodná vláda složená z vojenské a civilní části dostala do úzkých. Pokus o převrat z minulého týdne v ulicích Chartúmu opět otevírá otázky ohledně povahy proměny režimu z diktatury směrem k… čemu? Popravdě zatím těžko říct.

Pro kontext: současná přechodná vláda složená ze zástupců civilního i vojenského sektoru se dostala k moci po turbulentním vývoji posledních deseti let. Oddělení Jižního Súdánu v roce 2011 přivedlo „severní“ Súdán do situace, kdy se naleziště ropy náhle ocitla buď přímo mimo jeho vlastní území, nebo v lepší případě v pohraničních regionech s nejasně delimitovanými hranicemi.

Strategickou výhodou zůstalo vlastnictví ropovodu, jehož dvě větve potkávající se právě v Chartúmu končí na pobřeží Rudého moře v Port Súdánu. Vnitrozemský Jižní Súdán se tak fakticky ocitl v geopolitické pasti a navzdory zásobám černého zlata se z něj stal nejchudší stát světa, který stavem bezpečnosti a ekonomické prosperity „trumfnul“ i Somálsko.

Chartúm na ztrátu dvou třetin svých ropných nalezišť doplatil razantním poklesem HDP, který se z pětiprocentního růstu v roce 2014 dostal na 8,4procentní pokles v roce 2020. Výhled na další dva roky počítá s maximálním růstem do dvou procent.

Vrásky na čele přidělávají také vztahy s okolními státy, z nichž zřejmě nejkomplikovanější je v současnosti ten s Etiopií. Může za to jak stavba etiopské přehrady, jejíž naplnění může mít fatální dopad na stav vody v Nilu, tak konflikt v regionu Tigraj, respektive oblasti al-Fashaga, vybíhající ze západní hranice Etiopie směrem do Súdánu.